Článek
Potřebovala jsem výpis z rejstříku trestů kvůli nové práci. Úřednice za přepážkou se na mě podívala tím klasickým pohledem „ještě jeden papírek a zkolabuju“, převzala žádost, ťukla párkrát do klávesnice… a pak ztuhla.
„Vy už jste tu byla, že jo?“ zeptala se.
„Ne,“ řekla jsem. „To je poprvé.“
Zamračila se. „Máme tady záznam, že jste byla účastníkem civilního řízení před dvěma lety. Obvodní soud pro Prahu 6.“
Civěla jsem na ni. „Prosím?“
Dva roky zpátky jsem žila úplně normální život. Práce, vztah, nájem. Žádná žaloba, žádná výpověď, žádný šílený příbuzný v pozadí. Rozhodně nic, co by souviselo se soudem. A už vůbec ne se mnou jako účastnicí řízení. Z hlavy se mi spustil ten povědomý proud vnitřního chaosu, který začíná větou: „To je určitě omyl.“
„O co šlo?“ ptám se.
„To my nevidíme, jen že jste v tom řízení figurovala. Můžete si to zjistit na justici, nebo požádat o nahlédnutí do spisu.“
Díky za tip. A taky díky za novou noční můru.
Večer doma jsem seděla u počítače a v duchu si představovala ty nejhorší scénáře. Moje jméno není úplně běžné – kombinace dvou slovenských a jednoho německého příjmení po otci. Někdo si mě s někým splet? Nebo jsem někde něco „podepsala“, aniž bych věděla, co to znamená? Možná jsem byla součástí podvodu? Nebo… byla jsem snad zažalovaná? Ale proč? Za co? Komu jsem co udělala?
Když jsem otevřela databázi Ministerstva spravedlnosti a skutečně tam našla své jméno mezi účastníky sporu, zastavil se mi na chvíli dech. Bylo tam: Žalovaná: Jana M.. Spisová značka, datum zahájení, datum rozhodnutí. A pak jen „spor o náhradu škody“.
Škody? Jaké škody?
Zatmělo se mi před očima. Začala jsem googlit jako maniak. Po pár dnech, několika výhrůžkách sobě samé, že se tam nikdy neodvážím zavolat, a dvou sklenkách vína jsem nabrala odvahu kontaktovat soud. Slečna na podatelně byla milá. Trochu moc milá. Což je vždy podezřelé.
„Jistě, paní M., máte právo nahlédnout do spisu. Ale podle systému už řízení skončilo, před dvěma lety. Žaloba byla zamítnuta. A doručení na vaši adresu tehdy proběhlo… ano… tady… hmm… moment… to je zvláštní…“
Jasně že je.
„Tady je napsáno, že jste převzala výzvu k vyjádření. Elektronicky. Na datovou schránku.“
Ztichla jsem.
„Já žádnou datovou schránku nemám,“ řekla jsem pomalu.
„Máte. Tedy… tehdy jste ji měla. Založena automaticky, v roce 2023. Tady to je. Ale nikdy jste se nepřihlásila.“
Byla jsem obžalovaná v soudním řízení, aniž bych o tom kdykoli věděla. Všechny dokumenty šly do digitálního nebe. Nikdo se mě nikdy osobně nezeptal. Žádný telefonát. Žádný dopis. Jen čistě systémová formalita. Stát si odfajfkl, že doručil. A já jsem tam – oficiálně – byla. I když jsem o tom neměla nejmenší tušení.
Trvalo mi týden, než jsem se přes justiční labyrint dostala ke kopii rozhodnutí. Četla jsem to se směsicí vzteku, hrůzy a absurdního pobavení.
Nějaký podnikatel žaloval firmu, u které jsem kdysi pár měsíců brigádničila. Prý mu způsobili škodu nesprávným dodáním softwaru, a v žalobě se ocitla i moje jméno – jako „osoby odpovědné za technickou implementaci“.
Připomínám: Byla jsem tam na dohodu o provedení práce. Překlikávala jsem tabulky, nosila kafe a jeden měsíc jsem řešila, proč se Word na firemním notebooku neotvírá. Ale někdo vytáhl starý podpisový záznam, přilepil ho k soudu – a voilà, stala jsem se figurkou ve hře, o které jsem vůbec netušila.
Soud žalobu zamítl. Mě neoslovili. Rozhodnutí nabylo právní moci. A já se to dozvěděla až dva roky poté, díky tomu, že jsem si chtěla udělat nový životopis.
Dnes už to beru s nadhledem. Skoro. Založila jsem si vlastní datovou schránku – teď už doopravdy. Jen pro jistotu. Každý týden se do ní přihlašuji, i když je prázdná, a tiše si přeju, aby tam nikdy nic nebylo.
A když mi někdo řekne, že „soudní řízení je přece vždycky transparentní“, jen se usměju.
A taky jsem si koupila tričko s nápisem:
„Jsem nevinná. Mám to soudně potvrzené.“
