Článek
Mám ráda věci pod kontrolou – nákupy plánuju, kalendář mám barevně rozlišený, a telefon chráním otiskem prstu. Možná právě proto mě to tak vykolejilo.
Byl to úplně obyčejný večer. Ležela jsem v posteli, projížděla fotky z uplynulého víkendu. Chtěla jsem jednu poslat kamarádce. A pak jsem si všimla snímku, který mezi ostatní vůbec nezapadal.
Byla to fotka mé ložnice. Z večera. Měkké světlo lampičky, přikrývka trochu shrnutá, moje čtečka položená vedle polštáře.
Jenže – já tu fotku nikdy nevyfotila.
Chvíli jsem si říkala, že jsem na ni zapomněla. Třeba jsem si něco zkoušela vyfotit kvůli dekoraci. Ale když jsem se na ni zadívala pořádně, přeběhl mi mráz po zádech.
Byla totiž pořízená z jiného úhlu, než odkud bych ji mohla vyfotit já. Z rohu místnosti. Přesněji – z místa, kde nic nestojí. Ani židle, ani stativ.
A pak jsem si všimla data a času: pořízena předevčírem ve 3:08 ráno. V tu dobu spím. A telefon mám na nočním stolku – odemknutý, ale otočený displejem dolů.
Seděla jsem na posteli a najednou měla pocit, že mi chybí půda pod nohama.
Něco se mi stalo doma. A já o tom nevím.
Začala jsem zkoumat. Zkontrolovala jsem telefon – žádná aktivita, žádné aplikace běžící na pozadí. Poslala jsem fotku příteli. Je to IT specialista, čekala jsem, že mě uklidní.
Odpověděl stručně:
„Tahle fotka není z tvojí kamery. Jiná hloubka ostrosti. Jiný objektiv.“
Takže ne můj mobil.
Někdo mi ji poslal? Zkopíroval? Přes nějakou chybu v systému?
Kontrola e-mailu, cloudu, vše v pořádku. A přesto tam ta fotka byla. Jakoby vždycky patřila do mé galerie. A přitom… neměla existovat.
Začala jsem zvažovat kamery. Ale žádné v bytě nemám. Nikdy jsem si žádnou neinstalovala, ani „chytrou“ televizi s mikrofonem. Bydlím sama. Klíče mám jen já. A důvěřuju jen dvěma lidem – svému příteli a sestře.
Oběma jsem fotku ukázala. Ségra se smála. „No, tak ses vyfotila ze spaní, no ne?“ Přítel ale ztuhl.
„Hele… pamatuješ si, že mi v pondělí nešel telefon? Dával jsem ho večer do továrního nastavení. Měl jsem ho připojený k notebooku. Ale než jsem to dokončil, nějak se sám odpojil. A pak se restartoval sám.“
Ztichli jsme.
„Chceš říct, že někdo… ovládl tvůj telefon? A z něj se připojil ke mně?“
„Nevím. Ale vím, že existujou způsoby, jak dostat přístup do zařízení, když jsou ve stejné síti. Nebo pokud máš zranitelný Bluetooth. Což… většina lidí má.“
Začala jsem hledat řešení – reset routeru, změna hesel, odpojení všech zařízení. Nechala jsem mobil zkontrolovat odborníkem. Ale nenašli nic. Nic konkrétního. Jen neklid.
Ta fotka ve mně zůstala. Jako připomínka, že někdo – nebo něco – jednou v noci byl v mém prostoru. A já o tom neměla tušení.
Už ji v mobilu nemám. Smazala jsem ji. Ale v hlavě mi zůstala přesně. Do posledního stínu. A vždycky, když si večer lehám, podívám se ještě jednou do rohu pokoje, odkud byla pořízená.
Není tam nic. Ale už se na to místo nikdy nedívám stejně.
