Hanáci v Andách - Duchovní cestovka

Hierba Buena Hotel je pravda spíše low-cost ubytovnou, ovšem vybavenou vším, co turista znalý místních poměrů očekává – vřele přátelským personálem, ledově chladným pokojem, asketicky skromným vybavením, dávkovačem horkého čaje na chodbě, dávkovačem studené vody ve sprše, postelí s hromadou klouzavých přikrývek a vzorně udržovanou zahrádkou plnou mučenek, mochyní, lichořeřišnic i jiných chutných květin. Bonusem je, že z ubytovny to máte jen pár kroků na tržnici, pár kroků na promenádu u řeky, pár kroků na náměstí a pár kroků… Vlastně kamkoli. Pisac rozhodně nevyniká rozlehlostí. Ani přebujelým turistickým ruchem. Pouze tu a tam na vás z protějšího chodníku mávne svérázný šedovlasý expat z řad květinových revolucionářů, kteří sem v šedesátých letech přijeli na ochutnávku halucinogenních kaktusů, a nějak už jim nestálo za to se vracet.

Maličké krámky v úzkých uličkách nabízejí vše, nač si vzpomenete. Dokonce i to, na co by vás ani ve snu nepadlo si vzpomenout. Rozličné produkty místních pěstitelů, chovatelů, řemeslníků, farmářů i farářů, pekařů i šperkařů. A, jak s Denisou doufáme, také sběračů koky. Musíme doplnit zásoby na další horské treky. Hned za dveřmi obchůdku, podle všeho se zdravou výživou, se necháváme omámit mystickým kouzlem starých lékáren. Regály přetékají hromadami ampulek s tinkturami a roztoky, řadami sklenic s nakládanými plody, kornouty s bylinami a semeny, svazky větviček, smotky kůry, pytlíčky sušených květů, houbiček i kaktusů. Vprostřed místnosti sedí na nízké stoličce dívčina s dlouhými dredy, krátkou sukní a trvale zamrzlým úsměvem ve tváři. Jednou rukou odebere z veliké hromady suchého lupení, druhou pak stočí papírek do žlábku, ten naplní, zkušeným pohybem svine, olízne, znovu sroluje, utáhne a odloží do krabice. Kývá se při tom do rytmu, ale žádnou hudbu neposlouchá.

„Hola! Promiňte, slečno,“ lísám se k přebornici v balení jointů. „Vidím, že prodáváte rozličné potravinové doplňky. Koupili bychom pytlík nebo dva koky, máte-li.“

„Koky? Jako listí?“ probodává mě hokynářka kalným pohledem a chvilku to vypadá, že usilovně přemýšlí. „To jste se spletli, ne? To musíte do obchodu se zeleninou.“

„Ale tady vidím hektolitry Ayahuasky, pytle prášku z kaktusu San Pedro, hromadu křížal z Peyotlu, snopy sušených lysohlávek, stoh konopných šištic…“ nenechávám se odbýt.

„Ano, my jsme taková duchovní cestovka,“ zubí se señorita vendedora, „žádné zelinářství. Ale počkejte, pokud mě paměť neklame, měl by tady někde být kokový pudr,“ vytahuje z nejspodnějšího regálu zaprášený balíček. „Ideální na přípravu Mathé de coca. Myslím, že bude dostatečně…“ chvilku hledá v mlžném oparu THC správný výraz, „osvěžující. A co takhle něco ostřejšího?“

Vrtíme hlavami, platíme pár soles a raději prcháme. Ani jsme se nezeptali na dávkování. Člověk nemusí být extra jasnovidným, aby poznal, že podobné krámky jsou vlastně plné důvodů, pro které v tomto zapadákově někteří cizinci zůstávají natrvalo. Většina turistů sem ale přijíždí za něčím docela jiným. Za pitoreskními ruinami, rozesetými po severním svahu údolí řeky Vilcanoty - Urubamby ve výšce 3.300 metrů nad mořem. Čert ví, proč Inkové stavěli svá města tak vysoko. Snad aby se více přiblížili k bohům, nebo byli prostě ujetí na výhledy.

V dobách největší slávy starého Pisacu se rozsáhlé osídlení dělilo do čtyř částí nazývaných Q’allaqasa, Pisaqa, Intihuatana a Kinchiracay. Komplex prosperoval až do třicátých let šestnáctého století, kdy byl pobořen španělskými conquistadory. O čtyřicet let později založil místokrál Francisco de Toledo, známý svým odporem k alpinismu, současný Pisac v údolí řeky Urubamby, tedy prakticky na rovině. Všem obyvatelům se kýženě ulevilo a nebýt všetečných turistů, na rozvaliny zaniklého města by si nikdo ani nevzpomněl.

Už na začátku kolonizace se indiáni v podstatě smířili se svým osudem. Proti technologicky vyspělejším Španělům, kteří znali a běžně používali zcela nevídané věci, jako železo, střelný prach, peníze, židle, kolo, písmo, příbor a toaletní papír, prostě neviděli šanci na úspěch. Přesto se o svržení jejich nadvlády několikrát neúspěšně pokusili. Jedním z vůdců těchto sisyfovských rebelií byl incký šlechtic Bernardo Pumayalli Tambohuacso, jehož socha dnes dominuje pisackému Plaza de Armas.

Zdroje článku:

Jde o autorský text, u kterého nejsou v klasickém vědeckém smyslu uvedeny žádné odborné prameny, protože se jedná o beletristické/cestopisné vyprávění založené na osobních zážitcích autora z peruánského městečka Pisac.

Pokud bychom však měli identifikovat reálie a historické prameny, ze kterých text čerpá pro své historické vsuvky, jedná se o tyto prokazatelné zdroje a fakta:

1. Geografické a ubytovací reálie

2. Historické prameny a osobnosti: