Článek
Osm pater, dvacet čtyři bytů, jeden výtah, který se porouchá vždy, když přijdou mrazy — a samozřejmě společenství vlastníků jednotek, SVJ.
Každý, kdo někdy seděl na schůzi SVJ, ví, že je to tak trochu jiný svět. Plný emocí, účtenek, připomínek, a taky těch, co mají „pravdu“ vždycky.
U nás tuhle roli plnil pan Vávra.
Byl předsedou SVJ už roky. Přesný, nekompromisní, přísný. A hlavně neúnavný kritik ostatních.
Mě měl zvlášť v hledáčku.
Jednou jsem si nechala zasklít balkon.
Jindy jsem přivolala instalatéra, když nám začaly téct stoupačky — a za vlastní peníze, protože čekat na „centrální řešení“ by znamenalo plavat.
A pokaždé přišla jemně pasivně-agresivní poznámka na vývěsku nebo na schůzi.
„Někteří si myslí, že si můžou dělat, co chtějí.“
„Ne každý má potřebu se předvádět zaskleným balkonem.“
A moje oblíbená:
„Musíme šetřit. Jsme přece společenství.“
Šetření se týkalo hlavně fondu oprav.
Peníze jsme dávali každý měsíc. Pravidelně. Víc než průměr.
A přesto — když se řešilo zateplení nebo oprava střechy — vždy se dozvědělo, že se musí počkat.
Prý je třeba „držet rezervu“.
Nikomu to nebylo příjemné, ale většina lidí nad tím mávla rukou.
Kdo má čas a chuť procházet účetní závěrky a papíry?
Kdo má energii zpochybňovat předsedu, který „to všechno dělá zadarmo“?
Jenže jak se říká: každý má svou mez.
Tou mojí byla faktura na nákup záclon do společných prostor — za 12 800 Kč.
Kdo kupuje krajkové záclony do sklepa a proč tolik?
Rozhodla jsem se, že to konečně projdu.
A vzala jsem si na pomoc sousedku Irenu, která celý život dělala účetní.
Dva večery u tabulek, pár dotazů na správce, a najednou jsme zjistily něco, co nešlo přejít.
Některé faktury se opakovaly.
Některé měly identické položky, jen s jiným datem.
A pak tam byly i platby firmě, která měla zrušené IČO už třetím rokem.
Celkově se „ztratilo“ z fondu oprav přes 180 000 Kč za dva roky.
Vystoupily jsme na schůzi SVJ.
Nešlo to přehlédnout. Všichni mlčeli, jen pan Vávra se snažil vše „vysvětlit“.
Údajně šlo o chybu správce. Pak o chybu banky. Pak o omyl při zaúčtování.
A pak… už nevěděl co říct.
Na další den rezignoval.
Dnes je předsedkyní Irena, já jsem místopředsedkyně.
Máme transparentní účet, otevřený přístup k výdajům a nový fond oprav, který roste.
A pan Vávra?
Ten teď nechodí na schůze. Jen občas zažertuje ve výtahu, že „mladí jsou dnes moc draví“.
Z toho všeho jsem si vzala jedno:
Kdo nejvíc moralizuje, často nejvíc skrývá.
A taky:
Nejde o to být hlučný na schůzích.
Jde o to mít čísla, fakta — a odvahu se ptát.
Protože někdy není ten největší problém v penězích, ale v důvěře, kterou někdo zneužil.
