Článek
Zastavila jsem se uprostřed mazání rohlíku. Adam seděl za stolem, pohupoval nohama a culil se. Mluvil naprosto vážně. Jenže – o jakém psovi mluvil?
„Jakém poli, zlatíčko?“ zeptala jsem se.
„No tam, jak byla ta rozbitá kůlna a ty jsi uklouzla a spadla do kopřiv.“
Ztuhla jsem.
To se opravdu stalo. Ale mně.
Bylo mi asi devět. Běhala jsem s kamarádkou po poli za babiččiným domem, kde žil agresivní ovčák. Jednou utekl, vyrazil za námi a já fakt spadla do kopřiv. Nikomu jsem to tehdy neřekla. A Adam o tom vědět nemohl.
Zasmála jsem se. „To se ti asi zdálo, broučku.“
Ale uvnitř mě cosi zneklidnělo.
Začalo to být častější. Adam měl pět, výbornou paměť a bujnou fantazii. To jsme si aspoň mysleli.
„Mami, a víš, že děda měl v garáži starý červený kolo bez šlapek?“
„Ten velkej strom na hřišti už tam není, co?“
„A co ta paní, co bydlela vedle babičky, ta s těma modrýma vlasy?“
S každou větou mě poléval studený pot.
Popisoval věci z mého dětství.
Ne obecně – přesně.
Strom na hřišti u školy? Pokácený před dvaceti lety.
Kolo bez šlapek? Děda ho měl, ale vyhodil, když mi bylo deset.
Paní s modrými vlasy? Přesně – žila v bytě vedle babičky, lakovala si je na tyrkysovo a dávala mi lentilky.
Všechny tyhle věci se staly před dvaceti, pětadvaceti lety. A já je nikdy Adamovi nevyprávěla. Ani jsem neměla jak. Spoustu z nich jsem sama zapomněla – dokud je nezačal vytahovat on.
Zpočátku jsem to brala jako náhodu. Možná něco zaslechl, možná si vymýšlí. Jenže pak…
Jednou večer přišel a zeptal se:
„Mami, proč už není Bára?“
„Jaká Bára?“
„No tvoje kamarádka, co byla s tebou pořád na hřišti. Měla pihy. A pokaždý se smála jako čarodějnice.“
Do očí mi vyhrkly slzy.
Bára byla moje nejlepší kamarádka. Zemřela, když nám bylo dvanáct – autonehoda. Nikdy jsem o ní Adamovi neřekla. Bolí to doteď. Dokonce o ní skoro nemluvím ani s rodiči. A přesto…
„Ty znáš Báru?“ zašeptala jsem.
Pokrčil rameny. „Jen trochu. Už mě tam nevodí.“
Začala jsem si zapisovat jeho věty. Každou zmínku, každý detail. Časem jsem vytvořila celý seznam. Nešlo už o náhody. Některé věci, které říkal, byly tak specifické, že je nemohl znát ani kdyby si prohlížel moje staré fotky – a žádné staré fotky z těchto situací neexistovaly.
Přemýšlela jsem, jestli může jít o nějakou formu dětské empatie, podvědomé paměti nebo imaginace. Četla jsem články, mluvila s psycholožkou. Nikdo nic nevysvětlil. Všichni mi říkali, že děti si často vymýšlejí, kombinují útržky informací, slyšené věci, televizní příběhy.
Ale žádné dítě si nevymyslí přesně jméno babiččiny sousedky z roku 1994, její hlas a to, že sbírala pohlednice s ježky.
Jednou večer jsme si s Adamem prohlíželi staré pohledy, co jsem jako holka sbírala. Na jedné z nich byl hrad.
„Támhle jsme byli, viď?“ ukázal na obrázek.
„Myslíš s tatínkem?“
Zavrtěl hlavou. „Ne. Tam, jak jsme hráli na rytíře. A tys spadla do toho příkopu a rozbila si koleno.“
Začala jsem se klepat.
Ano. Byla jsem na tom hradě. S tátou, jako malá. Hráli jsme si. A spadla jsem. Nikdy jsem o tom nikomu neříkala. Byla to maličkost, co se mi zapsala do paměti.
„Jak to víš?“ zašeptala jsem.
Podíval se na mě. S naprostým klidem řekl:
„Protože jsem to byl taky já.“
Neptala jsem se dál. Neměla jsem sílu. Ale od té chvíle jsem mu naslouchala jinak. Ne jako dítěti, co si vymýšlí, ale jako někomu, kdo nese stopy – vzpomínky, útržky, záchvěvy času, které se logice vzpírají.
Možná jsou věci, které si neseme dál, i když se narodíme znovu.
Možná duše pamatuje víc než tělo.
A možná… jen možná…
se v Adamovi vrátila část mě, která už dávno odešla.
