Článek
Ale zároveň ne. Něco mě k tomu kurzu táhlo – ačkoliv jsem zvažovala tisíc jiných věcí, klikla jsem zrovna na tenhle. Online kurz tvůrčího psaní. Úplně obyčejný popis, pár ukázek, rozmazaná fotka lektora. Přihlásila jsem se spíš z potřeby než z přesvědčení.
První lekce začala v úterý večer. Zoom. Deset tváří, malé rámečky, mírné technické potíže. A pak se objevil on – lektor. Měl zapnutou kameru. Podíval se přímo do objektivu.
A já přestala dýchat.
Před deseti lety jsem s ním chodila. Ne jako letmý vztah. Byla to první velká láska. Taková ta, co vás naučí, že srdce fakt fyzicky bolí, když se rozpadá.
Jmenoval se Adam. Znali jsme se z vysoké. Psal poezii, já spíš deníky. Byl plný nápadů, divoký, někdy nedostupný. Rozešli jsme se po dvou letech. Ne kvůli jedné hádce, ale kvůli opotřebování. On odešel do zahraničí. Já zůstala. Už tehdy jsme se rozloučili s pocitem, že jsme si možná byli příliš blízcí na to, abychom to zvládli.
A teď… tam seděl na obrazovce. S o něco delšími vlasy. A úplně stejným hlasem.
Nevím, jestli mě poznal hned. Na Zoomu jsme se představovali jen křestními jmény. Já použila „Vera“. On se na chvíli zarazil, když mě viděl. A pak pokračoval.
Kurz běžel dál. Věcně. Lidsky. Profesionálně. Každý týden jsme posílali texty, dostávali zpětnou vazbu, sdíleli. A já každý týden přemýšlela, jestli mu mám napsat. Jestli si to vůbec pamatuje. Jestli to cítí stejně.
Po pátém týdnu přišel e-mail. Od něj.
„Ahoj Vero, poznal jsem tě hned. Ale nebyl jsem si jistý, jestli o tom chceš mluvit. Mám chuť říct spoustu věcí, ale nejdřív se chci zeptat: chceš?“
Plakala jsem. Ne nutně kvůli němu, ale kvůli všem těm letům, kdy jsem si myslela, že některé lidi v sobě pohřbíme natrvalo. A přitom stačí jedno kliknutí – a zjeví se před vámi znovu. Ne jako duch minulosti, ale jako živý člověk. S jinýma očima, stejným hlasem. A novou kapitolou.
Napsala jsem mu zpět. Dlouhý e-mail. O tom, co bylo. O tom, co zbylo. O tom, že jsem tehdy hodně mlčela a že bych teď chtěla říct věci, které jsem tenkrát nedokázala.
Odpověděl mi ještě ten večer. Bez patosu. S lehkostí. Ale s citlivostí, kterou jsem si pamatovala.
Po skončení kurzu jsme si dali kafe. Ne přes Zoom. Opravdové. A ano – bylo to zvláštní. I krásné. Ne takové to „znovuobjevení lásky jako z filmu“. Spíš dvou lidí, kteří kdysi sdíleli něco důležitého – a teď si to mohou přiznat beze strachu.
Nejsme spolu. Ale jsme v kontaktu. Občas si pošleme text. Někdy si zavoláme. A občas přemýšlím, jestli to celé nebylo tak trochu naplánované osudem.
Protože ten kurz jsem si původně vybrala náhodou. Ale od té doby už v náhody tolik nevěřím.
