Článek
Anžto nejsme příznivci unáhlených rozhodnutí, necháváme se Archou vyvézt nahoru. Až na parkoviště nad svahem, interesantně zvrásněným desítkami půlkruhových oblouků zemědělských teras, které vypadají jako řady pro diváky v nějakém antickém divadle. Jen jsou asi dva metry vysoké. Pohodlnou stezkou, lehce stoupající úbočím, pak s hanáckým klidem a rozvahou kráčíme k historickým budovám.
Z původní zástavby zůstaly v podstatě jen zdi. Ani ty nejsou originální, nýbrž znovu vztyčené. V současné době probíhá oprava a rekonstrukce obytných prostor, ovšem připomíná to spíše výstavbu domů nových, které by zpovzdálí měly ty staré tak trochu připomínat. Průvodce Elvis i někteří opravdoví historici vám budou chtít namluvit, že Pisac byl vojenskou pevností, chránící údolí před hrozbami ze severu. Že hrstce dýchavičných Španělů se opevnění podařilo rozflákat jen proto, že přišla zákeřně z jihu. Ale my už víme své, že.
Přesného data vzniku Pisacu, stejně jako všech ostatních inckých měst, se nedopátráme. Jednak Inkové neznali písmo, aby tento údaj uchovali, jednak stavitele ani nenapadlo, že to v budoucnu bude někoho zajímat. V takovýchto případech odborníci aplikují sofistikovanou metodu určování stáří objektu pomocí fenestrální analýzy. Archeolog se dlouze zadívá z typicky inckého lichoběžníkového okna a pak trosky rutinně zařadí do období vlády devátého Inky Pachacutiho. Tedy někdy kolem roku 1440.
„A jestlipak víte, jaký význam má název tohoto města?“ zubí se Elvis potměšile. „Pisac nebo též Pisaq je odvozen z kečuánského slova p'isaqa, což znamená koroptev. Já vím, zatím vám to smysl nedává, p'isaqa – koroptev, ale všimněte si, že výraz se nejdříve uchytil ve francouzském termínu pisser, přešel v americké pissing, pak zakotvil v Ruském pisať načež později zcela nečekaně zdomácněl v českém idiomu – chcát jako koroptev. Pořád nic?“ podivuje se Elvis naší nedovtipnosti. „Prostě – jsou zde i toalety! Komu se chce, projde kolem obytné čtvrti dozadu, tam uvidí cedulku, která hlásí SS. HH. Servicios Higiénicos a ukazuje doprava. Vidíte, všechno tady máme. Turistická infrastruktura se rozrůstá divokým tempem. Jenom toaletní papír si radši vezměte svůj.“
Indiáni mají k toaletám, jak je známe dnes, poněkud ambivalentní vztah. Sami se bez nich, stejně jako generace jejich předků, snadno obejdou, nicméně vědí, že běloši záchod nekompromisně vyžadují, pročež se jim všemožně snaží zavděčit. Z neznalosti vyspělé toaletní kultury se však v nedávné historii dopustili řady omylů. Prvním faux pas bylo, když pro import sanitární keramiky nešťastně zvolili Turecko. Netušili, že na rozdíl od křesťanů používají muslimové poněkud odlišnou vylučovací metodu. Kachlíky s dírou a nášlapnými ploškami už bohudík mnohde nahrazuje sedací mísa a místo kbelíku s vodou se tu a tam objevuje držák na toaletní papír. Ovšem vytrvalým problémem zůstává odpadní systém. Nesnažte se jej pochopit. A už vůbec ne spatřit. Jakkoli byli staří Inkové skvělými hydroinženýry a projektanty vodohospodářských staveb, mladí Inkové šli na problém poněkud pseudovědecky. Prostě změřili průměr běžného exkrementu běžného bělocha a takto získané hodnoty se staly standardem pro rozměry odpadního potrubí. S papírem nikdo nepočítal.
Ucpávání odpadů pak předešli šalamounským nařízením – použitý toaletní papír neházet do mísy, ale do koše. Odpadkové koše na toaletách proto ustavičně přetékají hromadami použitého toaletního papíru. Ovšem čistého se v zásobnících zoufale nedostává. Pletenou čepici, rukavice, svetr nebo pončo koupíte všude. Toaletní papír mimo největší města neseženete nikde! Kdyby byly veřejné toalety vybaveny knihou přání a stížností, stejně by nebylo na co psát.
„Teď si dáme konečně rozchod, přátelé. Ale pozor, archeologické naleziště se rozprostírá na řadě parcel, vzdálených od sebe i stovky metrů v nepřehledném terénu. Jsou známy případy, kdy uchvácený turista na stezkách mezi památkami zabloudil a ostatní výletníci jej našli vysíleného a dehydrovaného až po mnoha hodinách horečného pátrání. A to měl velké štěstí, že byl v kolektivu oblíben, jinak by jeho ostatky skončily v některé z tááámhletěch děr,“ máchá Elvis teatrálně oběma rukama směrem k hustě perforované skalní stěně. V útesu ementálského typu na protilehlé straně rokliny Quitamayo si člověk ani nevšimne Tantana Marky – největšího hřbitova Inků v Jižní Americe, pokud mu jej někdo neukáže. Ten už kdysi dávno opravdu svědomitě vydrancovali místní i přespolní vykradači hrobů. Na prudké uvolnění morálky, které vypuklo po příchodu Španělů, dnes žalují už jen zvětralé otvory ve skále, marně čekající na archeologický průzkum. Ono toho k prozkoumání vlastně ani mnoho nezbylo. Peruánští lupiči jsou vzorem pracovitosti, systematičnosti a efektivity. Elvis přísahá, že skalních hrobek bychom napočítali víc než deset tisíc. Inu, nejspíš šlo o prestižní a žádanou adresu k pohřbívání. Něco jako Beverly Hills mezi krchovy.
„Tááák, já si tady na hodinku, nebo radši na dvě, jak tak na vás koukám, zdřímnu,“ udílí pokyny Elvis, „a vy si zatím střihnete vysokohorskou exkurzi po skansenu. No co koukáte, tohle je Peru. Člověk neudělá krok, aniž by šel nahoru nebo dolů, tak kuyuriy, kuyuriy!“
Procházíme tedy Qanchis Racay, budovy, kde v dávných dobách žila incká šlechta a kněžská elita. Nebo stavební dělníci a jiná spodina. V tom se názory odborníků liší. Necháváme se okouzlit výhledy na kopce za údolím, poseté miniaturními políčky s brambory, quinoou a kukuřicí. Přítomnost mohutných valů, chrámových staveb, zemědělských teras, posvátných kamenů či rituálních koupelí celému objektu propůjčuje nábožensko-zemědělsko-strategicko-výzkumný charakter. Celý staropisacský komplex na východním svahu završuje citadela nazývaná Q´allaqasa, z níž bylo (a dosud je) možné sledovat cvrkot v Posvátném údolí. Zde se dochovaly pouze základy několika budov, dřevěná lavička a tabulka s informací o nadmořské výšce. Kamenné trosky na vrcholku kopce připomínají, že Inkové byli nejen zdatnými staviteli, ale také lidmi s neuvěřitelnou schopností najít ideální místo pro svá obydlí – daleko od nestálé hladiny řeky, vřískajících davů, dotěrných prodejců a zapáchajících veřejných záchodků.
