Článek
Od opatrných pohledů rodičů až po přímé výsměšné poznámky některých spolužáků. Nejvíc se ale projevovala Tereza. Seděla o dvě lavice přede mnou, obvykle obklopená lidmi, kteří jí kývali na každé slovo.
„Takže… budeš řídit festivaly a prodávat lístky, jo?“ smála se jednou v menze, až jí z brady málem spadla čočka. „To je takový ten obor pro lidi, co neví, co dělat, že?“
Neřekla jsem nic. Ne proto, že bych neměla co. Ale protože jsem už dávno pochopila, že někdy je ticho větší síla než obrana. A hlavně – věděla jsem, proč to studuju. Fascinovala mě kultura, organizace, zařizování. Milovala jsem tu „chaotickou logiku“ akcí, kde každá minuta záleží. Byl to můj svět.
Po škole to nebylo lehké. Dva roky jsem střídala malé projekty, někdy jsem pracovala za symbolickou odměnu. Naučila jsem se pracovat rychle, řešit krizové situace a komunikovat s lidmi všeho druhu – od umělců po hasiče.
A pak přišla první velká příležitost: festival evropské kinematografie. Měla jsem na starost produkci. 80 lidí ve štábu, desetitisíce návštěvníků, noční porady a kafe jako hlavní živina.
Dopadlo to skvěle. A nabídky začaly chodit samy.
Dnes vedu vlastní produkční agenturu. Pracujeme na koncertech, výstavách, firemních eventech i veřejných projektech. Mám tým lidí, který dýchá pro to, co dělá. A obor, který kdysi někdo nazval „zbytečným“, mě nejen živí – ale dává mi smysl.
A Tereza?
Tu jsem znovu „potkala“ o pár let později – v e-mailové schránce. Nejprve psala stručně: že hledá nové uplatnění. Pak se zmínila, že viděla, co dělám. Že obdivuje moje projekty. A že kdybych věděla o volné pozici…
Neodpověděla jsem hned. Ne z pomsty. Spíš z úžasu.
Za měsíc přišel další e-mail. Tentokrát delší. Víc osobní.
Psala, že její korporátní práce ji ničí. Že závidí, jak jsem „šla za svým“. Že by si přála začít znovu.
Dnes už mi píše pravidelně. Občas přepošle svůj životopis, občas jen pozdrav. Zatím jsme spolu nikdy nepracovaly – ne proto, že bych jí chtěla oplácet staré časy. Ale proto, že zatím prostě nebyla ta správná příležitost.
Co mě ale mrzí víc než ten smích z vysokoškolských lavic?
Že tolik lidí vzdá svoje sny jen proto, že jim někdo jednou řekl, že jejich cesta je „zbytečná“.
A já vím, že není. Protože jsem si tou cestou prošla.
Pokud ti někdy někdo řekl, že tvůj obor je k ničemu, že to, co miluješ, tě neuživí – zkus mu nevěřit. Zkus věřit sobě. Protože jednou můžeš být přesně tam, kde jsi měl být.
A možná ti pak budou psát i ti, co se ti kdysi smáli.
Ale to už vlastně nebude důležité.
