Článek
Měl jsem tehdy čerstvě po maturitě a hlavu plnou nápadů. A taky jedno rozhodnutí, které tehdejší generace pedagogů považovala za mírně řečeno naivní. Chtěl jsem studovat digitální design a uživatelskou zkušenost.
Na přijímacím pohovoru se mě tehdy postarší profesorka zeptala:
„A co chcete s tím oborem dělat? Být grafik na volné noze? To není seriózní kariéra.“
Zrudl jsem. Ale ne studem. Spíš vztekem. Věděl jsem, že tomu nerozumí. Ale jak chcete ve dvaceti diskutovat s někým, kdo vás hodnotí?
Nastoupil jsem. A přežil první semestr, ve kterém se z nás většina cítila spíš jako pokusné králíky než studenti. Klasické teorie, powerpointové prezentace o barvách a typografii, žádná praxe, žádný dotek s tím, jak svět mezitím zrychluje a mění se každým rokem.
Byl to právě ten rozdíl mezi akademickým pohledem a realitou venku, co mě začal dráždit. Ve škole jsme řešili Bauhaus. Ve světě se mezitím řešilo, jak udělat UX pro rozhraní samořídících aut.
Začal jsem si přivydělávat bokem. Nejdřív loga a bannery. Pak aplikace, prototypování. Někdy ve druháku jsem měl víc zakázek než spánku. Ale mě to hnalo. Viděl jsem smysl. Viděl jsem, že to má hodnotu.
Po státnicích jsem rovnou šel do byznysu. Malý startup, pak větší agentura. A nakonec vlastní studio. Žádná revoluce — jen tvrdá práce, upřímná snaha dělat věci dobře a moderně.
A pak přišel jeden zlomový moment: dostal jsem nabídku vytvořit vzdělávací program pro vysokou školu. Ne tu svou původní. Jinou. Mladší, progresivnější. A tak vznikla katedra interakčního designu. Ne s 15 studenty v lavicích. Ale s partnerstvím s firmami, stáží v zahraničí, reálnými výstupy a platformou, která spojila akademii s trhem.
Dneska má naše katedra tři ročníky, vlastní výzkumné projekty a absolventy, které firmy berou ještě před státnicemi.
Před pár týdny přišel e-mail.
„Ráda bych se ucházela o místo odborné asistentky…“
Podepsaná byla ona. Profesorka, která mi tehdy řekla, že můj obor nemá budoucnost.
Chvíli jsem se díval na monitor. Ne s hořkostí — spíš se zvláštní směsicí uznání a údivu. Časy se mění. A někdy nás doběhnou.
Nebudu lhát, že mě to netěšilo. Ale zároveň jsem to bral s pokorou. Ona byla součástí systému, který neuměl předvídat. A já jsem měl výhodu: byl jsem uvnitř toho, co se rodilo.
Dnes už vím, že profesorka nebyla zlá. Jen přemýšlela podle pravidel, která tehdy platila. Jenže svět si nehraje na pravidla. A technologie je nečeká. Proto už dávno nevěříme na „jisté obory“ nebo „slepé uličky“. Věříme na přizpůsobivost, odvahu a schopnost vidět příležitost tam, kde jiní vidí riziko.
A k té žádosti?
Přečetl jsem ji pečlivě. Její životopis byl bohatý, odborně silný, zkušenosti z posledních let ukazovaly snahu držet krok s novým vývojem. Doporučil jsem ji výběrové komisi. Ne z pomsty. Ale proto, že už teď vím, že akademie potřebuje nejen mladé nadšence, ale i ty, kdo se umí změnit.
Moralita?
Možná by se mohla zdát: „Nedávej na profesory.“ Ale ta pravá zní jinak:
Nenech si vzít víru ve směr jen proto, že ho ostatní ještě nevidí.
Oni časem dojdou. A někdy i zaklepou na dveře, které jsi sám postavil.
