Článek
V domě, kde se dřív smálo a milovalo, teď tiše počítáte příbory, matrace a vzpomínky.
S Adamem jsme se rozhodli všechno zvládnout v klidu. Dohoda, žádné hádky, jen „čistý řez“. Aspoň jsme si to říkali.
Ale pak jsem otevřela ten šuplík.
Byl to spodní šuplík jeho pracovního stolu. Vždycky byl zamčený – „tam mám daně a papíry do práce,“ říkal. Nikdy jsem neměla důvod mu nevěřit. Ani chuť to zkoumat.
Při stěhování jsem v ruce držela klíč od stolu. Automaticky jsem odemkla šuplík a chtěla ho vyklidit. Čekala jsem složky, účtenky… možná nějaké staré poznámky.
Našla jsem složku nadepsanou mým jménem. Rukou. Jeho rukou.
Uvnitř byly výstřižky z novin, kopie starých fotek, vytisknuté statusy z mých dávných sociálních sítí. Články, kde jsem byla zmíněná, staré školní výpisy, jeden program z mého maturitního večírku. I přihláška na vysokou školu.
Byla to moje minulost. Pečlivě archivovaná. Až obsesivně.
Ztuhla jsem. Tohle nebyly naše společné vzpomínky. Tohle byly věci z doby předtím, než jsme se poznali. On ty věci nemohl mít.
Nikdy jsem mu o nich nevyprávěla. Ani je sama už dávno neměla.
Kde to vzal? Proč?
Seděla jsem v prázdném bytě a procházela stránku po stránce.
Vzpomněla jsem si, jak mě na první schůzce překvapil tím, že „náhodou“ věděl, že jsem kdysi hrála ochotnické divadlo. Nebo jak říkal, že si myslel, že mě už někde viděl.
Myslela jsem, že to jsou náhody.
Ale on mě sledoval dávno předtím, než jsme se seznámili.
V tu chvíli mi došlo, že možná náš vztah nikdy nebyl rovnocenný.
Že on mě znal od začátku jinak než já jeho.
Že zatímco já se zamilovávala krok po kroku, on si mě už dávno vybral. Možná z nějakého příběhu, který si o mně sám vytvořil.
Nevím, jestli to byla posedlost. Nebo jen touha být blízko někomu, koho si vysnil.
Ale od toho dne jsem už nevěřila, že jsme někdy opravdu byli partneři.
Složku jsem mu nechala. Zavřela jsem ji zpátky do šuplíku.
Nepotřebovala jsem vědět víc. Stačilo mi, že tohle byl další důvod, proč jsme se rozešli.
Tichý. Důvěrný. A trochu mrazivý.
