18. ledna 1943 začal první odpor ve varšavském ghettu, který přerostl v největší židovské povstání

Povstání ve varšavském ghettu bylo vzdorem zbývajících obyvatel nahnaných za jeho zdi. Jeho cílem bylo postavit se konečnému pokusu nacistického Německa deportovat zbývající obyvatele ghetta do plynových komor vyhlazovacích táborů Majdanek a Treblinka v roce 1943 a ukázat nacistickým katům, že se i po letech útlaku dokážou Židé vzepřít. Šlo o největší jednotlivé povstání Židů proti nacistům během druhé světové války.

Když nacistické Německo v září 1939 napadlo Polsko, staly se tři miliony polských Židů okamžitě terčem perzekuce. Hlavní město Polska Varšava měla největší židovskou populaci v Evropě a německé úřady se brzy snažily tuto komunitu izolovat od zbytku města. V říjnu 1940 oznámily vytvoření varšavského ghetta a do listopadu byla tato oblast uzavřena cihlovými zdmi s ostnatým drátem.

Do této stísněné oblasti o rozloze pouhých 3,3 km2 bylo nahnáno více než 400 000 Židů. Byty určené pro jednu rodinu nyní obývalo několik rodin. Celé budovy byly přeměněny na společné ubytovny. Nacisté také vytvořili židovský správní orgán, takzvaný Judenrat, který byl nucen vykonávat německé rozkazy, včetně organizace nucených prací a později i deportací. K tomu napomáhala také židovská policie působící v ghettu.

Život v ghettu byl záměrně nesnesitelný. Potravinové příděly byly tak malé, že se hladovění stalo běžným jevem. Lidé hledali zbytky jídla nebo se spoléhali na černý trh. Tisíce lidí, mezi nimi mnoho dětí, se staly pašeráky a prolézaly kanalizací či otvory ve zdi, aby přinesly potraviny. Nemoci se rychle šířily a do roku 1941 zemřelo téměř 100 000 Židů na hlad nebo nemoci. Přesto kulturní život přetrvával, v ghettu existovaly knihovny, vzdělávací systém, a dokonce divadlo a orchestr. Židovští lékaři, kteří měli bez léků omezené možnosti pomoci svým pacientům se pokoušeli alespoň prospět světu výzkumem vlivu dlouhodobé podvýživy. I přes veškeré obtíže a krutost života v ghettu zde existoval jistý řád a jeho obyvatelé denně podávali důkaz lidské vytrvalosti.

Zásadním prvkem života ve varšavském ghettu byl systém nucené práce a výroby. Nacisté využívali ghetto nejen jako místo internace, ale také jako zdroj levné pracovní síly pro německé válečné úsilí. Pro mnoho Židů znamenalo zaměstnání alespoň dočasně větší šanci na přežití. Německé úřady organizovaly jak vnější pracovní komanda, tak i dílny uvnitř zdí ghetta. Dělníci opravovali silnice, odklízeli trosky nebo vyráběli uniformy, boty a další materiál pro německou armádu. Významní němečtí průmyslníci provozovali v ghettu rozsáhlé výrobní podniky. Podmínky byly kruté. Pracující dřeli dlouhé hodiny s minimem jídla, bez topení a bez mzdy. V mnoha případech byla jejich jedinou odměnou potravinová dávka. Zařazení mezi „nezbytné pracovníky“ někdy chránilo je i jejich rodiny před deportací, ale tato ochrana byla velmi křehká.

Veškeré naděje a zdání stability byly rychle utnuty v létě 1942. V červenci zahájili nacisté tzv. „Grossaktion Warschau“ – hromadné deportace obyvatel varšavského ghetta do vyhlazovacího tábora Treblinka. Každý den byly tisíce lidí naháněny na Umschlagplatz čili ohrazené shromaždiště, ze kterého natěsnaní v dobytčácích pokračovali dále do vyhlazovacích táborů. Němci tvrdili, že jde o „přesídlení“, ale zvěsti o masovém vraždění se rychle šířily. Během osmi týdnů bylo deportováno a zavražděno přibližně 265 000 Židů. Do konce roku 1942 zůstalo v ghettu už jen asi 60 000 Židů. Uvědomění, že deportace znamená smrt, přimělo mnohé opustit naději na přežití a místo toho se začít připravovat na odpor. Většina Židů zemřela potichu, bez odporu. Ti zbývající se však rozhodli tváří v tvář bezvýchodné situaci alespoň rozhodnout o způsobu svého konce.

Po deportacích v roce 1942 se uvnitř varšavského ghetta začaly formovat podzemní odbojové skupiny. Dvě hlavní organizace byly Židovská bojová organizace (ŻOB/ Żydowska Organizacja Bojowa) vedená Mordechajem Anielewiczem a Židovský vojenský svaz (ŻZW/ Żydowski Związek Wojskowy), tvořený převážně bývalými důstojníky polské armády. Společně proměnily v centrum organizovaného odporu. Do čtvrti pašovaly pistole, pušky, granáty i výbušniny, často s nasazením života, a začaly se připravovat na nevyhnutelný německý útok.

Odboj vybudoval rozsáhlou síť bunkrů, tunelů a skrytých velitelských stanovišť pod budovami, což umožnilo bojovníkům i civilistům ukrýt se a pokračovat v boji v podzemí. Zmapovali také kanalizační systém, který se stal klíčovým pro komunikaci, přesuny i překvapivé útoky.

Podpora ze strany polské Zemské armády (Armia Krajowa) byla omezená, ale důležitá. Polský odboj pomáhal dodávat zbraně, poskytoval výcvik a během povstání se pokoušel o menší diverzní útoky mimo zdi ghetta. Přestože si židovští bojovníci uvědomovali, že německou armádu nemohou porazit, rozhodli se klást odpor až do konce a byli odhodláni, že konečná likvidace ghetta nastane teprve po zoufalém, ale zuřivém odporu.

Dne 18. ledna 1943 opět vstoupily jednotky SS a německé policie do ghetta, aby zahájily další vlnu deportací. Očekávaly, že narazí na obyvatelstvo, které bude vystrašené, vyčerpané a poslušné. Místo toho se setkaly s organizovaným odporem.

Židovské rodiny se ukrývaly v narychlo vybudovaných bunkrech – podzemních úkrytech pod domy, dvory a sklepy. Zároveň bojovníci odbojových organizací zahájili přímé útoky na německé oddíly. Stříleli z oken a střech, házeli granáty a zápalné lahve a využívali úzké ulice ghetta ve svůj prospěch.

Střety byly prudké a chaotické. Mnoho židovských bojovníků bylo v prvních dnech zabito, včetně několika jejich velitelů, ale i Němci utrpěli nečekané ztráty. Okupanti si poprvé uvědomili, že zbývající Židé se tiše nepodrobí.

Po několika dnech Němci deportace zastavili. Místo plánovaných 8 000 osob odvlekli přibližně 5 000 Židů. Během operace bylo zabito asi 1 200 lidí. Odbojářům se podařilo zabít zhruba tucet Němců a několik desítek dalších zranit – vojensky měl tento počet minimální význam, ale jednalo se o silný psychologický úder nacistickým katům. Pro povstalce nešlo o záchranu ghetta. Věděli, že mají málo zbraní a že porážka je nevyhnutelná. Jejich cílem byla čest a protest – ukázat světu, že varšavští Židé budou čelit vyhlazení odporem, nikoli mlčením. Věděli také velmi dobře, že finální střet je jen otázkou času.

V měsících před konečným povstáním zesílily jak Židovský vojenský svaz, tak Židovská bojová svaz, přípravy na ozbrojený odpor. Vybudovaly desítky opevněných bojových stanovišť na strategických místech – v podkrovích, sklepech a na střechách – a koordinovaly komunikační plány prostřednictvím podzemních tunelů a kanalizační sítě.

Současně vedly nekompromisní, ale promyšlenou kampaň proti těm, které považovaly za nacistické kolaboranty. Patřili mezi ně členové židovské policie, kteří pomáhali při německých zátazích a deportacích, stejně jako příslušníci organizace Żagiew – původně nejspíš skutečnou odbojovou organizaci, v roce 1943 však Němci podporované „falešné odbojové“ skupiny, jejímž cílem bylo infiltrovat a rozvrátit židovské podzemí. Odboj se také zaměřil na známé či podezřelé agenty Gestapa a Abwehru v ghettu. Mezi nejvýznamnější patřil Alfred Nossig, bývalý sionistický aktivista a spolupracovník Judenratu, obviněný ze spolupráce s Němci, 22. února 1943 byl popraven odbojem. Aby zajistila vnitřní disciplínu a zabránila dalším zradám, zřídila ŻOB vězení, kde byli podezřelí informátoři a zrádci vyslýcháni a v mnoha případech popraveni. Odboj tyto kroky považoval za nezbytné pro přežití, protože i jediný udavač mohl odhalit celé sítě a vést k hromadnému zatýkání či deportacím. Jeden z nejznámějších kolaborantů, Józef Szeryński, bývalý velitel židovské policie, spáchal sebevraždu, aby se vyhnul soudu nebo popravě ze strany odboje. Jeho smrt symbolizovala rozpad německy kontrolované policejní struktury a znamenala zásadní změnu poměrů v ghettu – moc přešla z vnucené židovské správy na vznikající vedení odporu.

Večer 18. dubna 1943 bylo ghetto obklíčeno německými jednotkami a polskou policií a likvidace ghetta byla naplánována na 19. dubna („ironicky“ na židovský svátek Pesach). V pět hodin ráno vpochodovali do ghetta němečtí vojáci pod vedením Ferdinanda von Sammern-Frankenegg. Vojáci byli zaskočeni nečekaným útokem Židů ozbrojených pistolemi, granáty a Molotovovými koktejly. Židé navíc propojili všechny domy, což z nich činilo obtížný cíl. V poledne převzal velení operace SS-Gruppenführer Jürgen Stroop. Do večera byli Němci nuceni se stáhnout.

Pod Stroopovým vedením Němci změnili taktiku. Pomocí plamenometů začali ničit ohniska odporu a systematicky likvidovat ghetto blok po bloku. Jen 19. dubna vypukly těžké boje na ulicích Zamenhofa a Nalewki a na Muranowského náměstí, kde židovští bojovníci kladli tvrdý odpor. Německé jednotky po ostřelování budovy povraždily pacienty nemocnice v ulici Gęsia. Následující den vydali Němci ultimátum požadující kapitulaci. Bylo ignorováno. Na jedné z budov Muranowského náměstí vlály dvě vlajky – židovská a polská – viditelné po celé Varšavě. Stroop později přiznal, že pohled na tyto vlajky měl obrovský psychologický význam. Tvrdil, že Heinrich Himmler mu nařídil je za každou cenu odstranit. Boje o náměstí pokračovaly do 22. dubna a Stroop nechal popravit stovky židovských vězňů jako odvetu za německé ztráty a smrt blízkého přítele Otto Dehmkeho.

Boje se rozšířily také do dílen a továren v ghettu. Stroop osobně řídil útoky na tyto průmyslové komplexy. Židovští bojovníci odpalovali skryté nálože a opakovaně odráželi německé útoky, ustupovali až tehdy, když je požáry donutily opustit své pozice. Rozzuřen pomalým postupem nařídil Himmler operaci provádět s maximální tvrdostí. Domy, bunkry i kanalizační stoky byly zaplavovány kouřem a plameny. Přeživší Marek Edelman později vzpomínal: „Porazil nás oheň, ne Němci.“

Tisíce Židů se skrývaly v podzemních bunkrech a stokách. Němci používali psy, plyn a výbušniny, aby je vyhnali ven. V noci vycházeli bojovníci z úkrytů, útočili na německé jednotky a pokoušeli se navázat spojení s polským odbojem za zdmi. Současně se polské odbojové skupiny mimo ghetto pokoušely mezi 19. a 23. dubnem odvést pozornost útoky na německé stráže, ale zdi ghetta se jim prorazit nepodařilo.

Koncem dubna bylo už velké části ghetta v plamenech. Hořely celé ulice a pokud útočníkům nestačil oheň, zaplavovali podzemní bunkry a chodby, aby z nich obránce vypudili. Do boje se postupně zapojovaly další a další německé jednotky včetně tanků, dělostřelectva a letectva.

O odhodlání obránců vypovídá mnoho případů, ve kterých se pokoušeli uniknout z hořících budov skokem z okna. Stroop k tomu napsal, že „se zlomenými kostmi se snažili plazit ulicemi do domovních bloků, které ještě nebyly nebo byly jen částečně v plamenech.“

Boje pokračovaly i v květnu, oblast odporu se postupně zmenšovala s tím, jak Němci postupovali. Hlavní velitelské stanoviště ŻOB se nacházelo v tzv. Anielewiczově bunkru na adrese Miła 18.

Poslední organizované boje, především v bývalých průmyslových areálech probíhaly od 4. do 7. května. Povstalci se zde drželi navzdory nedostatku munice, hladu a těžkým ztrátám, ale až do posledních hodin kladli zuřivý odpor. Právě 7. května padla skupina obránců, která se pokoušela najít a prorazit cestu z ghetta. Následujícího dne zaútočili nacisté na Anielewiczův bunkr v ulici Miła 18. Většina zbývajícího vedení organizace i desítky dalších zde spáchaly hromadnou sebevraždu požitím kyanidu. Mezi nimi byl i Mordechaj Anielewicz, hlavní velitel ŻOB. Jeho zástupce Marek Edelman unikl z ghetta o dva dny později kanalizací spolu s hrstkou spolubojovníků.

Menší skupiny bojovníků vzdorovaly ještě několik dní, ale organizovaný odpor tím fakticky skončil. Stroop vyhlásil povstání za potlačené 16. května 1943 a symbolicky vlastnoručně vyhodil do povětří Velkou synagogu ve Varšavě.

Během povstání bylo v ghettu zabito nejméně 13 000 Židů, z toho asi 6 000 bylo upáleno zaživa nebo zemřelo na udušením kouřem. Zbývající obyvatelé byli téměř všichni dopadeni a deportováni do vyhlazovacích táborů Majdanek a Treblinka. Oficiální číslo uvedené ve Stroopově zprávě hovoří o 56 065 zabitých nebo zajatých Židech. Z nich bylo 7 000 zabito přímo v ghettu a 6 929 deportováno do vyhlazovacího tábora Treblinka. Dalších přibližně 5 000 až 6 000 lidí bylo podle odhadů zabito při výbuších a požárech. Nacisty uváděná čísla jsou často zpochybňována, je však nesporné, že ztráty mezi židovskými bojovníky a civilisty musely být obrovské.

Ve srovnání s nimi byly nacistické ztráty relativně nízké. Podle seznamu ztrát ve Stroopově zprávě utrpěly německé síly celkem 110 ztrát – 16 padlých a 93 zraněných, z nichž 101 je uvedeno jmenovitě. Tato čísla nezahrnovala židovské kolaboranty, ale zahrnovala muže z jednotek Trawniki a polské policisty pod jeho velením. Z 16 padlých bylo 13 příslušníků SS, Wehrmachtu nebo pořádkové policie, dva byli muži z Trawniki a jeden byl polský policista. Jiné zdroje však toto číslo zpochybňovaly. Historici se přiklánějí k mnohem větším počtům, stejně tak výpovědi židovských a polských odbojářů mluví přinejmenším o stovkách ztrát mezi nacistickými ozbrojenými silami a jejich kolaboranty.

Po skončení povstání byla většina vypálených domů srovnána se zemí a v troskách ghetta vznikl koncentrační tábor. V tomto táboře zemřely tisíce lidí a další byly přímo v ruinách ghetta popraveny. Jednotky SS pátraly po Židech, kteří se v troskách ukrývali. Dne 19. dubna 1943, v první den nejvýznamnější fáze odporu, bylo 7 000 Židů deportováno z varšavského ghetta do vyhlazovacího tábora Treblinka. Mnozí z nich se později zapojili do odbojových skupin a pomáhali plánovat a uskutečnit povstání a hromadný útěk 2. srpna 1943.

Význam povstání však netkví v jeho vojenských výsledcích, ale je především symbolem těch, kteří se rozhodli nezemřít v tichosti bez odporu. Jak se v letech po válce vyjádřil jeden z mála přeživších velitelů celé akce Jicchak Cukerman (polsky Icchak Cukierman): Nemyslím si, že je skutečně nutné analyzovat povstání z vojenského hlediska. Byla to válka necelé tisícovky lidí proti mocné armádě a nikdo nepochyboval, jak pravděpodobně dopadne. To není téma pro studium na vojenské škole. Pokud ale existuje škola, kde se studuje lidský duch, tam by to měl být jeden z hlavních předmětů. To podstatné spočívalo v síle, kterou po letech ponížení projevila židovská mládež, když povstala proti svým katům a sama si zvolila, jaké smrti dá přednost: Treblince nebo povstání.

Zdroje:

https://www.historynet.com/hopeless-odds-and-indomitable-spirits-warsaw-ghetto-uprising/

https://www.yadvashem.org/holocaust/about/combat-resistance/warsaw-ghetto.html?utm_source

https://en.wikipedia.org/wiki/Warsaw_Ghetto_Uprising?utm

https://www.polin.pl/en/warsaw-ghetto-uprising-historical-information?utm

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/warsaw-ghetto-uprising?utm

https://www.nationalww2museum.org/war/articles/warsaw-ghetto-uprising?utm