Syndrom vyhoření v prvním zaměstnání? Prý je to blbost

Dlouho jsem si myslela, že syndrom vyhoření je něco, co může postihnout lidi, kteří dlouhodobě pracují na stejné pozici a časem se jim práce stane rutinou, případně se sžijí s každodenním stresem tak, až jim za nějakých pár let začne přerůstat přes hlavu. Jenže to je velký omyl. Je mi dvacet pět let, úspěšně jsem vystudovala vysokou školu a bez problému ihned našla své první zaměstnání. K tomu studuji druhou vysokou školu čistě proto, že chci a baví mě to. Mám spoustu koníčků i přátel. Jo, a právě se za sebou snažím uzavřít kapitolu s názvem Syndrom vyhoření.

Syndrom vyhoření, známý také jako syndrom vyhasnutí nebo „burnout“, je stav, který postihuje jednotlivce, kteří dlouhodobě čelí vysokému pracovnímu tlaku a stresu. Tento stav většinou ovlivňuje pracovníky ve zdravotnictví, vzdělávání, poradenství a dalších oborech, které vyžadují emocionální angažovanost a podporu druhých lidí.

Termín „burnout“ byl poprvé použit v 70. letech dvacátého století dvěma americkými psychoterapeuty Herbertem J. Freudenbergerem a Gailem Northem, kteří ho definovali jako stav emocionálního vyčerpání a sníženého zájmu o práci. Syndrom vyhoření se projevuje několika hlavními příznaky, jako jsou únava a vyčerpání, snížená motivace a zájem o práci, snížený pocit úspěchu, častější projevy podrážděnosti, nespavost, snížená sebedůvěra a snížená empatie k druhým.

Zdánlivě se mi dařilo naprosto vše. Nová práce, nastoupila jsem na pozici manažerky. Osobní život, mám skvělého přítele. Škola, ano, studuji kombinovanou formou vysokou školu, rozvíjím i své koníčky, má práce je i veřejně vidět. Nejednou jsem slyšela, jak to všechno stíhám, že jsem úspěšná. Ano, jenže uvnitř jsem se cítila tak nějak jinak. Prázdně. Pod tlakem. Sama. Trvalo pár měsíců, než jsem si uvědomila, že vůbec nic z toho co dělám, mě nenaplňuje. Že si přijdu zbytečná a nikdo mé snahy stejně neocení. Že pracuju za několik lidí, ale jediný, kdo to do této doby oceňoval, jsem byla jen já a už mě to přestalo bavit a začalo unavovat.

Nastaly dny, pak i týdny a měsíce, kdy jsem jela „na setrvačnost“. Ráno vstát, dojet do práce, pracovat, přijet domů, občas uvařit a zase ráno vstát. Z mého života se postupně začaly vytrácet takové ty maličkosti, které dělají lepší den a přinášejí radost. Čtení knih, šití, sledování filmu, zmrzlina, jít do divadla, na koncert, do galerie, na návštěvu, jen tak se projít venku. Nejprve ty časově náročné, což je pochopitelné, postupně ale i ty, na které stačí pár minut. Byl to zvláštní stav, kdy mě i pomyšlení na činnosti, které jsem předtím dělala ráda, unavovalo. Když se mi hlavou mihla myšlenka, co když právě přichází syndrom vyhoření, ihned jsem ji umlčela tím, že v pětadvaceti je to rozhodně blbost.

Jenže pak přišel ten šílený propad. Sem tam se objevila panická úzkost a nespavost. Na to máme v dnešním době léky, takže první co, když je to častější, zašla jsem do lékárny a koupila si volně dostupný lék na úzkost a klidné spaní. Jenže panické ataky se začaly projevovat stále častěji až nebyl v měsíci žádný pracovní den, kdy bych usnula bez prášku. Přišly obavy, nervozita a totální neklid, kdy jsem měla pocit, že se nedokážu zastavit. Že se všechno děje šíleně rychle a já se nemůžu ani nadechnout. Jednou po cestě domů z práce jsem zastavila u rybníka a jen seděla na hrázi a koukala do vody. A stejně myšlenky nešly ani zpomalit.

A každé ráno se vše roztočilo na novo. Přemýšlela jsem, kdy se tenhle šílený kolotoč zastaví. Jenže mé myšlenky říkaly, že už se to nikdy nezastaví. Protože tohle je život a ne pohádka na škole, kde stačilo udělat zkoušku a mít do dalšího semestru volno. Dvanáct týdnů chodit na přednášky, cvičení a semináře, naučit se na zkoušky a mít prázdniny. Tohle je do nekonečna. Tohle je napořád.

Po roce v zaměstnání přišla nabídka smlouvy na dobu neurčitou, zvýšení platu a chvála na odvedenou práci. Jenže já se necítila dobře. Ani na chvíli. Ani když mě chválili. Možná ještě naopak hůř. Proč? K dalšímu projevům se přidala frustrace a pláč. Záchvaty pláče, kdy jsem se nemohla nadechnout a měla pocit, že zešílím. Brečela jsem tak, že mě bolela hlava a další den jsem měla opuchlé oči. V práci jsem při sledování obrazovky často jen tupě koukala a nedokázala zaostřit zrak únavou i přesto, že jsem spala osm hodin. Přišlo mi, že jsem unavená jinak, že tahle únava neodejde spánkem. Že je to nějaká mentální únava. Ale co s tím? Občas jsem řídila a až v cíli mi došlo, že ani nevím, kudy jsem jela. K tomu všemu jsem se o tom snažila mluvit, jenže to nejde tak lehce. Navíc když o něčem mluvíte denně stále dokola a nic s tím neděláte, protože sama nevíte co, ty lidi, kteří vás poslouchají, už vás poslouchat nechtějí.

Ještě před prvním sezení u psychoterapeuta jsem si začala připouštět, že to nezvládám. Že potřebuji zastavit, vypnout a vidět konec tohohle velkého bordelu v mojí hlavě. Že potřebuju vědět, že to zase bude dobrý a já budu v pořádku. S vedením firmy jsem se nedohodla na jiných podmínkách práce, a tak jsem dala výpověď. Sice nevím, co bude dál, ale svou manažerskou pozici ráda prozatím přenechám jiným.

Možná to bylo moc velké sousto pro první práci. Možná až příliš tlaku a stresu od nadřízených. Možná není prostředí ve firmě nejideálnější. Možná jsem měla nerealistická očekávání a tuhle pomyslnou facku potřebovala. Možná jsem měla jen nedostatečnou podporu ze strany firmy a když přišla, bylo už pozdě. Možná jen podvědomě chci dělat něco jiného. Možná jen neumím dostatečně zvládat stres a tlak. A možná cokoliv dalšího. Jsem zmatená a sama zatím nevím.

Pro spokojený život jsou prý důležité tři pilíře, které musí fungovat ve vzájemné symbióze a porozumění. Práce, vztahy a volný čas. Jakmile se jeden naruší nebo jeden z nich schválně opomíjíme, začne to časem ovlivňovat i ty ostatní. Může se pomalu začít hroutit druhý nebo i třetí pilíř. Jedinou stálou věcí v našem životě je změna, a tak bychom se jí neměli bát. Občas je vážně důležitá.

Zdroje:

https://www.vzp.cz/o-nas/aktuality/syndrom-vyhoreni-prichazi-nenapadne-ale-nici-dusledne

https://zuzanabohacova.cz/tri-pilire-osobni-spokojenosti/

Autorský text