Hanáci v Andách - Peruánský Krumlov

Ne, že bychom se něčím provinili, ale další tři dny budeme ubytovaní v Kizza Hostal, který stojí na Plaza de Armas přímo naproti policejní stanice. Zvídaví strážníci se pochopitelně zajímají, komu patří ten obrovský fialový kufr a proč Petra pašuje do jejich rajónu zrovna kovadliny. Přece co jiného může obsahovat, když se při jeho sundávání ze střechy Archy zadýchává i Noe s Elvisem? Také se zájmem sledují, jak marně bušíme na dveře recepce, zatímco personál ubytovny předstírá, že není doma.

Jakubovo kouzlo, spočívající v neočekávané schopnosti domluvit se kečuánsky, platí i na místní strážce pořádku. Stačí pár přátelských vět a dozvídáme se, že je třeba projít bočním vchodem ke kuchyni a tam zaťukat na okénko, kde se nás ujme Kathy. Paní majitelka, která je zároveň recepční, kuchařkou, servírkou či uklízečkou, podle toho, kdo z personálu zrovna chybí. Dnes to vypadá na absenci téměř stoprocentní, jelikož se s ruměncem ve tváři omlouvá za prázdnou recepci, nepřipravené pokoje a že se jí v troubě pálí Soufflé de quinoa. Nicméně vydává Jakubovi klíče od příručního skladu, do kterého si máme odložit zavazadla a vrátit se asi tak za dvě hodiny. Nebo radši za tři.

Venku se s námi Noe s Elvisem loučí. V obou se mísí radost s dojetím, protože jim Jakub děkuje jazykem jejich předků a za celou výpravu platí v hotovosti. Vyslovují přání, ať nám další putování změní životy k lepšímu a naplní srdce radostí, mávají a odjíždějí zpátky do Cusca. Budou nám chybět. Poštěstí-li se člověku projít Posvátným údolím Inků s průvodcem Elvisova formátu, to údolí už půjde celý život s ním. Sedla, průsmyky a doliny v povodí řeky Urubamby vynikající úrodností. Drobná políčka na úbočích, jež skropená potem neúnavně pracujících zemědělců nesou plodiny, které by v tomto výškovém pásmu málokdo čekal. Kaskády kamenných teras běžících kolem strmých svahů. Romantické zříceniny nejistě balancující na skalnatých vrcholcích. Pokřivené pařáty osamělých stromů Queñua i omamně vonící háje štíhlých eukalyptů. Všechny přírodní krásy i člověkem vytvořené památky sleduje poutník bez dechu. Ne, že by byl natolik uchvácen, ale vzduch v těchto úrovních obsahuje pouze poloviční množství kyslíku.

Ollantaytambo leží v příjemné výšce přibližně 2 792 metrů nad mořem. Místní obyvatelé si libují, že zde převládá mírné horské klima, vyznačující se teplými dny a chladnějšími nocemi. Pro nás, Moraváky, je tady „kosa jak sviňa“. Město obklopují vysoké štíty hor a snoubí se v něm historická architektura s moderním životem. Většina domků je sice částečně přebudována, ale stále stojí na základech městského areálu z doby Inků. „Pojďte za mnou, já to tady znám,“ velí Jakub. My mu věříme a následujeme jej labyrintem půvabných uliček, úzkých, že se v nich jen tak tak vyhnou dvě alpaky.

Po krátké chvíli se ocitáme na místě, důvěrně připomínajícím stánkové tržiště v Polsku devadesátých let. Tam veksláci nabízeli domácí napodobeniny čínských padělků světových značek, a sortiment se, stejně jako tady, stánek od stánku nelišil. Zde krojované indiánské ženy prodávají svetry, šály, rukavice, ponča, čepice, gobelíny, batohy, peněženky, obaly na mobilní telefony a další tradiční výrobky. Všechny nesou starodávné incké vzory a motivy, jako třeba nápisy Machu Picchu nebo Welcome to Peru! Hrdí potomci budovatelů monumentálních staveb také předvádějí stará lidová řemesla a umění. Například předení vláken, tkaní látek, prodej CD s folklorní hudbou a převlékání se do divadelních kostýmů za účelem výdělku od amatérských fotografů. Jistě časem přibydou i stánky s hamburgery, pizzou a kebabem.

Překoná-li člověk onu „trestnou turistickou hradbu“ bez toho, aby si odnesl pončo, klíčenku s lamou nebo selfíčko s rozesmátým Inkou, prosmýkne se konečně průchodem za opravdovou kamennou městskou hradbu. Zde je odměněn pohledem na gigantický oblouk archeologického areálu. Monumentální stavby jako by vzlínaly po kolmici vysokého svahu. Předmětem neskonalého úžasu je sedmnáct (dokonce i na peruánské poměry nevídaně rozměrných) stupňovitých teras, které kdysi sloužily zemědělským účelům, zároveň však chránily svah před erozí a obyvatele před útoky nepřátel. Dlužno dodat, že úspěšně. Ollantaytambo je jediným inckým městem, které se kdy ubránilo přímému útoku Španělů.