Hanáci v Andách - Červí díra do Egypta

Bez povšimnutí míjíme vesničku Pachar, přestože je od roku 2014 domovem jednoho z nejlepších peruánských řemeslných pivovarů – Cervecería del Valle Sagrado. Naším cílem je malý plácek u nechráněného železničního přejezdu. Tam zanecháváme Archu, Noema i všechna zavazadla. Každý si bere jen to nejnutnější – vodu a koku. Já ještě, jen tak pro jistotu, láhev mojí Lešanské režné.

„Místo, ke kterému teď míříme, má pro původní obyvatele opravdu zvláštní význam,“ zpestřuje nám Jakub stereotypní pochod po pražcích železniční trati. „Už samotné jméno Ñaupa Iglesia je záhadou. Překládá se jako Starý kostel. Pokud staří Inkové pokládali něco za staré a záhadné, může to být starší a záhadnější, než si kdokoli z nás dokáže představit. A teď pozor, sejdeme z náspu támhle na pěšinu! Vpravo nad námi se za chvíli otevře pohled na velkou jeskyni. K té ještě musíme zdolat značné převýšení, řadu kamenných teras a několik suťových polí,“ líčí Jakub budoucí radostné události. Elvis se drží vzadu a je neobvykle zamlklý. Vlastně už od chvíle, kdy nás schválně zapomněl upozornit na pivovar. Buďto bere situaci opravdu vážně, nebo je to jedna z jeho vydařených hereckých etud.

Jakub nám ještě doporučuje cestou naškubat něco lučního kvítí, které nahoře využijeme jako rituální obětinu. Vzhledem k tomu, že většinu zdejší flóry tvoří kaktusy, jde o značně bolestivý úkol. Já osobně mám kaktusy docela rád. Člověk se o ně nemusí starat, naopak živý plot z kaktusů se spolehlivě postará o soukromí, majetek a v mnoha případech i o dobrou náladu. Jakub dokonce ukazuje sukulent, jehož šťávu indiáni používají k mytí vlasů, jako náhražku šamponu. Já, coby gastronomický dobrodruh, mu zase na oplátku dávám okoštovat zralé plody opuncie. Zajímavé je, že lahodná sladkost i červená barva z jazyka brzy mizí, zatímco ostny tvrdošíjně zůstávají.

„Vědci jeskyni Ñaupa Iglesia nazvali Choqequilla – Zlatý měsíc, což naznačuje, že místo je nějak spojeno s Měsícem. Ale i se Sluncem. O účelu svatyně se stále spekuluje,“ sděluje Jakub už s mírnými obtížemi, protože cesta prudce stoupá. „Vidíte? Přesně nad námi, tam kde kamenné stěny tvoří obrácené V. Vlastně velké A. No prostě ten kamenný stan nad jeskyní. Jeho vrchol je situován tak, že slunce během prosincového slunovratu osvětluje vnitřek jeskyně.“

Nikdo z nás nemá sílu dumat, jakými technickými prostředky staří Inkové dosáhli toho, že slunce přesně v den prosincového slunovratu osvětluje vnitřek přirozeně vzniklé jeskyně. Svah je příliš strmý a štěrk zákeřně ujíždí pod nohama. Už ale máme na dohled terasy, zbytky budov, zeď s výklenky pro mumie předků a žulový oltář. Jakub ještě uděluje poslední instrukce: „Do skalní svatyně nejdříve vejde Elvis, provede krátký rituál a poprosí božstva o svolení ke vstupu, anžto je místní a s bohy se zná osobně. V jeskyni, prosím, zbytečně nemluvte, chovejte se uctivě, pokorně a nedotýkejte se ničeho, co tam najdete.

Navštívit Choquequillu je jako vstoupit do jiné dimenze. Se zájmem zkoumáme tajuplné stavby, které malebně chátrají poblíž vchodu i množství kamenných mohylek pokrytých listy koky, kytkami, mincemi, bonbóny a jinými drobnými obětinami. Skutečným vrcholem je však prazvláštní oltář, který zdobí složité kamenořezby, a také velký čtverec ve tvaru zárubňového okna, vytesaný do stěny jeskyně. Legenda praví, že jde o dimenzionální portál, sloužící ke komunikaci s mimozemskými formami života, či jakýsi typ červí díry, která má vazbu na Egypt. Oltář je vyroben z černé žuly, která očividně nepatří do okolních červených a hnědých pískovcových hor. Navíc je barbarsky poničen. Říká se, že Španěly, ale kdo ví. Možná to mají na svědomí staroegyptští vykradači hrobů, kteří se už prokopali leckam a odnesli si lecco. Nebo jej vyřadili z provozu mimozemšťané, jelikož jim lezlo krkem, jak je velký incký bratr tím oknem v jednom kuse šmíruje.

Stojíme v úkrytu jeskyně, dole pod námi se vine modrá stuha potoka, šedá stuha silnice a rezavá stuha železnice. Všude ticho, nikdo se neodvažuje ani dutnout. Jen Elvis deklamuje staré kečujské mantry a všechno kolem polévá mojí Lešanskou režnou. Spirituální kulisa posvátného místa se působením špiritusu stává ještě duchovnější. Začínám se tetelit posvátnou hrůzou a zimou. Oběma se tetelím nerad. Na duchy nevěřím, ale na tomto místě bych nepřespal ani za mísu pečených morčat a volňáska na Machu Picchu. Po několikerém zvolání „Pachamama!“ dává Elvis láhev kolovat s upozorněním, že co se do svatyně přinese jako oběť, nesmí se už odnést. Poctivě kořalku dopíjíme. Zlepšuje se celková nálada i pocitová teplota.

Všichni teď sedí v kruhu, nechávají na sebe působit magickou sílu tohoto skalního tabernákula a oddávají se plně meditaci. Já, jsa zatvrzelým ezo-skeptikem, schválně nemedituji. Tedy aspoň doufám, že ne. Prostě jen tak čumím do blba a kochám se okolím. Budovy kolem jeskyně sice neodolaly zubu času, ale na romantické kráse jim to neubralo. Co však Inkové uměli stavět bytelně a dokonale, tak terasy. A schody. Schody nahoru, schody dolů, schody na všechny strany. Všude samé schody. Ani se nedivím, že jim nestálo za to vynalézat kolo. Peru, zvláště jeho andská část, značně zaostává ve sféře bezbariérovosti a snadného přístupu kamkoli. Není tedy až takovým překvapením, že po skončení seance si Elvis najednou vzpomíná na nedalekou řadu schodů, po kterých lze dolů pohodlně sejít.

Těžko říct, proč je využíváme až teď. Možná je to pouze jednosměrné schodiště, možná by bez počátečního fyzického utrpení modlitby v jeskyni neplatily. Bolest má nejspíš tvořit jeden z pilířů dokonalého prožitku. Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní, že. V každém případě indiáni nikdy nic nedělají jen tak. Všechno tady má nějaký význam. Ať už zjevný, či skrytý. Proto jsem cestou dolů, čistě z výzkumných důvodů, počítal kroky. A co myslíte? Dolů vede přesně 365 schodů. Nebo 366. Poslední stupeň je z jedné čtvrtiny dvojitý. Asi přestupný.