Článek
V dětství jsem nebyl problémové dítě.
Ale ani výrazně šťastné.
Spíš ten typ, co „je v pohodě“, dokud se na něj nikdo moc nedívá zblízka.
Doma bylo ticho
Otec byl chlap staré školy.
Nemluvný, zásadový, vzdálený jako stropní svítidlo.
Když jsem měl špatný den, zeptal se, jestli mám úkol.
Když jsem měl dobrý den, zeptal se, jestli mám úkol.
Vtipkoval se o tom, že se otec zajímá hlavně o známky a jestli jsem si vyčistil boty.
Ale za vtipem bylo prázdno.
Nikdy se nezeptal:
„Proč jsi tak zamlklej?“
„Je něco, co tě trápí?“
„Chceš o něčem mluvit?“
Ve třinácti jsem začal mizet sám sobě
Nejedl jsem. Nespal jsem.
Ve škole jsem působil jak ze zvuku vymazaný.
Něco mezi pozadím a duchem.
S hlavou sklopenou a sluchátky v uších, i když nic nehrálo.
Doma si toho nevšiml nikdo.
Máma řešila práci a otce.
Otec řešil práci a ticho.
Jediné, co jsem slyšel:
„Co jsi to dostal z fyziky?“
„Nehrbíš se nějak moc?“
„Neseď u počítače jak zombie.“
A pak:
„Vždyť ti nic nechybí.“
Chybělo mi toho hodně. Ale nejvíc – někdo, kdo by mě opravdu viděl
Tím člověkem se stal někdo úplně cizí.
Učitel češtiny.
Starší pán s ironickým tónem a smyslem pro poezii.
Ve třídě působil přísně – ale nikdy se nevysmíval.
Jednou si mě nechal po hodině:
„Poslouchej, já vím, že nemáš rád pozornost. Ale vím, jak vypadá člověk, co se pomalu rozpadá. Takhle jsem totiž jednou vypadal já.“
A něco se ve mně zlomilo
Ne najednou.
Ale v tu chvíli jsem pochopil, že si mě někdo všiml.
Nedával mi laciné rady.
Jen mě poslouchal.
Občas doporučil knihu, nechal mě přepsat test, když jsem nestíhal, nebo jen prostě řekl:
„Nejsi divnej. Jen přetíženej. A to se dá přežít.“
Otec? Ten si všiml až po letech, když jsem už dávno byl pryč
„Ty jsi byl tehdy takovej zamlklej, viď?“
„Proč jsi mi nic neřekl?“
„To mě mrzí.“
Nemám mu to za zlé.
Ale taky mu to neumím odpustit.
Protože když člověk potřebuje pomoc, nečeká na ‚až jednou‘
Čeká na někoho, kdo ho zastaví ve dveřích třídy a řekne:
„Já vím, že nechceš mluvit. Ale to neznamená, že nemáš co říct.“
Pointa?
Rodina tě může milovat a stejně si tě nevšimnout.
Zatímco cizí člověk, který tě nikdy neobjal, ti podá ruku ve správný moment – a zachrání ti život.
