Článek
Od chvíle, kdy jsme za vesnicí v plné rychlosti zahnuli na prašnou a hrbolatou polní cestu, si nepamatuji nic. Snad jenom bolest zad, křeč v rukou a mžitky před očima. Po půldruhé hodině brutálního rodea konečně zastavujeme. Po dalších dvou minutách se usazují mračna prachu. Stojíme před branou do archeologické lokality Moray. Nikdo ze svého stroje nesesedá. Někteří nechtějí, jiní nemohou. Jsem si jistý, že výlet na čtyřkolkách by doporučilo dvanáct z deseti masochistů.
V roce 1931 americký geolog Robert Shippee a pilot amerického námořnictva Georg Johnson během letecké expedice do And pořizovali fotografie pustých, vzdálených a nezajímavých míst, kam nestálo za to osobně chodit. Na jednom ze snímků ke svému úžasu spatřili tři obrovské kruhové vyhloubeniny v zemi. Gigantické mísy vytvořené ze soustředných teras tak neúprosně pravidelných, že rozhodně nemohly být dílem přírody. Od té doby sem chodí skupinky agronomů, architektů, bioklimatologů, botaniků, etnologů, geologů, geometrů, hydrologů i jiných podivínů kroutit hlavami, žasnout a vymýšlet nepravděpodobné teorie o účelu tohoto fenoménu. Mnozí se přiklánějí k verzi, že Moray mohl kdysi sloužit jako kontaktní místo pro extraterestriální turisty přicházející z prostoru za hranicemi Sluneční soustavy. Další hypotéza hovoří o tom, že by snad tyto kruhovité terasy mohli indiáni využívat k ceremoniálním účelům. Laika jistě napadne, že se dívá na zrcadlení římského amfiteátru, nebo negativ kuželovité pyramidy. Je s podivem, že dírám dosud nikdo nepřisoudil funkci kalendáře nebo hvězdné observatoře.
Jedna z nejznepravděpodobňovávanějších vědeckých teorií říká, že Moray byl starobylou inckou zemědělskou laboratoří. Jakýmsi experimentem, na němž zkoušeli Inkové vhodnost pěstování quinoy, kukuřice a brambor na konkrétních terasách v konkrétních výškách. V každém patře se totiž nacházejí jiné podmínky pro růst rostlin. Největší z prohlubní má průměr 220 m a hloubku 36 m, proto je mezi horní a dolní částí struktury až patnáctistupňový rozdíl v teplotě. Každá parcela má své vlastní mikroklima. Jestliže se skutečně jednalo o zemědělské vědecko-experimentální centrum, pak incká vládní instituce musela zaměstnávat stovky odborníků, kteří zkoumali a plánovali, co a jakým způsobem se bude pěstovat na nových polích. Proč ale laboratoř leží tak daleko od civilizace? Téměř padesát kilometrů od Cuzca a dalších sídelních míst? Mohli ji přece vyhloubit prakticky kdekoli. Že by šlo o tajnou laboratoř? Souvisela vůbec se zemědělstvím? Samé hádanky.
