Článek
A možná jí i je. Ale čím dál více lidí si po letech strávených v přednáškových místnostech a po zaplacení stovek tisíc za školné začíná pokládat tu samou otázku: Opravdu mi univerzita dala to, co slibovala?
V době, kdy si může kdokoliv otevřít YouTube, Courseru nebo jinou online platformu a naučit se zdarma cokoliv od matematiky po programování, se nutně nabízí otázka, proč ještě investujeme roky svého života do formálního vzdělávání, které často produkuje víc frustrace než užitku. Když se k tomu přidá obrovský nárůst počtu absolventů a s tím klesající hodnota titulu, začíná být jasné, že něco nehraje.
Univerzita jako značka, ne kvalita
Dříve byl titul symbolem prestiže. Znamenal, že člověk prošel náročným výběrovým řízením, roky tvrdě studoval a patřil do intelektuální elity. Dnes má titul skoro každý. Mnoho vysokých škol se změnilo v továrny na diplomy, kde student nemusí prokázat hlubší myšlení ani znalosti – stačí přizpůsobivost, trpělivost a schopnost přežít.
Studium se v mnoha případech redukovalo na odříkávání teorie, psaní seminárek, které nikdo nečte, a chození na přednášky, kde lektor čte slajdy. Nejsmutnější na tom je, že spousta absolventů v praxi nedokáže využít ani zlomek toho, co se naučili.
Cena za papír
Když se podíváme na ekonomickou stránku, situace je ještě ostřejší. V mnoha zemích stojí vysokoškolské vzdělání stovky tisíc korun. Studenti si berou půjčky, zadlužují se na desetiletí dopředu, jen aby po promoci zjistili, že práce, na kterou dosáhnou, jim umožní sotva splácet úroky.
A i když je v Česku studium na veřejných vysokých školách zdarma, náklady na živobytí během několika let studia nejsou zanedbatelné. Když k tomu připočítáme ušlý výdělek, který by člověk mohl mít, kdyby šel hned po střední do práce nebo podnikat, dostaneme se k částce, která není vůbec malá.
Kdo z toho profituje?
Univerzity samotné. Staly se institucemi, které se často víc zaměřují na svůj marketing, mezinárodní rankingy a granty než na to, aby studenty opravdu připravily na život a trh práce. Akademické prostředí je odtržené od reality a často v něm panuje uzavřená kultura, kde se chrání vlastní zájmy a udržuje status quo.
Firmy, které chtějí kvalifikované pracovníky, často zjišťují, že čerství absolventi nejsou připraveni. Zatímco univerzita učí teorii, trh práce žádá praxi, adaptabilitu, digitální dovednosti a schopnost řešit reálné problémy.
Alternativy, které dávají smysl
V poslední dekádě zažila explozivní růst tzv. alternativní vzdělání: bootcampy, online kurzy, mentoringové programy, digitální akademie. Mnoho lidí dnes začíná kariéru v IT, designu, marketingu nebo podnikání bez toho, aby někdy vkročili do auly univerzity. Učí se podle svého tempa, zaměřují se na praktické dovednosti a výsledky. A co víc – často jsou úspěšnější a spokojenější než ti, kteří prošli formálním vzdělávacím systémem.
Například programátor samouk s portfoliem má dnes větší šanci na dobrou práci než absolvent oboru, který nikdy nenapsal funkční aplikaci. Stejně tak podnikatel, který si prošel několika faily a naučil se z nich, bude cennější než někdo s titulem z ekonomie, který nikdy nezaložil ani živnost.
Nejde o to, že by univerzity byly zbytečné
Tohle není výzva k zrušení vysokých škol. Jsou obory, kde je univerzitní vzdělání nezbytné – medicína, právo, architektura, věda. Ale musíme si přestat nalhávat, že univerzitní titul automaticky znamená hodnotu, kompetenci nebo záruku úspěchu.
Univerzitní systém se musí změnit – musí být více praktický, otevřený a relevantní. A hlavně: nesmí být povýšený. Protože zatímco univerzity pořád obhajují svou exkluzivitu, svět se mění. A lidé, kteří se nebojí učit jinak, je začínají předbíhat.
Možná nejde o podvod, ale o zastaralý mýtus
Univerzitní vzdělání jako jediná cesta k úspěchu je iluze. Je to vybledlý ideál 20. století, který se v 21. století rozpadá. Dnes už nestačí papír. Nestačí titul. Nestačí prošlapat stejnou cestu jako ostatní.
Co stačí, je schopnost učit se celý život, pružně reagovat na změny, tvořit, budovat, experimentovat. A to se bohužel na většině univerzit stále neučí.
