Hanáci v Andách - Náčelnice Wallpa Wañuchiq

Skáče z klouzavých pokrývek na vymrzlé posteli a čistí si zuby ledovou tříští schválně co nejhlasitěji, aby mě probrala z hibernace. Moje žena je totiž vášnivou adrenalinovou motoristkou. Od příležitosti zadrandit si na terénní motokáře ji neodradí zima, hlad ani hrozba tradičního léčení zlomenin morčetem v případě havárie. No ano, morčetem. Že nevíte, o co jde?

Za devatero horami a devatero řekami, v odlehlých koutech And kam bílá noha v trekových botách dosud nevstoupila, používají ještě dnes indiánští šamani k léčitelským účelům tyto všestranně použitelné hlodavce. Bioenergoterapeut umístí živé morče do vaku upleteného z nejjemnější vikuní příze, který za mumlání starých inckých manter přiloží na čtyřiadvacet hodin k trupu nemocného. Po ukončení diagnostického procesu léčitel morče usmrtí, vykuchá a podle změn na jeho orgánech určí, kde se choroba v těle pacienta ukrývá. Pak vezme jiné živé morče a tře jím intenzivně marodovo postižené místo až do doby, kdy přestane jevit známky života. To morče. Nemoc byla tělu odejmuta, odešla společně s duší hlodavce do věčných lovišť a pacient je uzdraven. Procento úspěšnosti této metody není známo, ale dá se předpokládat, že záleží na závažnosti onemocnění, ale hlavně na zkušenostech medicinmana. Jinak pacient skoná dřív, než léčebné morče.

„Tak už vylez té postele! Všichni už na nás čekají u snídaně,“ obnovuje žena snahu o moji resuscitaci. Neochotně se jejímu nátlaku podvoluji, protože jestli něco nesnáším víc, než ježdění na motokárách, tak jsou to rodinné mrzutosti. Plním termosku čajem z koky, do jedné kapsy strkám pytlík s listy koky, do druhé hrst kokových bonbónů a jsem připraven na celodenní výlet. Snídaně se sice podává od sedmi, jelikož však musíme o půl šesté zmizet, paní majitelka, která je zároveň recepční, kuchařkou, servírkou či uklízečkou, podle toho, kdo z personálu zrovna chybí, si ráno přivstala, aby nám osobně usmažila vejce a opekla toasty. Dokonce i řidič s minivanem přijel dřív a trpělivě čeká pod blikajícím neónem Kizza Hostal Y Apu Ausangate.

Lokality Moray a Salineras nepatří zrovna mezi věhlasné peruánské atrakce. Většina knižních průvodců se o nich jen letmo zmíní jako o cestovatelských zajímavostech. Přičteme-li jejich odlehlost, špatnou dostupnost a mizernou turistickou infrastrukturu, můžeme se těšit na opravdu klidný, pohodový, nerušeně strávený den. Cestu zpestřuje pohled na mohutné ledové vrcholy Waqaq Willka (v kečuánštině Hora, která pláče), kterou Španělé přejmenovali na La Verónica, či El Chicón, strážce posvátného údolí Inků. Rozeklané štíty střídají ledovcová jezera, kamenné osady a horské samoty. Tohle místo je pro obdivovatele vysokých hor, sněhu a ledu Nepálem Jižní Ameriky; pro ctitele divoké jízdy na offroadových strojích v panenské přírodě zase vysněným Eldorádem. Ovšem pro milovníky pláží, slunce a barevných alkoholických nápojů s deštníčky je tento Vyhnálov učiněným peklem.

S trpkostí zjišťuji, že už i do těchto bohem zapomenutých končin došplouchla migrační vlna zaoceánského vkusu. Vystupujeme ve vesničce Cruzpata, kde jeden z oněch prostranných venkovských dvorků, kterým tolik sluší hromady sušící se kukuřice a pytle právě sklizených brambor, hyzdí několik řad červených čtyřkolek Honda TRX 520 FM6 ATV. Z toho, jak přátelsky se pan majitel vítá s Jakubem je zřejmé, že se nevidí prvně. Po krátké bezpečnostní instruktáži a seznámení s ovládacími prvky čtyřkolky všichni nasazujeme přilby a vydáváme se na cestu. Ano, všichni. Já na zadním sedadle v roli spolujezdce a kameramana.

ATV není zrovna passenger-friendly vozidlem. V jedné ruce držím kameru, zatímco druhou marně pátrám po výčnělku, který by mě cestou udržel ve stabilizované poloze. Dvůr opouštíme jako poslední. Přední část konvoje nám ujíždí. Ano, můžu za to já. Vlaju. Navzdory tomu Denisa odhodlaně vyráží. Přízračně prázdné ulice Cruzpaty připomínají vesnici z filmu Sedm statečných těsně před nájezdem Calverovy bandy. Hliněné chalupy i kamenné usedlosti s rozpadlými fasádami jsou už jen žalostnou vzpomínkou za zašlou slávu radostného budování kolonialismu. Nikde nevidět živou duši. Najednou, kde se vzala, tu se vzala, zpoza rohu se řítí živá duše. Slepice leghornka o velikosti kondora a rychlosti geparda. Nerozhlíží se, nedává přednost zprava a v jakémsi sebevražedném amoku skáče rovnou pod kola naší čtyřkolky. Žena předstírá, že si skoro ničeho nevšimla. „Nebyl na té silnici nějaký hrbolek?“ ptá se mě s čtveráckým úsměvem. Rukávem ometá zakrvácené peří z hledí přilby a přidává plyn. Ve zpětném zrcátku mizí ostatky nebohého kura. Vzápětí konečně doháníme celou formaci. Řada červených strojů stojí u krajnice. Posádky smekají přilby, uznale se tleská a domorodý velitel flotily ATV uděluje manželce indiánské jméno - Wallpa Wañuchiq. Jak asi tušíte, v kečuánštině to znamená Mordýřka slepic.