Článek
Druhá světová válka nabídla bezpočet příběhů vojáků, kteří splnili rozkaz, ale také těch, kteří jej vědomě porušili. Někteří jednali z odvahy, jiní ze zoufalství, osobní nenávisti nebo přesvědčení, že čekat na souhlas znamená promarnit jedinou příležitost. V prostředí přísné vojenské disciplíny šlo o riskantní rozhodnutí. Úspěch z nich mohl udělat hrdiny, neúspěch provinilce nebo mrtvé muže.
Belgický baron Jean de Selys Longchamps patřil mezi ty, kteří se rozhodli jednat sami. Po pádu Belgie se složitou cestou dostal do Británie, prosadil se mezi piloty RAF a nakonec bez povolení zamířil nad okupovaný Brusel. Jeho cílem byla centrála gestapa, místo výslechů, mučení a strachu. Podle pozdější legendy chtěl pomstít otce, kterého měli Němci zabít. Netušil, že zpráva nebyla pravdivá a že muž, za něhož riskoval život, válku přežije.
Baron, který se nehodil do klidných časů
Jean Michel Paul de Selys Longchamps se narodil 31. května 1912 v Bruselu jako třetí dítě a druhý syn barona Raymonda de Selys Longchamps a Émilie de Theux de Meylandt et Montjardin. Pocházel ze staré belgické šlechtické rodiny, jeho rodové jméno mu otevíralo dveře do nejvyšších vrstev společnosti a předurčovalo ho k životu, v němž nemusel řešit existenční starosti, současně s sebou ale neslo očekávání, že bude pokračovat v tradici služby zemi. Nejbližší vzor měl přímo doma, jeho otec Raymond byl profesionální voják a veterán první světové války. Boje ukončil v hodnosti majora a za svou službu obdržel belgický i francouzský válečný kříž a britský Military Cross. Patřil ke generaci Belgičanů, pro které nebyla německá invaze z roku 1914 čerstvou osobní zkušeností. Znal okupaci vlastní země, několik let války i cenu, kterou Belgie zaplatila za svou nezávislost.
Jean de Selys Longchamps už v uniformě RAF
Zpočátku však nic nenasvědčovalo tomu, že by se mladý baron vydal stejnou cestou jako jeho otec. Jeho školní léta byla spíše sérií neúspěšných pokusů najít prostředí, které by mu vyhovovalo. Vystřídal několik škol, od bruselské koleje Saint-Michel až po benediktinské opatství a školu v Maredsous. Nešlo o nedostatek schopností, mnohem větší problém představovala jeho svéhlavost, malý zájem o povinné předměty a neochota přizpůsobit se pravidlům, jejichž smysl sám nechápal.
Přecházel z jednoho ústavu na druhý, aniž by nalezl obor, kterému by se chtěl skutečně věnovat. Krátce se pokoušel studovat na Katolické univerzitě v Lovani a pracoval také jako bankovní úředník, kancelářský život ho však zjevně nepřitahoval o nic více než předchozí studia. Nakonec zasáhl jeho otec a nasměroval jej k armádě. Vojenská kariéra nabízela mladému Jeanovi pevně stanovený řád, ale současně možnost nést odpovědnost za vlastní rozhodnutí. Roku 1933 proto jednadvacetiletý Jean nastoupil ke školní eskadroně 1. pluku Guides, jednoho z nejprestižnějších jezdeckých útvarů belgické armády.
Tam se poprvé zdálo, že našel prostředí, které mu vyhovuje, armáda od něj vyžadovala disciplínu, ale její pravidla měla pro něj srozumitelnější účel než povinnosti ve školní lavici nebo za bankovní přepážkou. Vlastnosti, kvůli nimž Jean dříve působil jako obtížně zvladatelný student, se zde mohly projevit jako samostatnost a iniciativa.
Postupoval pomalu, ale bez větších problémů, roku 1937 byl jmenován podporučíkem jezdectva. Ve svých pětadvaceti letech tak pokračoval v rodinné vojenské tradici a mohl očekávat běžnou kariéru důstojníka malé neutrální země. Následující roky vyplnila každodenní služba, výcvik a povinnosti, které nenabízely mnoho příležitostí k mimořádným činům. Jeanova svéhlavost zatím zůstávala spíše komplikací než předností. To se však mělo brzy změnit.
Belgie kapitulovala, pro něj však válka teprve začínala
Ráno 10. května 1940 překročila německá vojska belgické hranice. Neutralita, na niž země spoléhala od začátku války, ztratila během několika hodin jakýkoliv význam. Německé letectvo napadlo letiště a dopravní uzly, výsadkáři obsazovali důležitá postavení a mechanizované jednotky postupovaly tak rychle, že belgické velení jen obtížně reagovalo na měnící se situaci.
Jean de Selys Longchamps nastoupil do bojů jako nižší důstojník cyklistické jednotky 17. pěší divize. Jízdní kola tehdy stále sloužila k rychlému přesunu lehce vyzbrojených vojáků, kteří mohli obsazovat nová postavení, zajišťovat spojení mezi jednotkami nebo krýt jejich ústup. De Selys se během krátkého tažení účastnil bojů u Lanakenu, na řece Getě, u spojovacího kanálu Máza–Šelda a později také na Lyse.
Německý postup však rozvrátil plán celé spojenecké obrany. Britské a francouzské jednotky vstoupily do Belgie, aby pomohly zastavit nepřítele na předem připravených liniích, hlavní německý úder ale mezitím prošel přes Ardeny a pronikl do jejich týlu. Spojeneckým armádám začalo hrozit odříznutí a každé další zdržení mohlo skončit jejich obklíčením.
Jednotky se urychleně přesouvaly z jednoho obranného postavení na druhé. Ustupovaly společně s civilisty, kteří opouštěli města a vesnice před přibližující se frontou. Silnice se zaplnily vojenskými kolonami, povozy i lidmi nesoucími nejnutnější majetek, belgická armáda stále bojovala, šlo však především o zoufalé ústupové boje. Po osmnácti dnech bylo rozhodnuto, belgické síly byly vyčerpané, zatlačené k pobřeží a bez možnosti dalšího zásobování. Nakonec 28. května král Leopold III. nařídil kapitulaci, pro statisíce belgických vojáků tím válka skončila zajetím nebo návratem do okupované země.
De Selys se však nehodlal nechat odzbrojit. Z prostoru, kde se rozpadaly poslední belgické jednotky, zamířil k pobřeží a 2. června se v De Panne dostal na loď směřující do Británie, od kapitulace tehdy uplynulo pouhých pět dní. Zatímco většina jeho spolubojovníků už byla v německých rukou, on se nacházel v relativním bezpečí. V Británii však dlouho nezůstal, francouzská armáda ještě bojovala a na jejím území se nacházely belgické jednotky, které unikly před zajetím. De Selys proto přeplul zpět přes Lamanšský průliv a chtěl se k některé z nich připojit.
Německý postup byl ovšem rychlejší než jeho cesta. Francouzská obrana se hroutila, vláda opustila Paříž a německé jednotky postupovaly hluboko do vnitrozemí. Během několika týdnů kapitulovala i Francie. De Selys tak podruhé během jediného měsíce dorazil k armádě, jen aby byl svědkem její kapitulace.
Nyní se nacházel na území ovládaném novým režimem ve Vichy. Návrat do Belgie by znamenal přijmout okupaci a čekat na další vývoj. Místo toho zamířil na jih a spolu s dalšími Belgičany hledal cestu k území kontrolovanému Brity. Jednou z možností byl Gibraltar, další francouzské Maroko, odkud by se mohl dostat k jednotkám pokračujícím v boji.
Přesun přes jižní Francii byl stále složitější. Vichistické úřady už muže snažící se připojit k Britům zadržovaly, De Selys byl nakonec zatčen a umístěn do internačního zařízení poblíž Montpellier. Z internace rychle uprchl a znovu zamířil k britskému území, tentokrát po souši. Přes jižní Francii se dostal k Pyrenejím a ilegálně překročil hranici do Španělska a odtud pokračoval až do neutrálního Portugalska.
Teprve odtud se mohl lodí vrátit na britské ostrovy. Když tam na podzim roku 1940 dorazil podruhé, měl za sebou belgické tažení, dvě cesty přes Lamanšský průliv, rozpad francouzské fronty, zatčení, útěk z internace, přechod Pyrenejí i cestu přes Španělsko a Portugalsko. Během několika měsíců přišel o svou zemi, armádu i možnost pokračovat v původním povolání. Do Británie přesto přijel jako voják, který si chtěl najít nový způsob, jak se vrátit do války.
Na pilota příliš starý
Po návratu do Británie stál Jean de Selys Longchamps před novým problémem. Do boje se sice dostal, ale jako důstojník poražené belgické armády pro sebe zatím neměl skutečné využití. Mohl zůstat u některé ze vznikajících belgických jednotek, přijmout štábní funkci nebo čekat, až mu velení najde místo. Nic z toho mu nestačilo. Chtěl se vrátit přímo nad okupovanou Evropu a nejkratší cesta vedla přes Royal Air Force.
Ve svých osmadvaceti letech však byl podle tehdejších pravidel na zahájení výcviku stíhacího pilota příliš starý. RAF potřebovalo mladší muže, kteří měli před sebou delší službu a dokázali zvládnout náročnou přípravu. De Selys si proto v dokumentech několik let ubral. Pomohlo mu také rodové jméno a společenské kontakty, díky nimž se nakonec dostal tam, kam chtěl. V lednu 1941 nastoupil jako aspirant důstojnické hodnosti do francouzsko-belgické letecké školy v Odihamu.
Hawker Typhoon na kterém belgický pilot létal během války
Létat se učil od píky, zkušenosti jezdce a vojenského důstojníka mu mohly pomoci s orientací, rozhodováním a disciplínou, v kokpitu však začínal stejně jako ostatní nováčci. Musel zvládnout ovládání letounu, navigaci, střelbu, létání ve formaci i nouzové postupy. Výcvik dokončil úspěšně a 14. srpna 1941 byl odeslán k 61. operační výcvikové jednotce. O šest týdnů později, 30. září, nastoupil k 609. peruti RAF, která patřila do 11. stíhací skupiny chránící jih Anglie a prostor nad Lamanšským průlivem.
U 609. perutě začínal na stíhacích letounech Supermarine Spitfire. Jednotka už měla za sebou boje nad Dunkerkem i bitvu o Británii a patřila mezi nejzkušenější stíhací perutě RAF. Spitfiry stále létaly na obranné hlídky a doprovodné mise, válka nad průlivem se však postupně měnila. Německé letectvo už nepodnikalo mohutné denní nálety na britská města jako v roce 1940 a RAF stále častěji přenášelo boj nad okupovanou Francii, Belgii a Nizozemsko.
Na jaře 1942 začala 609. peruť přecházet na stroj Hawker Typhoon. Nový stroj měl původně nahradit Hurricane a sloužit jako výkonná stíhačka schopná zachytávat nepřátelské letouny ve velkých výškách. Jeho začátky však byly problematické, mohutný motor Napier Sabre trpěl poruchami, objevovaly se potíže s konstrukcí ocasní části a ve vyšších výškách Typhoon nenabízel výkon, který od něj RAF očekávalo a nějakou dobu se proto uvažovalo o jeho vyřazení.
V malé výšce se ale choval úplně jinak, byl rychlý, těžký a při střemhlavém letu dokázal velmi rychle nabrat rychlost. Čtyři dvacetimilimetrové kanony Hispano mu dávaly palebnou sílu, jaké většina britských jednomotorových stíhaček nemohla konkurovat. Jediná krátká dávka mohla roztrhat lokomotivu, poškodit menší plavidlo nebo proměnit nechráněné vozidlo v hořící vrak. Typhoon se proto začal prosazovat při nízkých přepadových letech a útocích na pozemní cíle a 609. peruť patřila k jednotkám, které začaly v této roli působit.
De Selys se v tomto způsobu boje postupně vypracoval ve specialistu. Nad Lamanšským průlivem napadal německé rychlé čluny, nad Francií a Belgií ostřeloval lokomotivy, vlaky a železniční tratě. Většinou šlo o krátké přepadové mise, při nichž piloti překročili pobřeží v malé výšce, vyhledali příležitostný cíl a po několika minutách zamířili zpět nad moře. Nebyly to operace, které by přinášely velkou slávu, ale byly mimořádně nebezpečné. Letoun letící nízko se nacházel v dosahu téměř každé německé zbraně, od protiletadlových kanonů až po obyčejné kulomety.
Do konce roku 1942 už de Selys dobře znal belgické pobřeží, železniční síť i způsob, jakým se lze v malé výšce přiblížit k cíli a uniknout německým radarům. Naučil se využívat rychlost Typhoonu, odhadovat vzdálenost při palbě a držet těžký stroj těsně nad střechami, stromy nebo hladinou. Získával přesně ty zkušenosti, které měl zanedlouho využít při mnohem odvážnější akci. Tentokrát však nechtěl útočit na náhodnou lokomotivu nebo loď, uvažoval o cíli přímo v srdci okupované Belgie.
Adresa, které se bál celý Brusel
Na jižním okraji bruselského centra stál dům, jehož adresa během okupace naháněla strach. Budova číslo 453 na Avenue Louise vznikla původně jako moderní obytný komplex Résidence Belvédère. Se svými jedenácti patry výrazně převyšovala okolní měšťanské domy a byla dobře viditelná z velké části města. Po příchodu Němců však přestala sloužit původnímu účelu, od roku 1940 v ní sídlila německá bezpečnostní policie a Sicherheitsdienst, zpravodajská služba SS.
Obyvatelé Bruselu mezi jednotlivými složkami okupačního aparátu většinou nerozlišovali. Budovu jednoduše označovali za sídlo gestapa. Přiváželi do ní zatčené odbojáře, lidi podezřelé z pomoci uprchlíkům i Belgičany udané sousedy nebo spolupracovníky. V kancelářích probíhaly výslechy doprovázené fyzickým a psychickým mučením. Někteří vězni odtud putovali do věznic a koncentračních táborů, jiní před německé soudy nebo na popraviště. Samotná adresa se postupně stala symbolem strachu, podobně jako jiná velitelství německých bezpečnostních služeb v okupované Evropě.
Jean de Selys Longchamps budovu znal už z doby před válkou. Jeden z jeho přátel v ní tehdy bydlel, takže věděl, kde přesně stojí, jak vypadá její okolí i kudy k ní vedou dlouhé rovné ulice. Résidence Belvédère navíc nebyla ukrytá v úzké historické zástavbě. Její vysoké průčelí vystupovalo nad sousední domy a při příletu správným směrem nabízelo snadný cíl. Co bylo pro obyvatele města viditelnou připomínkou německé moci, vnímal zkušený pilot jako skvělou příležitost.
Dnešní podoba budovy a památník věnovaný Longchampovi
Samotná existence takového cíle by ale ještě nevysvětlovala, proč byl de Selys ochoten kvůli němu riskovat kariéru i život. Podle pozdějšího vyprávění lidí z jeho okolí se k němu do Británie donesla zpráva, která dala celé věci osobní rozměr. Muž jménem Raymond de Selys Longchamps měl být zatčen kvůli zapojení do belgického odboje, odvezen do budovy na Avenue Louise a během výslechu umučen. Stejně se jmenoval Jeanův otec, který zůstal v okupované Belgii a patřil k rodině, jejíž další členové se rovněž zapojovali do odporu proti Němcům. Pro syna bojujícího v Británii nebylo obtížné dojít k závěru, že se zpráva týká právě jeho.
Dnes není možné bezpečně doložit, kdo mu tuto informaci předal, v jaké podobě k němu dorazila ani zda ji skutečně považoval za potvrzenou. Dostupné zdroje uvádí příběh jako svědectví jeho blízkých. V podmínkách okupované Evropy překračovaly informace hranice prostřednictvím kurýrů, odbojářských sítí, tajných vysílaček nebo lidí, kterým se podařilo dostat do neutrální země. Než dorazily do Británie, mohly být několik týdnů staré a projít přes řadu prostředníků. Jména se komolila, podrobnosti ztrácely a dvě různé události se mohly sloučit do jedné. Budova číslo 453 pro něj od té chvíle nepředstavovala pouze centrálu nepřátelské bezpečnostní služby, stala se místem, kde zemřel jeho otec. V jednom cíli se tak spojoval symbol německé okupace, skutečné utrpení belgických vězňů i osobní touha po odvetě.
De Selys se proto obrátil na velení s návrhem, aby mu povolilo útok na bruselské sídlo německých bezpečnostních služeb. Podle belgických archivních pramenů však nedostal žádnou odpověď. Jiné pozdější popisy uvádějí, že o souhlas žádal opakovaně, jeho návrhy ale narážely na nezájem, a nakonec zůstaly bez výsledku. Z pohledu RAF k tomu existovalo několik dobrých důvodů. Avenue Louise ležela hluboko na okupovaném území a samotný let do Bruselu znamenal dlouhý pobyt nad oblastí kontrolovanou nepřítelem. Osamělý Typhoon mohly zachytit německé stíhačky nebo zasáhnout protiletadlová palba. Ještě větší problém představovala poloha cíle. Budova stála uprostřed obydlené čtvrti a sebemenší chyba mohla zasáhnout sousední domy nebo lidi na ulici.
Z čistě vojenského hlediska navíc nešlo o objekt, jehož zničení by výrazně narušilo německé válečné úsilí. Německá bezpečnostní policie by se po útoku mohla přestěhovat jinam a ve své činnosti pokračovat. Hlavní účinek zamýšlené akce měl být psychologický, zasáhnout symbol okupačního teroru přímo v hlavním městě a ukázat Belgičanům, že ani muži ukrytí za zdmi Avenue Louise nejsou nedotknutelní. Pro RAF však podobný výsledek nemusel ospravedlňovat riziko ztráty pilota, stroje a možných civilních obětí.
De Selys přesto svůj plán neopustil. Pokračoval v přípravách a čekal na příležitost, kdy by se mohl nad Belgii dostat během běžného bojového letu. Podle historických zdrojů se o provedení akce pokusil už dvakrát, pokaždé mu však zabránilo nepříznivé počasí. Nízká oblačnost a špatná viditelnost sice mohly pomoci skrýt letoun před německými stíhačkami, současně ale znemožňovaly bezpečnou orientaci nad městem a přesné zaměření budovy.
V lednu 1943 už bylo zřejmé, že oficiální povolení nejspíš nikdy nepřijde. De Selys se proto rozhodl využít nejbližší vhodnou misi a po splnění uloženého úkolu pokračovat do Bruselu na vlastní pěst. Do svého plánu nechtěl zatahovat další piloty ani je vystavovat trestu za porušení rozkazů. Příležitost přišla ráno 20. ledna 1943.
Osamělý Typhoon nad Bruselem
Krátce po půl deváté ráno se z letiště Manston odlepily dva Hawker Typhoony 609. perutě RAF. V jednom seděl Jean de Selys Longchamps, ve druhém belgický pilot André Blanco. Podle operačního rozkazu měli přeletět Lamanšský průliv a napadat železniční dopravu v oblasti Gentu. Pro oba muže šlo o typ úkolu, který už mnohokrát absolvovali: rychlý průnik nad okupované území, krátký útok na vybraný cíl a okamžitý návrat do Británie.
De Selys ale tentokrát však vzlétal s jiným cílem. Do svého letounu si nechal naložit zásobu munice a vzal s sebou také belgické vlaječky připravené dětmi uprchlíků žijících v Británii. Nadřízeným nic dalšího neoznámil. Věděl, že povolení k útoku na bruselskou centrálu německých bezpečnostních služeb nedostane, a proto se rozhodl jednat bez něj.
Oba Typhoony přeletěly pobřeží a zamířily do vnitrozemí. Nad železničními tratěmi splnily přidělený úkol a napadly německou dopravu. Za běžných okolností by v této chvíli obrátily k severozápadu a vrátily se přes moře na základnu. De Selys však místo toho oznámil Blancovi, že má pokračovat domů sám.
Od této chvíle už neletěl jako člen dvojice ani jako pilot plnící rozkaz RAF. Byl sám nad územím ovládaným nepřítelem a mířil k cíli, který si vybral bez souhlasu velení. Od hlavního města ho dělily desítky kilometrů, během nichž ho mohly odhalit německé radary, pozorovací stanoviště nebo hlídkující stíhačky.
Přibližně po půl hodině letu se před ním objevily okrajové části Bruselu. Nad střechami vyčnívala mohutná kupole Justičního paláce, jeden z nejvýraznějších orientačních bodů belgické metropole. Typhoon pokračoval v malé výšce, De Selys přeletěl prostor královského paláce, zamířil kolem Saint-Josse-ten-Noode a přiblížil se k monumentálnímu oblouku v parku Cinquantenaire. Jeho letoun se objevil přímo nad okupovaným hlavním městem, kde obyvatelé nebyli zvyklí vídat britské stroje. Před strojem De Selyse se otevřela Avenue Émile De Mot. Na jejím vzdáleném konci nad okolními domy vystupovalo vysoké světlé průčelí Résidence Belvédère.
Trasa útoku nad Bruselem
Nyní už ji nemohl minout, stáhl výkon a začal snižovat rychlost. Typhoon byl stále dost rychlý na to, aby Němcům ponechal jen minimum času k reakci, ale pilot potřeboval několik vteřin navíc pro přesné zaměření. Držel stroj těsně nad střechami v ose ulice. Budova před čelním sklem rychle rostla.
De Selys vyrovnal křídla a zahájil palbu. První střely zasáhly spodní část budovy, rozbily okna a pronikly do kanceláří. De Selys držel letoun v přímém směru a pokračoval v palbě. Jak se vzdálenost zmenšovala, začal postupně zvedat příď, takže dávka stoupala vzhůru přes další patra. Okna se tříštila jedno za druhým a dvacetimilimetrové projektily určené k ničení vojenských cílů a lokomotiv po zásahu ničily okenní rámy, zdivo i vše, co se nacházelo uvnitř místností. Němci v budově měli na reakci pouze několik vteřin. Podle pozdějšího belgického šetření vystřílel během přibližně dvaceti sekund kolem dvou set nábojů ráže dvacet milimetrů. Zásahy prošly prakticky celou výškou přední části domu, přesnost útoku byla taková, že žádná z okolních budov nebyla palbou zasažena.
Teprve na poslední chvíli de Selys uvolnil spoušť a prudce přitáhl řízení. Typhoon zvedl příď, přešel nad horní podlaží a těsně minul střechu. O několik vteřin později byl na druhé straně budovy. Jedinou přesně vedenou dávkou prošil jeho průčelí od spodních pater až téměř ke střeše. Tím ale jeho akce ještě nekončila, během dalšího letu začal z kokpitu vyhazovat malé belgické vlaječky, nad královskou rezidencí pak shodil větší belgickou vlajku.
Po odhození všech vlajek De Selys znovu zamířil k pobřeží. Zůstával nízko, protože německé jednotky už musely o přítomnosti britského stroje vědět. Nad Belgií ho čekala stejná cesta jako při příletu, tentokrát však bez momentu překvapení. Teprve po dosažení moře mohl postupně nabrat výšku a zamířit k Manstonu. Asi půl hodiny po útoku se Typhoon objevil nad základnou. Stroj přistál bez poškození a de Selys vystoupil z kokpitu. Jeho kolegové už věděli, že se po rozdělení dvojice nevrátil přímo domů. Nyní čekali, zda se mu skutečně podařilo uskutečnit plán, o kterém se v peruti mluvilo. De Selys jejich otázky ukončil několika slovy: „I have done it.“ Dokázal jsem to.
Čtyři mrtví a celá země plná pověstí
Zatímco Jean de Selys Longchamps přistával v Manstonu, v Bruselu se kolem rozstřílené budovy na Avenue Louise shromažďovali němečtí policisté, vojáci a první zvědavci. Průčelí domu bylo proděravěné odspodu až k horním patrům, okna vyražená a několik kanceláří uvnitř zničených.
Úřady se pokoušely rozsah útoku utajit, okolí budovy bylo uzavřeno a cenzurovaný tisk o celé události buď mlčel, nebo ji nesměl popsat způsobem, který by z osamělého belgického pilota udělal hrdinu. Zprávu však nebylo možné zastavit, útok se odehrál za denního světla uprostřed hlavního města a rozstřílená fasáda zůstávala viditelným důkazem toho, co se stalo.
Bruselem se začaly okamžitě šířit pověsti, podle jedněch zahynulo deset Němců, podle dalších několik desítek. Lidé si vyprávěli, že mezi mrtvými byli nejvyšší velitelé gestapa, které pilot zasáhl přímo v jejich kancelářích. S každým dalším převyprávěním počet obětí rostl a průběh náletu získával nové podrobnosti. Jisté zůstávalo jen to nejdůležitější: belgický pilot přiletěl z Británie a zaútočil na jedno z nejobávanějších míst v okupované zemi.
Skutečný výsledek byl střízlivější než pouliční legendy, čtyři příslušníci německého bezpečnostního aparátu zahynuli a přibližně deset dalších lidí utrpělo zranění. Mezi mrtvými byl také SS-Sturmbannführer Alfred Thomas, vysoký důstojník Sicherheitsdienstu odpovědný za podstatnou část jeho činnosti v Belgii. Další muži byli zasaženi střepinami, troskami oken a částmi vybavení rozmetaného kanonovou palbou.
Vážně poškozena byla i samotná budova, některé kanceláře se nedaly používat, průčelí vyžadovalo opravu a německé bezpečnostní služby musely část své činnosti přesunout jinam. Dům byl na několik týdnů vyřazen z běžného provozu a Němci později využili další objekty na Avenue Louise. De Selys dokázal práci německých služeb narušit a donutit jejich příslušníky, aby opustili budovu považovanou do té doby za bezpečné útočiště.
Ještě důležitější byl psychologický dopad. Gestapo a SD stavěly svou moc na přesvědčení, že jsou všudypřítomné a nedotknutelné. Nyní však jeden ze symbolů jejich moci zůstal s rozbitými okny a stopami po střelách. Obyvatelé Bruselu si mohli budovu prohlédnout a vidět, že ani muži, kteří rozhodovali o osudech zatčených Belgičanů, nejsou v bezpečí ve vlastních kancelářích.
Tento účinek postupně změnil také způsob, jakým se na celou akci dívalo velení RAF. Bezprostředně po návratu převládala otázka vojenské disciplíny, De Selys svévolně změnil trasu, vzdálil se od svého kolegy, podnikl nepovolený útok a riskoval stroj, který mu nepatřil. Velení nemohlo připustit, aby si bojoví piloti sami volili cíle a podle osobních důvodů měnili přidělené úkoly. Jeho čin proto měl disciplinární následky a de Selys byl degradován (podle některých zdrojů se tak mělo stát již před samotným útokem).
Plaketa na průčelí budovy věnovaná útoku
Jakmile však začaly přicházet podrobnější informace z Belgie, bylo stále obtížnější hodnotit útok pouze jako porušení rozkazů. RAF se tak ocitlo v rozporuplné situaci, De Selys porušil pravidla, bez nichž nemůže žádné letectvo fungovat. Současně ale prokázal odvahu, pilotní schopnosti a přesnost, které velení u svých mužů požadovalo. Jedním rozhodnutím si proto zasloužil trest i uznání. Několik týdnů po disciplinárním postihu byl zmíněn v denním rozkaze a 31. května 1943, v den svých jednatřicátých narozenin, obdržel Distinguished Flying Cross. Britské vyznamenání oceňovalo mimořádnou statečnost a odhodlání během leteckých operací proti nepříteli. Baron, který odletěl nad Brusel bez souhlasu nadřízených, se vrátil jako provinilec, během několika měsíců se z něj stal jeden z nejslavnějších belgických pilotů války.
Otec přežil, syn nikoliv
Útok na Avenue Louise neznamenal konec bojové služby Jeana de Selys Longchampse a dál létal na Typhoonech proti cílům na evropském pobřeží. Mělo mu však už zůstat pouze několik posledních měsíců. V noci z 15. na 16. srpna 1943 se vracel z bojového letu nad oblastí Ostende. Podle pozdějšího popisu událostí zasáhla jeho Typhoon německá protiletadlová palba a poškodila mu podvozek. Jisté je, že se de Selys dokázal dostat zpět přes Lamanšský průliv a přiblížit se k základně Manston. Při přistání se však letoun zřítil. Těžký Typhoon havárii nevydržel a jednatřicetiletý pilot zahynul. Muž, který dokázal proletět bez povolení až do středu okupovaného Bruselu, přesně zasáhnout sídlo německé bezpečnostní policie a uniknout zpět do Británie, zemřel na vlastní základně při návratu z další mise.
Jean de Selys Longchamps byl pohřben na hřbitově Minster v Kentu. Na náhrobku jsou vedle jeho služby u RAF připomenuta také vyznamenání, která za války získal: britský Distinguished Flying Cross, belgický válečný kříž a Leopoldův řád.
Jeho smrt zároveň znamenala, že se už nikdy nemohl dozvědět pravdu o události, která měla podle pozdějšího vyprávění stát za útokem na bruselskou centrálu gestapa. Raymond de Selys Longchamps nebyl v budově na Avenue Louise umučen. Podle novějšího pozdějšího historického bádání nebyl gestapem dokonce ani zatčen. Válku přežil a zemřel přirozenou smrtí až roku 1966. O více než dvaadvacet let tak přežil syna, který se jej měl vydat pomstít.
Není už možné s jistotou zjistit, co přesně Jean před svou akcí věděl. Mohla se k němu skutečně dostat zpráva o smrti jiného člověka stejného jména, kterou si v podmínkách přerušeného spojení s okupovanou zemí vztáhl na vlastního otce. Mohlo také jít o nepřesné vyprávění jeho známých, které se začalo šířit až po jeho smrti. Dochované prameny nepotvrzují, kdo mu měl zprávu předat ani jakou roli hrála při konečném rozhodnutí zaútočit.
Příběh osobní pomsty však dokonale zapadal do toho, co se skutečně stalo. Syn vyznamenaného důstojníka se dozvěděl o údajné smrti otce, marně žádal velení o povolení, a nakonec vzal spravedlnost do vlastních rukou. Jeho skutečný čin byl natolik odvážný, že přijal i dramatický motiv, který se později ukázal jako nepravdivý. Baron v uniformě RAF se pravdu nikdy nedozvěděl. Několik měsíců po útoku zahynul při návratu z bojové mise a jeho příběh začal žít vlastním životem – napůl jako historická událost a napůl jako legenda, kterou už od skutečnosti nelze úplně oddělit.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
