Článek
Nejsem ten typ, co přelepuje webkameru nebo spí s mobilem v jiné místnosti. Ale po tom, co se mi stalo, se dívám na každou technologii úplně jinak.
Byl to úplně obyčejný večer. Umyté nádobí, svíčka na nočním stolku, knížka, kterou jsem stejně jen držela a usínala s ní na obličeji. Usnula jsem kolem jedenácté. Mobil jsem měla jako obvykle položený na nabíječce vedle postele.
Ráno jsem ho vzala do ruky, zkontrolovala zprávy, počasí, a otevřela galerii, protože jsem chtěla poslat fotku z víkendu kolegyni. A pak jsem ji uviděla.
Fotku.
Z mé ložnice.
Pořízenou ve 3:07 ráno.
Byla to naprosto obyčejná fotka – pokud tedy za „obyčejnou“ považujete snímek, na kterém spíte na boku, tváří k oknu, a obraz je pořízený z prostoru mezi postelí a dveřmi. Zevnitř.
Měla lehce nazelenalý tón – jako když fotíte za tmy bez blesku. Ale byla ostrá. A co bylo nejhorší – nebyla to selfie. Já ji neudělala.
Ztuhla jsem. Projela mě vlna horka a pak ledový chlad.
Zamkla jsem telefon. Pak ho zase odemkla. A znovu tu fotku otevřela.
Je tam všechno. Moje pokrývka, ten škrábanec na stěně od stěhování, který jsem nikdy nezamázla. A já. Spím. Úplně klidně.
Nikdo mi nepíše v noci. Nikdo u mě nebyl. Bydlím sama. Dveře zamykám na dva zámky.
První, co mě napadlo: nabourali se mi do telefonu.
Druhý nápad: Někdo byl u mě doma.
Zkontrolovala jsem vstupní dveře – zamčené. Okenice taky. Ale když jsem šla do koupelny, všimla jsem si něčeho zvláštního – malého, téměř neviditelného posunu v závěsu sprchového koutu. Já ho nechávám vždycky zatažený celý. Byl jen do půlky.
Hloupost? Možná. Ale v tu chvíli jsem se už bála.
Zazálohovala jsem fotku a šla na policii. Čekala jsem, že se mi vysmějí, ale mladý policista si ji prohlédl a hned zavolal kolegu. „Tohle není normální,“ řekl tiše.
Vzali si můj telefon, doporučili mi na pár dní změnit hesla, odinstalovat všechny neznámé aplikace a hlavně – zajistit byt. „Máte doma kameru?“ zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou.
Ještě ten večer jsem si jednu koupila. A dvě dny se nedělo nic. Až do pátku.
Ve 2:42 ráno mě vzbudilo tiché cinknutí. Upozornění z aplikace: „Detekován pohyb“.
Rozklepala jsem se. Otevřela aplikaci.
Obraz byl tmavý, ale šum pohybu byl zřetelný. A pak – silueta. Šedá postava, krátké vlasy, obrys batohu. Prošla kolem kamery. Klidně. Ne rychle.
Vstoupila do obýváku, zastavila se, a pak… podívala se přímo do kamery.
Já jsem v tu chvíli seděla ve svém pokoji, opřená o zeď, s telefonem v ruce, srdcem v krku a nožem pod polštářem.
Volala jsem policii. Přijeli za deset minut. Byt byl prázdný.
Zámek na dveřích nebyl poškozený. Ale ten druhý – bezpečnostní, který se točí až po zamčení klíčem z vnitřku – byl odemčený.
Později mi policie řekla, že už podobný případ vyšetřují. Neznámý muž, který proniká do bytů, většinou bez stop násilí. Některé ženy si všimly, že jim zmizely drobnosti – jiným, že se jim objevily fotky. Vždy z noci. Vždy ve spánku.
Zadržen zatím nebyl.
Já dnes spím v jiném bytě. S novým zámkem, alarmem a několika kamerami.
A pokaždé, když se podívám do galerie, zatrne mi. Protože ta fotka tam pořád je.
Ať už ji pořídil kdokoliv, pořád mi připomíná, že někdo byl u mě doma. Ve tři ráno. A já o tom nic nevěděla.
