Článek
Zvedla jsem oči od hrnku kávy.
„Prosím?“
„Říkala jsi to včera v noci. Když jsi spala. A pak ještě něco jako varnin tikalar.“
Chvilku jsem si myslela, že si vymýšlí. Nebo že to je další z jeho her. Ale Jakub byl vážný. A přesný.
„Kde jsi to slyšel?“
„Přišel jsem se podívat, jestli máš přikrytou deku. Mluvila jsi ze spaní. Ale ne česky.“
Zamrazilo mě. Ne proto, že bych se bála, ale protože… jsem věděla, že má pravdu. Něco hluboko uvnitř mi zaškubalo. Znala jsem to slovo. Ne význam, ale zvuk. Šumír.
Jako by mi po zádech přeběhla vzpomínka, která nebyla moje.
Zadala jsem slova do překladače. Nic.
Zkusila jsem je napsat foneticky, v různých variantách. Finsky, maďarsky, baskicky. Žádný výsledek.
Ale čím víc jsem hledala, tím víc jsem si vybavovala. Ne jazyk. Pocity. Obrazy. Tváře lidí, které jsem nikdy neviděla. Záblesky míst, kde jsem nikdy nebyla. Vysoká okna. Kovový kruh s rytinami. Ruce, které se mě dotýkají – ne s něhou, ale jako by mě držely, pevně, aby neutekla.
A hlavně jeden hlas. Ženský. Uklidňující. Ale slova jsem nerozuměla. Jen jsem věděla, že je to důležité.
Začala jsem si všímat i jiných věcí.
V obchodech jsem mívala zvláštní pocit déjà vu, když kolem mě někdo mluvil cizím jazykem – i když jsem ho nikdy předtím neslyšela.
Našla jsem u sebe v poznámkách v mobilu věty, které jsem si nepamatovala, že jsem napsala – zněly jako fonetický přepis jiného jazyka.
Jednou jsem se probudila a měla jsem v ruce tužku – a na papíře na nočním stolku bylo něco napsané. Ne česky. Ne žádným jazykem, který bych rozpoznala. Ale písmo vypadalo… opravdově.
Začala jsem mít pocit, že jsem součástí něčeho, co se snaží dostat na povrch.
Jednoho dne, když jsem šla vyzvednout Jakuba ze školy, stál u brány s jinou paní. Vysoká, plavovlasá, se zvláštním úsměvem. Řekla, že je nová vychovatelka.
Jakub se s ní loučil zvláštním gestem – položil si ruku na hruď a pak natáhl dlaň vpřed. Nikdy to předtím neudělal.
V autě jsem se ho zeptala:
„Kde jsi to gesto viděl?“
Pokrčil rameny. „Naučila mě to ta paní. Řekla, že to je jako pozdrav. Stejný, jako děláš ty, když spíš.“
Zamrazilo mě.
Tu noc jsem se nahrávala.
Vzbudila jsem se kolem třetí ráno. Srdce mi bušilo. Nic zvláštního – jen silný, neklidný pocit.
Ráno jsem si poslechla záznam.
Ve 2:47 jsem začala mluvit. Klidně, plynule. Jazyk, který jsem neznala – ale zároveň zněla jistě.
Poslala jsem ukázku jazykovědci, kterého jsem našla přes fórum. Odpověděl za tři dny:
„Tohle není žádný známý jazyk. Ale má to gramatickou strukturu. Věty mají rytmus a skladbu. Nejde o náhodný blábol. Tohle někdo skutečně mluví.“
A pod tím dodal:
„Jestli to není vymyšlené, možná jste jen zapomněla, kým jste byla.“
Dnes je to půl roku od chvíle, kdy mi to Jakub poprvé řekl.
A od té doby se něco změnilo.
Občas vím věci, které jsem se nikdy neučila. Cizí slova mi přijdou povědomá. Některé znaky rozpoznávám v symbolech na starých fotografiích. A nedávno jsem v knihkupectví sáhla po knize o vymřelých jazycích – a když jsem ji otevřela, ruka se mi zastavila na stránce s tvarem, který jsem namalovala ze spaní.
Nevím, co to znamená.
Nevím, jestli to jsou střípky minulého života. Podvědomí. Skrytá paměť. Anebo něco, co teprve přijde.
Ale vím, že se to nezastaví.
A že můj syn ví o mně něco, co já teprve začínám chápat.
