Článek
Práce, nákup, tramvaj. Už cestou domů jsem myslela jen na to, že si dám teplou večeři a konečně pustím seriál, který mi už týden leží v doporučených.
Když jsem ale došla ke dveřím bytu, srdce mi na vteřinu vynechalo.
Klíče byly v zámku. Zvenku.
Zůstala jsem stát. Okamžitě mě napadl milion scénářů – někdo zapomněl? Ale kdo? Bydlím sama. Někdo je tam uvnitř? Někdo tam právě teď je?
Otočila jsem klíčem velmi pomalu. Dveře nebyly zamčené. Potichu jsem je otevřela a vešla.
Ticho. Tísnivé, znervózňující. Srdce mi bušilo až v uších.
Byt byl uklizený, všechno na svém místě. Ale i přesto jsem prošla každý pokoj. Skříň, sprchový kout, pod postel. Nic. Nikdo.
Vrátila jsem se do chodby a znovu se podívala na klíče. Byly to moje – svazek s malým přívěskem, klíčem od sklepa, otvírákem. Nemohla jsem si je nechat v zámku. Odejít z domu bez nich. Nedávalo to smysl.
V hlavě se mi rozjela spirála: mohla jsem je upustit a někdo je našel? Ale proč by mi je vrátil tímhle způsobem? A proč by neodešel, proč by se neozval? Anebo jsem přece jen na něco zapomněla? Nějaká forma mikrospánku, výpadku paměti?
Celý večer jsem byla napjatá. Pořád jsem poslouchala, jestli se něco nepohne. V noci jsem nespala téměř vůbec.
Až ráno, při mytí rukou, jsem si všimla, že utěrka v kuchyni visí jinak, než jsem zvyklá. Přesně obráceně.
Ten den jsem šla na policii. Nahlásila jsem to. Byli milí, ale moc si od toho neslibovali. Žádné známky násilného vniknutí. Jen klíče, které „někdo zřejmě vrátil“. Připustili možnost, že to mohl být bývalý nájemce, nebo někdo, kdo kdysi měl kopii.
Ale to mi nestačilo.
O týden později mi přišel e-mail. Anonymní adresa, krátká zpráva:
„Nešlo o zloděje. Jen jsem potřeboval naposledy cítit klid, který ten byt měl.
Omlouvám se. Už nikdy se nevrátím.“
To bylo všechno. Bez podpisu. Bez vysvětlení. Ale mně to stačilo.
Začala jsem zjišťovat, kdo tu přede mnou bydlel. Nakonec jsem přes sousedku zjistila, že před několika lety tu žil mladý muž. Sám. Tichý, prý trochu zvláštní. Nikdo neví, kam zmizel.
Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že ten byt opravdu má nějakou atmosféru. Klid. Bezpečí. Možná si ho někdo pamatoval jako jediné místo, kde se kdy cítil doma.
A i když mě to ze začátku vyděsilo, nakonec ve mně zůstal zvláštní klid.
Klíče zůstaly. Ale strach odešel.
A možná i ten, kdo je kdysi měl, se konečně rozloučil s minulostí.
