Článek
Kurz osobního rozvoje, víkend v přírodě, odpočinek od hluku města i od sebe samé.
V hlavě jsem měla zmatek – rozešla jsem se s partnerem, v práci to drhlo a já měla pocit, že přežívám.
Chtěla jsem se na chvíli ztratit.
Jenže jsem se neztratila. Naopak.
Dorazila jsem v pátek večer. Starý statek přestavěný na retreat centrum, hřejivé světlo lamp, vůně bylinek.
Skupina asi dvaceti lidí, většina ve věku kolem třiceti, stejně jako já.
Přivítala mě lektorka, usměvavá žena v šátku, a hned na mě mrkla:
„Tebe znám… ty už jsi u nás byla, že?“
Usmála jsem se a zavrtěla hlavou. „Ne, jsem tu poprvé.“
Ale nebyla jediná.
U večeře si ke mně přisedl muž s dredy. „My se známe z loňska, že jo?“
„Ne, to si mě pleteš,“ odpověděla jsem nejistě.
Další žena se později zeptala: „Nejsi náhodou z Brna? Mám pocit, že jsme spolu byly na jiném kurzu…“
Nejsem z Brna.
Nikdy jsem žádný kurz tohoto typu neabsolvovala.
A přesto – tři různí lidé během dvou hodin tvrdili, že mě už někde viděli.
Začala jsem pochybovat o sobě.
Mám typický obličej? Nebo nějakou dvojnici?
Ale nebylo to jen ve výrazech – jeden z účastníků si byl prý jistý, že zná moje jméno. A řekl ho správně.
V sobotu dopoledne jsme dělali cvičení s uzavřenýma očima.
Měla jsem partnerku – tichou dívku s černými vlasy.
Když jsme si měly říct, co jsme během cvičení cítily, podívala se na mě a řekla:
„S tebou jsem už něco podobného dělala. Pamatuju si tvůj hlas. Jako bys mě… vedla.“
V tu chvíli mi po zádech přeběhl mráz.
Večer jsme seděli u ohně. Vzduch voněl po dřevě a šalvěji, někdo hrál na kytaru.
Zaslechla jsem, jak se jedna žena baví s jinou:
„Ta nová, co přijela včera – má v sobě něco zvláštního. Jako kdyby tu byla dřív, ale v jiném čase.“
Rozesmála jsem se v duchu. Lidi tu byli trochu ezoteričtí, to jsem čekala. Ale stejně…
Začala jsem si klást otázku:
Proč se všem zdám povědomá? A proč i mně je to tu zvláštně známé?
V noci jsem nemohla spát. Procházela jsem se kolem statku a najednou mě cosi táhlo ke staré dřevěné kůlně za zahradou.
Otevřela jsem ji. Uvnitř byla krabice s fotkami – starými, zažloutlými, většinou z jiných kurzů.
A na jedné z nich…
jsem byla já.
Seděla jsem na trávě, smála se, měla na sobě jiný účes, jiné oblečení… ale byla jsem to já.
Fotka byla datovaná 2019.
Ale to léto jsem byla ve Španělsku. Měla jsem účtenky, fotky, paměť.
Tak proč jsem byla na téhle?
Zíraly jsme na sebe – já a ta verze mě z fotky.
A v hlavě se mi točilo:
Je možné, že člověk zapomene kus života?
Že něco vytěsní?
Nebo… že někdy existuje víc než jeden způsob, jak si pamatovat minulost?
V neděli ráno jsem odešla dřív.
Nepotřebovala jsem další meditaci.
Potřebovala jsem ticho.
Dodnes nevím, co se stalo.
Možná to byla jen náhoda. Možná mám opravdu dvojče, o kterém nevím.
A možná jsem tu už jednou byla.
A jen jsem to – z nějakého důvodu – zapomněla.
