Článek
Rozvod nebyl dramatický.
Žádné házení talířů, žádné soudní tahanice.
Jen jednoho dne řekl: „Nechci už tohle žít.“
A odešel.
Zůstala jsem v bytě s třemi dětmi.
Šest, devět a dvanáct.
Jedna postel navíc, o jeden příjem méně.
A nekonečně mnoho věcí, které se od toho dne prostě musely zvládnout.
Neměla jsem čas hroutit se
Ne že by se mi nechtělo.
Občas jsem brečela do utěrky, když nikdo nekoukal.
Ale většinou to bylo o tom, kdo má dneska tělák, kdo nemá ponožky a co se dá uvařit z mrkve a rýže.
Život šel dál.
A já s ním. I když unavená. I když na rezervu.
Nečekala jsem pochvalu
Nechtěla jsem být hrdinka.
Chtěla jsem jen, aby měli teplo, čisté oblečení a klid v duši.
Aby necítili, že nám něco „chybí“, ale že jsme pořád rodina. Jen jiná.
Kupovali jsme boty z druhé ruky.
Místo kina jsme chodili na procházky s termoskou čaje.
A místo dárků jsme si o Vánocích psali dopisy, co si přejeme pro druhé.
Dnes jsou dospělí. A začínají chápat
Ne všechno hned. Ale postupně.
Přicházejí zprávy.
Občas telefonát mezi dvěma schůzkami.
Nebo nečekaná věta, když si dáváme kafe:
„Mami, jak jsi to tehdy vlastně všechno zvládla?“
A já se usměju a řeknu pravdu:
„Nevím. Prostě jsem musela.“
A pak přijde něco, co vám vynahradí všechny ty roky ticha
Nedávno mi dcera poslala zprávu:
„Jsem teď taky máma. A čím dál víc chápu, co všechno jsi pro nás obětovala. Jsi moje hrdinka. V tichu. Děkuju.“
A já jsem seděla v kuchyni, ve stejné, kde jsem kdysi počítala drobné na mléko.
A brečela jsem – tentokrát ne únavou, ale dojetím.
Pointa?
Ne všechny hrdinky nosí plášť.
Některé nosí tašky s nákupem, míchají omáčku a u toho kontrolují úkoly.
Ne všechny hrdinky jsou hlasité.
Některé prostě vstávají každý den a znovu nesou svět na zádech – bez potlesku.
A pak, roky poté, zjistí, že to děti viděly.
Celou dobu.
A nezapomněly.
