Rozhodnutí bez odpovědnosti, odpovědnost bez rozhodnutí

Současné právní nastavení v oblasti rodičovství, v době ihned po početí, stojí na principu, který není rovnoprávný.

Žena má plnou rozhodovací pravomoc nad tím, zda těhotenství bude pokračovat a zda dítě přivede na svět.

Muž, přestože je biologicky rovnocenným účastníkem početí, nemá žádný právní nástroj, jak toto rozhodnutí ovlivnit. Pokud se však dítě narodí, vzniká muži plná právní a finanční odpovědnost.

Nezabývejme se tím, zda bylo možné početí zabránit. Jestli šlo o selhání ochrany nebo změnu rozhodnutí jedné ze stran, výsledek je stejný – těhotenství už existuje a musí se řešit.

Pokud se žena rozhodne těhotenství ukončit, právní systém jí to umožňuje. Pokud se muž rozhodne, že dítě nechce, žádný právní nástroj nemá. Právě tato absence rovnosti před právem je předmětem této úvahy.

Tento rozpor mezi rozhodováním a odpovědností je jedním ze základních bodů rodičovství, který stojí za pozornost.

Po početí existují dvě roviny:

V první - rozhodovací rovině má plnou kontrolu žena. Žena jen a pouze na základě vlastního rozhodnutí určuje, zda bude v těhotenství pokračovat nebo ne a muž nese plnou odpovědnost za tohle její rozhodnutí.

V druhé - důsledkové rovině jsou vždy odpovědní oba rodiče, kdy měl ale jen jeden z nich možnost, se téhle odpovědnosti vzdát.

Současný model vytváří situaci, kdy:

Takové nastavení nelze označit za spravedlivé.

Jakýkoliv systém, ve kterém jedna strana nese důsledky rozhodnutí, na které nemá žádný vliv, bude dlouhodobě vnímán jako nespravedlivý.

Spravedlnost v tomto kontextu neznamená stejné podmínky, ale vyvážený vztah mezi rozhodováním a odpovědností.

Pokud má být odpovědnost vynucována, měla by existovat i odpovídající možnost rozhodování.

V opačném případě nejde o rovnováhu, ale o jednostranné přenesení rizika - rozhodnutí jednoho > následky pro oba.

Možným řešením je zavedení institutu, který by bylo možné označit jako:

„Časově omezené vzdání se rodičovské odpovědnosti“

Princip návrhu by spočíval:

Muž by měl v omezeném časovém období, (jen po dobu, co lze podstoupit interrupci a jen v případe, že to zdravotní stav umožňuje), od zjištění těhotenství možnost vzdát se rodičovských práv a zároveň i rodičovských povinností.

Důsledky by byly jasně definované:

Tím by se jednostranné rozhodnutí ženy stalo i její jednostrannou odpovědností.

Samozřejmě by se tohle vše dalo aplikovat i z druhé strany. Pokud by muž trval na tom ,ať žena dítě odnosí i přesto, že ho sama nechce, tak by možnost, vzdát se všech práv i povinností, byla umožněna i žene a celé tohle břemeno by nesl sám muž.

Tento návrh nijak nezasahuje do práva ženy rozhodovat o svém těle. Tohle právo nesmí být dotčeno ani nijak omezeno.

Žena by i nadále měla plnou kontrolu nad tím, zda těhotenství pokračuje. Návrh pouze zavádí symetrii v oblasti právních a finančních důsledků po početí.

Jde tedy o oddělení dvou rovin:

Každý systém má své slabiny a tento návrh není výjimkou.

Mezi hlavní rizika patří:

Tyto faktory nelze ignorovat. Zároveň je však nutné si položit otázku, zda současný stav tato rizika neobsahuje také – pouze v jiné formě. Vždy to totiž je a bude o lidech samotných.

Současný model:

Navrhovaný model:

Rozdíl není v omezení práv, ale v zavedení volby a možnosti rovnocenně rozhodovat oběma stranám.

Systém, který přiděluje odpovědnost bez možnosti rozhodování, nevytváří důvěru. A bez důvěry nelze očekávat, že lidé budou ochotni vstupovat do dlouhodobých závazků, jako je rodičovství.

Cílem společnosti nemá být maximalizace počtu narozených dětí za každou cenu, ale vytváření podmínek pro vznik dětí, které budou vyrůstat ve stabilním a funkčním prostředí.