Hanáci v Andách - Ve spárech komunity

„To se takhle španělský dobyvatel zeptal vesničana vedoucího alpaku s pytlem brambor na hřbetě: ,Cómo se llama?‘ (Jak se to jmenuje?). Domorodec vytřeštil oči, že by mu šnek záviděl a povídá: ,Llama?‘ A jméno bylo na světě,“ směje se Elvis, zatímco Jakub konzultuje s Noem možnost drobné korekce v navigaci cestou k pevnosti Puca Pucara, tedy další hromadě šutrů. Záhy tedy zcela neplánovaně navštěvujeme Manos De La Comunidad. Doslova to znamená Komunitní ruce, ovšem jedná se o jakousi etnickou rezervaci, ve které indiáni chovají mnoho druhů lam, morčat a tkadlen vlny. Živé exponáty nadšeně a zdarma předvádějí turistům ze všech koutů světa.

Ovšem když říkám zdarma, neznamená to, že člověk nebude nic platit, to je snad jasné. Mluvčí komunity hned u první ohrady se sympatickými mozolochodci každému z návštěvníků za drobný peníz prodává hrstičku trávy, která roste všude kolem, a zahajuje odborný výklad. Hovoří suverénně ve čtyřech jazycích, tedy kečujsky, ajmarsky, španělsky a anglicky. Vyslovuje však s naprosto stejnou dikcí, pročež je dost obtížné rozlišit, kdy mluví kterou řečí, natož mu rozumět. Jakub se pokouší simultánně tlumočit do češtiny. Jemu je sice snadné porozumět, ale zase těžké uvěřit.

Věděli jste například, že existují čtyři druhy lam, a nespočet jejich kříženců? Pravá lama je z nich největší a na rozdíl od nás, hloupých gringos, té jediné Peruánci říkají lama. Ovšem píší llama, takže vyslovují jama. Guanako je druhově nejstarší a vzácná, vikuňa je zase nejmenší, má však nejjemnější a nejdražší srst ze všech. Cena za jeden kilogram se pohybuje kolem pěti set dolarů. Pouze samotný Inka mohl nosit šaty utkané z vikuní vlny. Španělští autoři raných textů se pozastavovali nad četností převlékání šatů Inky a shodně zapisují, že měnil šat až čtyřikrát denně. Navíc údajně nikdy neoblékl stejnou tuniku dvakrát. Každý večer byl použitý oděv obřadně spálen, aby se jej nikdo jiný nemohl dotknout. Jestli každého rána pálili také Inkovo pyžamo, o tom prameny mlčí.

Zcela zdomácnělým druhem lamy je alpaka, která vypadá jako kříženec plyšového medvídka a malé žirafy. Toto všestranně použitelné zvíře slouží v mládí jako domácí mazlíček, dospělé unese až čtyřicetikilové břemeno, po celý život dává velmi kvalitní vlnu, po smrti poskytuje chutné maso a hřejivou kožešinu. Čerstvý trus alpak je výživným hnojivem, po vysušení zase výhřevným palivem. A víte, že celé tři čtvrtiny světové populace alpak žije v Peru? To je víc než sedm a půl milionu. Na každou větší peruánskou rodinu statisticky připadá jedna alpaka.

Reprezentant komunity ještě obsáhle vypráví o místních lidech, zvyklostech, uměních a řemeslech. Tedy alespoň myslím, protože jakmile jsme kolektivně zkrmili legálně koupenou i tajně naškubanou trávu, užíváme si interakci s milými velbloudovci všech druhů, ras i plemen, se srstí neuvěřitelných barev i extrémních délek, už každý na vlastní pěst. Zvířata jsou to pěkná, dobře krmená a kvalitně ustájená. Výběhy s dokonale položeným umělým trávníkem by jim mohli závidět správci mnohých fotbalových hřišť.

Pod přístřeškem za ohradami se poté seznamujeme s venkovsky prostým, nicméně důmyslným zpracováním vlny. Ta se čistí, barví a spřádá jen pomocí šikovných rukou, primitivních nástrojů a přírodních materiálů. Některé tradiční barvy se získávají opravdu netradičním způsobem. Například smícháním panenské moči s jistou bylinou, trhanou o půlnoci, když přibývající Měsíc stál v planetě Venuši. Nebo rozemletím samečků určitého druhu brouků. Když se nastrouhá kořen jakési tajemné rostliny do pramenité vody, ve které byli před kuropěním utopeni tři netopýři, vytvoří se mýdlové bubliny, které chuchvalce lamí vlny dokonale zbavují mastnoty a nečistot. Všichni nevěřícně vrtíme hlavami, jenom Denisa si dělá poznámky. Následuje ukázka tkalcovského mistrovství. Je úžasné pozorovat, jak se ženy s přehledem orientují ve spleti vláken na primitivních stavech, obratně tvoří složité vzory a ještě se u toho tváří znuděně.

K farmě, ZOO, textilní manufaktuře i muzeu pochopitelně patří také rozlehlá a nečekaně okázalá prodejna komunitních výrobků. Nemysleli jste si, že sem lákají turisty jen proto, aby od nich uslyšeli, jaké to tu mají hezké, že ne. Pravda, ještě než jsem upadl do pasti zvané „ráj pleteného zboží“, tak trochu jsem doufal, že vcházím do tradiční restaurace. Při pohledu na výběh morčat u vchodu budovy se mě totiž zmocnil už dlouho nepoznaný pocit – dostal jsem hlad. Stačilo by ukázat prstem na nejvykrmenějšího chlupáče a zvolit úpravu smažením či pečením. Jako mají v jiných restauracích akvárium s humry, tady je klec s morčaty. Jídelní lístek pro analfabety. Krásná představa.

Místo ochutnávky lahodných hlodavců však následuje přednáška o rozdílech v kvalitě čisté, ručně vyrobené vlny oproti průmyslové směsi s akrylovým vláknem, o nákladech na provoz komunitního areálu, jak všechny zaměstnance okrádá stát na daních a proč se nám ceny jejich výrobků mohou zdát poněkud vyšší. Popoháním kolegy, kteří zcela omámeni upadají do moci andských tržních šamanů a nemohou se urvat od plných regálů, ale marně. Vlněné vesty, svetry, ponča, ponožky, šály, deky, polštáře, prostěradla, všeho hojnost. A tak, čistě proto, abychom netrhali partu a podpořili tradiční hodnoty, si se ženou pořizujeme ručně pletené rukavice ze stoprocentní vlny baby alpaky s certifikátem o původu a kvalitě výrobku. Každý jednu. Ty pak doma uložíme do kredence a budeme je ukazovat návštěvám, protože nosit něco tak drahého si nemůžeme dovolit.