Článek
„Když nejsi doma, mami,“ řekl mi jednou Honzík při večeři, „tak si se mnou povídá ta druhá maminka.“
Měl v puse brambory a v ruce lžičku, kterou používal už dávno jen ze zvyku. Čtyři a půl roku, hlava plná fantazie, oblíbený kamarád byl plyšový medvěd, který měl narozeniny každé úterý.
Zasmála jsem se. „A co vám ta druhá maminka říká?“
Pokrčil rameny. „Že na mě dává pozor. A že někdy ví věci dřív než ty.“
Pohladila jsem ho po vlasech a dál jsme to neřešili.
Jenže on se k tomu vracel.
Ne každý den. Ale často.
Někdy ráno, když jsem ho oblékala: „Dneska prý nemusím mít čepici. Ta druhá maminka říká, že bude teplo.“
Jindy před spaním: „Ta druhá maminka mi zpívá. Ale potichu, tak ji neslyšíš.“
Znepokojilo mě to. Ale ne hned. Spíš takovým tím zvláštním způsobem, jaký mají rodiče, když něco nedává smysl a nechceme tomu věřit, protože to nezapadá do žádného rámce.
Začala jsem si všímat, kdy o ní mluví. Vždycky, když byl unavený, ve stresu nebo když jsem byla pryč – třeba na noční nebo na služebce. Jako by si ji vytvářel z potřeby mít někoho pořád u sebe.
Zavolala jsem dětské psycholožce, kam jsme kdysi chodili kvůli zpožděné řeči. Řekla, že je to v jeho věku normální – děti si vytvářejí imaginární postavy, aby si uspořádaly svět. Jen mě ujistila, že pokud „maminka“ neříká nic škodlivého, není důvod k obavám.
A tak jsem se snažila být víc doma. Častěji s ním. Ptala jsem se ho na školku, na hračky, na medvěda. A když zmínil „tu druhou maminku“, přikývla jsem, ale dál to nerozvíjela.
Pak ale přišel den, který změnil tón.
Seděla jsem u počítače, Honzík si kreslil vedle mě. A najednou řekl:
„Ona ví, jak jsi vypadala, když jsi byla malá. Říkala, že jsi měla zkažený přední zub a schovávala jsi ho na fotkách.“
Zamrazilo mě.
O tomhle jsem mu nikdy neříkala. A ani na žádné fotce to není vidět – protože opravdu jsem se na všech usmívala zavřenou pusou. Byla jsem v tom věku hrozně stydlivá.
„A říká, že ses bála vody, protože tě ve čtyřech málem strhl proud,“ dodal klidně a dál si kreslil.
Seděla jsem nehybně. Ten příběh znají jen moji rodiče. A ani oni ho často nepřipomínají.
„Jak vypadá, Honzíku?“ zeptala jsem se nakonec.
Zvedl oči. „Má vlasy jako ty. Ale delší. A umí být tichá. Jako když dýcháš v noci.“
„Vidíš ji často?“
„Ne. Jen když chce, abych tě pozdravoval. Dneska třeba taky.“
Ten večer jsem nespala. Ani další. Ne proto, že bych věřila na duchy. Ani že bych si myslela, že se něco děje. Ale protože něco v jeho slovech se mnou zůstalo. Něco hluboko zakořeněného.
Začala jsem hledat ve starých albech. Procházela jsem fotky, které jsem roky neviděla. A na jedné z nich – ze školky, kde mi bylo asi pět – jsem stála vedle vychovatelky, která mi byla vždycky tak trochu zvláštně povědomá. Dlouhé vlasy. Tvář, kterou jsem si už nepamatovala, ale když jsem se na ni zadívala, něco se ve mně pohnulo.
Na zadní straně bylo jen: „S Monikou, květen 1991.“
Když jsem druhý den ráno ukázala Honzíkovi fotku, usmál se.
„To je ona,“ řekl.
A pak dodal:
„Dneska říká, že jsi konečně začala poslouchat.“
