Hanáci v Andách - Bludiště v šutru

Dříve bylo světiště nejspíš sídlem šamanů, provádějících tajemné obřady. Dnes je královstvím prodejců suvenýrů, provozujících nekalé obchodní praktiky. Celá posádka se nechává ochotně lapit do osidel stánkového obchodu. Noe s Elvisem se spokojeně usmívají, jak slibně roztáčíme kola domácí ekonomiky. Dokonce i stále trošku neduživá Denisa za svými slunečními brýlemi značně pookřála, to já už na ní poznám, protože se náruživě přetahuje s o hlavu menší a o deset hlav těžší prodavačkou o zelený klobouk s nápisem Machu Picchu. Obě vykřikují cifry s rostoucí kadencí a zvyšující se zvukovou frekvencí, každá ve svém rodném jazyce a skvěle si rozumějí. Denisa pak s novým kloboukem spokojeně korzuje podél půlkruhového amfiteátru, vlastně takové ohnuté zdi s devatenácti lichoběžníkovými výklenky. Ty mohly plnit funkci sedadel pro elitu Inků, schránek na mumie předků, nik na uložení sošek božstev nebo prostě jen výklenků na květináče. Všechny směřují k ústřednímu bodu, jímž je neobvyklý skalní útvar. Monolit, o němž se vedou vášnivé akademické spory, zda znázorňuje sedící pumu, stojícího tučňáka, stojícího kondora, stojícího orla či jiného stojícího ptáka coby sexuální symbol. Stačí však několik minut vysvětlování a všichni v balvanu jednoznačně poznáváme pumu, to dá přece rozum, co jiného by to taky mohlo být, Elvis je potěšen a můžeme pokračovat do nitra svatyně. Cestou si všímáme jakési skalní mísy, z níž vychází klikatý žlábek, který se větví do dvou stružek. Jedna sestupuje dolů po kameni, druhá prochází stropem do podzemní komory uvnitř skály. Těmito rýhami prý byla během obřadního rituálu transportována votivní tekutina. Možná lidská krev, možná krev z obětovaných alpak, možná obřadně připravená chicha. Nebo šlo o obyčejnou drenáž sloužící k odtoku dešťové vody, co my víme, že.

Jelikož doba vzniku, pravý účel ani původní název objektu není znám, podle složité struktury byl pojmenován Qenqo, což znamená labyrint. Inkové, jak tvrdí Elvis (nebo mimozemšťané, jak tvrdí Däniken), vytvořili v jednom kusu kamene komplikovaný systém jeskynních chodeb, světnic, sálů, sedadel, lehátek a polic. Také zde porůznu rozmístili četné cedule s nápisy, jako: „Nešplhejte po kamenech! Nesedejte na obětní lavici! Nevyrývejte do stěn sprosté nápisy! Nefotografujte s bleskem!“ a podobně. Domnívám se, že cedule téměř s určitostí nevytvořili Ufouni, ale Elvise se radši ptát nebudu. A Dänikena teprve ne.

„Kdysi zde žili hlavně inčtí náboženští představitelé, kteří měli za úkol předpovídat budoucnost, případně ji ovlivňovat žádaným směrem. Hlavně bránit výbuchům sopek, zemětřesením, suchu, záplavám a jiným meteorologickým nepříjemnostem. Kněz naléval nahoře tekutinu do kanálků a podle toho, kterým směrem tekla, určoval kdy zaset, kdy sklidit či jaká bude úroda koky. Také zda se v příštím roce narodí víc chlapců nebo děvčat, jak dopadnou volby a kdo vyhraje mistrovství světa ve fotbale,“ zkouší Elvis rafinovaně naši bdělost. Když vidí, že se jeho hloupému žertu uculujeme, je spokojený a pokračuje: „Zdá se však pravděpodobné, že Qenqo bylo užíváno spíše pro pohřební rituály, neboť my, Inkové, vnímáme jeskyně jako místo, odkud přišli naši předkové. Dříve bylo zvykem ukládat do nich mrtvé, aby jejich duše mohly vstoupit do podsvětí a nalezly cestu ke kořeni nebes.“

Ať už komory vytesané v kameni sloužily k balzamování, pohřbívání, provádění obětí nebo sušení kukuřice, nějak nám to začíná být jedno. Asi už jsme lehce přešutrováni. Šutry všech velikostí, šutry všech tvarů, šutry solitérní, šutry kolektivní, šutry, šutry, všude samé šutry. Učiněná kámašutra. Jakub to pochopitelně ví, protože skutečný průvodce pozná mnohem dřív než vy, že je vám zima, že vás bolí nohy, že máte žízeň nebo že potřebujete na toaletu, a má v rukávu schovanou divokou kartu.