Článek
Nepamatuju si, že by mě někdy objal jen tak. Ani že by řekl „mám tě rád“.
Jeho jazykem byla praktičnost: že mi ráno naskrabával auto, že mi předělával pokoj, že mi tiše nosil teplý čaj, když jsem byla nemocná.
Ale nikdy ne slova.
Nikdy ne emoce.
City byly podle něj „zbytečný přepych“. Slabost.
„Musíš být silná. Život není fér.“
„Neplakej. K ničemu to není.“
„Když budeš ukazovat city, lidi tě roztrhají.“
Takhle jsem vyrůstala.
Máma občas něco zmírnila, obejmula mě nebo se mě ptala, co cítím. Ale táta byl pevná zeď.
Nedostupný, mlčenlivý, přesný jako hodinky – a stejně chladný.
Když jsem v osmnácti oznámila, že se chci odstěhovat – jít na výšku do jiného města, žít na koleji, začít po svém – nezastavil mě. Jen přikývl.
„Tvoje rozhodnutí. Ale počítej s tím, že to nebude lehký.“
Byla jsem vděčná, že mi to nevymlouvá. Ale zároveň mě zabolelo, jak snadno to přijal.
Těšila jsem se a zároveň doufala, že se přece jen… něco stane.
Přišel den odjezdu.
Máma brečela už u snídaně, objímala mě co pět minut, dávala mi rady, které jsem nestihla poslouchat.
Táta jen nosil tašky do kufru, kontroloval kola, natankoval, mlčel.
Seděla jsem už v autě, připravená vyjet, když mi najednou zaklepal na okno. Otevřela jsem.
„Počkej,“ řekl.
A pak se stalo něco, co mě ochromilo.
Rozplakal se.
Beze slov. Jen mu tekly slzy. Stál tam, vysoký chlap, tvrdý jak skála, který roky říkal, že city jsou slabost – a teď mu tekly po tvářích jako potok.
Zůstala jsem v šoku. Vystoupila jsem a objala ho.
Byl ztuhlý, ale neucukl.
„Promiň,“ zašeptal.
„Nikdy jsem ti neřekl… že jsi pro mě celý svět.“
Stála jsem tam s hlavou opřenou o jeho rameno a brečeli jsme oba.
Dnes už vím, že jeho ticho nebyla lhostejnost.
Byla to naučená opatrnost.
Jeho otec nikdy neplakal. Válka, práce, dřina – to všechno ho naučilo mlčet. A on si ten vzorec nesl dál.
Nikdo ho neučil mluvit o emocích. Jen překládal lásku do činů. A doufal, že to pochopím.
Já jsem mezitím celý život čekala na slovo. Na gesto.
A dostala jsem ho, když jsem odjížděla.
Od té doby se změnilo hodně.
Táta mi někdy zavolá jen tak. Stále je stručný, ale řekne třeba:
„Jsem na tebe pyšnej.“
Nebo:
„Chybíš nám.“
Nikdy to nebude člověk, co napíše srdíčko do SMS. Ale už vím, co všechno jeho ticho obsahuje.
A vím, že když někdy promluví – každé slovo váží víc než celé knihy.
