Hanáci v Andách - Unavené kameny

Dosažitelná je pouze po strmém schodišti mezi srázem porostlým kaktusy a okrajem oněch gigantických stupňovitých plošin. Zdolání každého desátého schodu si vyžaduje malou oslavu a celkovou resuscitaci. Fyzické vyčerpání maskujeme zájmem o detaily spojení kamenných kvádrů. Díky jakémusi předchůdci zámkového systému do sebe zapadají neuvěřitelným a těžko vysvětlitelným způsobem. Při pohledu na mnohé balvany se člověka zmocňuje pocit, že kdysi byly měkké, tvárné, naplněné povidly a upečené v gigantickém pekáči. Stavby mají sílu ohromit a fascinovat i dnes, kdy z nich zbyly jen romantické trosky. Jímá mě dokonce podezření, že už byly postaveny ve formě romantických trosek. Podobně jako stavby Lichtenštejnů v Lednicko-valtickém areálu. Jenže dokumenty španělských misionářů hovoří jinak. Popisují Inky jako skvělé architekty, kteří dokázali stavět města přesně podle dlouhodobě promýšlených urbanistických návrhů. Něco takového v tehdy chaotické Evropě nikoho nenapadlo. Incká společnost byla dokonce tak bohatá, že si mohla dovolit zaměstnávat stovky specialistů, kteří dlouhodobě plánovali, co, kdy a jakým způsobem se bude pěstovat na polích a terasách. Plánované zemědělství v podobném rozsahu se pokoušela napodobit RVHP až do druhé poloviny 20. století. Bez úspěchu.

Vzdor nedostatku vzduchu působí místo vzdušně. I s těmi houfy funících turistů. Na nejvyšší terase okukujeme veliký průchod a dlouhou zeď s deseti výklenky (La Portada Monumental y el Recinto de las 10 Hornacinas), jejichž účel - no schválně, co myslíte? Ano, nebyl dosud uspokojivě objasněn. Nahoře nad terasami nacházíme několik uzavřených okrsků, chodníků a schodišť. Za nimi pozůstatky staveb částečně dokončených, eventuálně částečně zničených. V tom vědecké kapacity rovněž nejsou zajedno. Nad všemi architektonickými skvosty však vyniká Chrám Slunce (Casa Real del Sol).

Mnoho z něj pravda nezbylo, ovšem sluneční oltář, sestavený ze šesti čtyřmetrových, bezmála šedesátitunových, dokonale opracovaných bloků růžového porfyru dává tušit, jak impozantní byla tato část komplexu ve svých nejlepších letech. Nedosti na tom, že jsou monolity slícovány těsně, že ani vánek větérku škvírkou neprofoukne. Jsou navíc proloženy tenkými vertikálními pláty ze stejného materiálu a ozdobeny jemným reliéfem andského stupňového kříže, který v období zimního slunovratu zvýrazňují paprsky vycházejícího slunce.

Teď slunce zapadá, o to však je pohled do údolí úchvatnější. Na protějším kopci se k holému kameni strmé skály přimyká několik domků, které kdysi sloužily jako skladiště zemědělských plodin. Cesta pro každou bramboru se tehdy musela rovnat olympijskému výkonu; někdy i boji o holý život. V tom se právě ukazuje incká prozíravost. Těžko vymyslíte účinnější způsob šetření potravinami. Vstup na tuto památku dokonce ani není zpoplatněn, což je v Peru téměř nevídané. Přesto se tam mnoho turistů nehrne. Takový je to krpál. Jakub nás ještě upozorňuje na zajímavý skalní útvar nad sýpkami, připomínající zachmuřenou tvář indiána, které jsme si před tím nevšimli. Teď už ji tam samozřejmě všichni vidíme, ale podobně, jako krápníková čarodějnice, trpaslík nebo svícen v jeskyních Moravského krasu, je skalní obličej spíše produktem naší fantazie, zjitřené nedostatkem kyslíku. A absencí večeře.

Kubovo napínavé vyprávění o přemisťování kamenných kvádrů pomocí válcových klád, zaoblených říčních oblázků, saní, pák, lan, kladek a hrubé síly tisíců mužů neurvale přerušuje hlasitý hvizd píšťalky. Hlídač v oranžové vestě si významně ťuká na hodinky a ukazuje směrem dolů k východu. Blíží se policejní hodina. S postupujícím soumrakem scházíme zvolna k nově zrekonstruovaným domům. Ty jediné jsou opatřeny slaměnými střechami, dovedně přivázanými k zvláštním výstupkům na štítech. Obdivujeme renovovanou část El Templo de Agua, kam se údajně chodívaly koupat ženy a dívky z města. Obyvatelky Ollantaytamba musely být neuvěřitelně otužilé. Historické nádrže jsou napájeny dosud funkčními vodovody. V trávě mezi pasoucími se alpakami leží menší či větší balvany, méně či více opracované, bez ladu a skladu poházené kolem. Unavené kameny (piedras cansadas), jak jim říkají domorodci, nikdy nedospěly na místo, kam měly původně namířeno. Otázkou je, zda je tak zanechali inčtí kamenolomci, nebo se jedná o uměleckou prostorovou kompozici, jež má správným směrem transformovat návštěvníkovo vnímání historie.

Spokojeni až nadšeni opouštíme historické náměstí Mañay Racay, zasvěcené kultu vody a zšeřelými uličkami míříme na soudobé náměstí Plaza de Armas, zasvěcené kultu konzumu. Všichni už pociťujeme notný chlad a hlad. Josefa náhle odklání z trasy mihotavé pablesky žhnoucího dřevěného uhlí a mocný odér spáleného oleje, který se line z pojízdného stánku ukrytého v ponuré boční uličce. Po krátké chvíli se vynořuje z temnoty a dohání nás. Na tváři mastný úsměv, v ruce něco jako šašlik, kebab, ražniči nebo souvlaki. Podivujeme se jeho kuráži.

„Tohle je Anticuchos de Corazón,“ vysvětluje Jakub, „špízy z hovězího srdce, které milují všichni gastronomičtí dobrodruzi. Běžné pouliční jídlo, ve stylu – Los agachados (ti kteří dřepí). Jíst na ulici bylo totiž dlouhou dobu symbolem chudoby a hanby. Kiosky Los agachados vděčí za své jméno zákazníkům, kteří se kdysi při jídle krčili ve stínu za nimi, aby je nikdo nepoznal. Dnes se jedná téměř o národní kulturní dědictví.“

„Ovšem přátelé, tak skvělé hovězí srdce jsem ještě nejedl,“ pochvaluje si Josef lahodnou krmi. „A ta rafinovaně kořeněná pikantní omáčka nemá chybu. Dokonce i špejle je báječně ochucená a téměř měkká.“ V okamžiku, kdy koeficient všeobecné slintavosti dosáhl šesti a půl stupně Pavlovovy škály, jako na povel měníme směr a rychlým krokem se vracíme do temné uličky. Po prodejkyni hovězích kardiopochoutek však nikde ani památka. Jen Josefova okousaná špejle dokazuje, že se nám nezdála.

Naštěstí na Plaza de Armas, v těsném sousedství našeho ubytování, přímo naproti policejní stanice, kouřový mrak, hustý, že světlo lampy v něm téměř zaniká, halí stánek s peruánskou variací hot-dogů. Je to vlastně na roštu grilovaný lamí steak vložený do rozpůlené pečené brambory. Ruce zahřeje, břicho nasytí, pročež jsme od bídné smrti hladem a mrazem zachráněni. Takový hezký den to dneska byl.