Článek
Dům byl starší, ale útulný, lokalita tichá, sousedi — alespoň na první pohled — vstřícní. Děti si hned našly kamarády, já rozjela svůj malý projekt s pečením dortů na zakázku a manžel dál dojížděl do města.
Pak jsme poznali souseda odvedle.
Pan Kučera. Muž, který nepozdraví, když jdeš kolem, ale ví přesně, kdy přijedete, co nosíte z obchodu i jak dlouho běží vaše pračka. Ze začátku jsme si říkali, že je prostě uzavřený typ. Ale brzy jsme zjistili, že je hlavně jeden typ: konfliktní.
Začalo to nevinně. Jeden den přišel a upozornil mě, že mu „vadí sladké pachy, co se linou z okna“. Jindy se ptal, jestli mám živnost. „Tolik návštěv kvůli dortíkům? To už je provozovna, ne?“ prohodil. Nevěnovala jsem tomu moc pozornosti. Do pekárny ke mně chodily jen známé nebo zákazníci po domluvě, žádný ruch, žádný hluk. Jen trouba, káva a já.
Ale pak to začalo být vážnější. Jednoho dne zazvonili u dveří dva inspektoři ze živnostenského úřadu. Prý anonymní podnět – provozování nepovolené výrobny potravin v rodinném domě. Ukázala jsem jim vše: domácí kuchyň, lednici, certifikát z hygieny, živnostenský list. Všechno bylo v pořádku.
O dva týdny později přišla další kontrola — tentokrát z hygieny. Opět nic nenašli. A pak ještě jedna — z finančáku. Už jsem začínala být nervózní. Ne proto, že bych něco skrývala, ale protože každá kontrola znamenala stres, vysvětlování, papírování. Ptala jsem se přímo: „Volá to jeden a ten samý člověk?“ Podívali se na sebe, a jen tiše přikývli. „Soused?“ Mlčky se usmáli.
Manžel chtěl jít za ním. Já ho zadržela. Nechtěla jsem hádky přes plot, výkřiky, naschvály. Ale pak se věci obrátily.
Jedna z kontrolních pracovnic, zřejmě už otrávená celou šikanou, si po pracovní době všimla jedné zvláštní věci. Pan Kučera měl za domem přístavbu – na první pohled nenápadnou, ale se zvláštním množstvím zvonků a aut. Ukázalo se, že na své adrese provozoval malý, ale stálý penzion pro turisty. Bez jakéhokoliv povolení. Žádná evidence hostů, žádná hygiena, žádné daně.
Do týdne měl u dveří kontrolu on.
A tentokrát to nebyla formální návštěva. Našli několik závad, nedoložené příjmy, nahlásili ho na finanční úřad. Penzion byl uzavřen, pokuta v řádu statisíců. Soused mlčel. Žádné „dobrý den“, žádné pohledy přes plot. Najednou byl tichý. A já pekla dál.
Dnes, když otevřu okno a pustím vůni bábovky ven, neříkám si, že je to provokace. Je to připomínka, že zlo se občas zadusí vlastní závistí. A že karma — i když přijde s kontrolou — občas nosí pečlivě vyplněný formulář.
