Generál Karbyšev bojoval za Rusko celý život. Pozici Vlasova odmítl, pak ho umučili ledovou vodou

V únoru 1945 už vězni v Mauthausenu věděli, že nacistická říše má namále. Rudá armáda postupovala ze směru Polska a východního Pruska, Američané a Britové se blížili z opačné strany a zprávy z bojišť pronikaly i za ostnaté dráty. Po letech hladu, otrocké práce, bití a smrti se mohlo poprvé zdát, že někteří z těch, kteří vydrželi až dosud, mají skutečnou šanci dostat se z tábora živí.

Mezi nimi byl čtyřiašedesátiletý sovětský generál Dmitrij Karbyšev. Německým zajatcem byl už tři a půl roku. Němci se jej nejprve snažili získat ke spolupráci, potom nad ním zlomili hůl a poslali ho za brány koncentráků. Prošel několika tábory a věznicemi, přežil hlad, transporty i zacházení, které zabíjelo mnohem mladší muže.

V noci ze 17. na 18. února však přišel rozkaz, který jeho šanci na přežití ukončil. Několik stovek vězňů bylo nahnáno do sprch, donuceno svléknout se a poléváno studenou vodou. Potom je dozorci vyhnali ven do mrazu a pokračovali v jejich polévání z hadic. Lidé padali na zem a umírali na podchlazení a vyčerpání. Karbyšev podle pozdějších svědectví zůstával mezi nimi a povzbuzoval ostatní, dokud ještě dokázal stát. Do osvobození Mauthausenu zbývalo necelých jedenáct týdnů.

Dmitrij Michajlovič Karbyšev se narodil 26. října 1880 v Omsku do rodiny s dlouhou vojenskou tradicí. Jeho otec Michail Iljič pocházel z rodu sibiřských kozáků a nižších šlechticů, absolvoval Sibiřský kadetní sbor, bojoval v krymské válce a později sloužil jako vojenský úředník u Sibiřského kozáckého vojska. Za svou službu získal několik carských vyznamenání.

Rodina byla početná, Dmitrij byl nejmladším ze čtyř synů a měl ještě další dvě sestry. V domácnosti se poněkud paradoxně potkávala vojenská tradice a služba vlasti s politickými problémy a revolučními aktivitami. Nejstarší bratr Vladimir odešel studovat medicínu na Kazaňskou univerzitu, zapojil se do studentského revolučního hnutí, byl zatčen a ze školy vyloučen. Také další příbuzní se zapojovali do ilegálních revolučních aktivit a rodina se dostala pod policejní dohled.

Dopad pocítil také Dmitrij, když roku 1891 nastoupil do Sibiřského kadetního sboru, nebylo mu kvůli rodinné pověsti přiznáno státem hrazené místo a jeho studium musela financovat rodina. O rok později navíc zemřel otec, Karbyšev školu přesto dokončil roku 1898 s vyznamenáním jako jeden z nejlepších absolventů.

Následovalo Nikolajevské ženijní učiliště v Petrohradu, kde si Karbyšev zvolil vojenské inženýrství, které se nakonec stalo jeho celoživotním oborem. Po absolvování v roce 1900 byl jako mladý důstojník odeslán k 1. východosibiřskému ženijnímu praporu. Sloužil v Mandžusku a později poblíž Vladivostoku, kde vedl kabelové oddělení telegrafní roty.

První skutečnou válku poznal už o čtyři roky později. V rusko-japonské válce opevňoval postavení, budoval mosty, zajišťoval spojení a účastnil se průzkumných operací. V bojích u Wafangou měl jako velitel kabelového oddílu vyvést z obklíčení asi šedesát mužů spolu s jejich výstrojí a zbraněmi. Bojoval také u Mukdenu, jedné z největších pozemních bitev konfliktu a válku ukončil v hodnosti poručíka s pěti bojovými řády a třemi medailemi.

Roku 1906 se dostal do problémů kvůli obvinění z agitace mezi vojáky a odešel do zálohy. Pracoval ve Vladivostoku jako kreslič a během stejného roku se oženil s Alicí Karlovnou Trojanovičovou-Piotrovskou, ženou německého původu. Do armády se už v roce 1907 vrátil a o rok později nastoupil na Nikolajevskou vojenskou ženijní akademii. Tu absolvoval v roce 1911 s vyznamenáním. Následovala služba v pevnostních jednotkách a práce na opevnění západní hranice říše. Působil také v Brest-Litevsku a podílel se na rozšiřování pevnosti, která se o třicet let později měla stát jedním ze symbolů prvních dnů německo-sovětské války.

Když v létě 1914 začala první světová válka, byl Karbyšev už zkušeným ženijním důstojníkem. Sloužil u 8. armády generála Alexeje Brusilova, bojoval v Karpatech a působil jako ženista na několika různých stanovištích podél gigantické rusko-německé fronty. Na počátku roku 1915 se účastnil operací kolem rakousko-uherské pevnosti Přemyšl, kde byl zraněn do nohy. Roku 1916 dosáhl hodnosti podplukovníka a ve stejném roce se zapojil do Brusilovovy ofenzivy.

Do revolučního roku 1917 vstupoval jako sedmatřicetiletý důstojník se zkušenostmi ze dvou velkých válek. Car Mikuláš II. abdikoval, stará armáda se postupně rozpadala a Rusko se během několika měsíců propadlo do revoluce a občanské války.

V prosinci 1917 se v Mogilevu-Podolském připojil k Rudé gardě – spontánně zorganizované místní jednotce. Na konci roku byl ženisty zvolen předsedou revolučního shromáždění a podílel se na přípravě obrany města pro případ střetu s jednotkami věrnými generálu Dmitriji Ščerbačovovi. V březnu 1918 se s dalšími důstojníky bývalé 8. armády dostal do Voroněže a vstoupil do vznikající Rudé armády.

Jeho znalosti začali bolševici okamžitě využívat. Roku 1918 měl převzít velení ženijních prací Severokavkazského vojenského okruhu, kvůli bojům se však na místo nedostal a zůstal v Caricynu, dnešním Volgogradu. Podílel se na výstavbě opevnění kolem města, které se stalo jedním z důležitých bojišť občanské války.

Od podzimu působil na východní frontě, na jaře 1919 už řídil rozsáhlé obranné práce a pod jeho dohledem vznikala opevnění u Simbirsku, Samary, Saratova, Čeljabinsku, Zlatoustu, Troicka nebo Kurganu. Ženijně zabezpečoval také přechody Rudé armády přes řeky Ufu a Bělou při postupu proti vojskům admirála Alexandra Kolčaka.

Roku 1920 zamířil na jih. Rudá armáda zde sváděla poslední velké boje s vojsky generála Petra Wrangela a Karbyšev se podílel na přípravě Kachovského předmostí a na podzim na ženijním zabezpečení útoku proti opevněným přístupům na Krym. V listopadu připravoval postup přes Perekop a Čongar. Znalosti získané ve službách carské armády tak využíval při operacích armády, která bojovala proti jejím bývalým strukturám.

Po konci občanské války se jeho kariéra přesouvala stále více od zákopů k vojenskému školství a teorii. Od roku 1923 působil ve vyšších orgánech ženijního vojska a současně vyučoval na Frunzeho vojenské akademii. Roku 1924 se stal docentem. Později přednášel také na Akademii generálního štábu. Karbyšev se zabýval opevněním, demolicemi, překážkovými systémy, mosty, železnicemi, tunely a překonáváním vodních toků. Zajímalo ho nejen samotné stavitelství, ale i způsob, jak mají ženijní jednotky fungovat v rozsáhlých armádních operacích. Publikoval více než sto prací věnovaných vojenskému inženýrství a vojenské historii a jeho příručky se používaly při výcviku důstojníků Rudé armády.

V roce 1929 se podílel na projektování opevněných oblastí na západních hranicích Sovětského svazu, později známých jako Stalinova linie. Jeho odborné postavení dál rostlo. Roku 1935 získal hodnost divizního inženýra a později komdiva, tedy velitele divize – hodnost přibližně odpovídající pozdějšímu generálmajorovi a v roce 1938 se stal profesorem.

Další válka přišla v zimě 1939, při sovětském útoku na Finsko byl Karbyšev členem skupiny Hlavního vojenského inženýrského ředitelství, která připravovala doporučení pro překonávání Mannerheimovy linie. Rudá armáda zde narazila na bunkry, protitankové překážky, minová pole a připravené palebné prostory a první pokusy o průlom zaplatila vysokými ztrátami.

Roku 1940 se Karbyšev znovu zabýval také Brestskou pevností, kterou znal ještě z dob carské armády. Ve stejném roce vstoupil do komunistické strany a v červnu získal hodnost generálporučíka ženijních vojsk, následujícího roku se stal doktorem vojenských věd.

Na prahu německého útoku bylo Karbyševovi šedesát let. Za sebou měl službu v armádách dvou různých států, tři velké války, občanskou válku, dlouhou akademickou kariéru a desítky let práce v jednom z nejdůležitějších oborů moderního vojenství.

Začátkem června 1941 byl vyslán do Západního vojenského okruhu a německý útok 22. června zastihl Karbyševa v prostoru Grodna. První týdny operace Barbarossa se pro Rudou armádu změnily v katastrofu. Německé tankové svazky pronikaly desítky kilometrů do sovětského týlu, spojení se hroutilo a velké části západních armád se dostávaly do obklíčení.

U Białystoku a Minsku uzavřeli Němci obrovský kotel a další rychle následovaly. Jednotky se rozpadaly na menší skupiny, které se pokoušely probít na východ. Karbyšev zůstal s ustupujícími vojáky a několik týdnů se pohyboval územím, které už z velké části ovládal Wehrmacht.

Počátkem srpna se jeho skupina dostala k Dněpru. 8. srpna 1941 se poblíž vesnice Dobrejka v Mohylevské oblasti pokusila překročit řeku. Během boje zasáhla Karbyševa exploze. Generál utrpěl těžké zranění, otřes mozku, ztratil vědomí a v tomto stavu jej našli němečtí vojáci.

Do zajetí se tak dostal způsobem, který v sovětském systému patřil k několika málo obhajitelným. Stalinovo vedení pohlíželo na zajaté vojáky s mimořádnou nedůvěrou. Pouhých osm dní po Karbyševově zajetí vydal Stalin rozkaz č. 270, podle nějž měli obklíčení velitelé bojovat do poslední možnosti a pokoušet se dostat zpět k vlastním. Důstojníci a vojáci, kteří se dobrovolně vzdali, mohli být označeni za zběhy a represe mohly dopadnout také na jejich rodiny.

Zpočátku prošel běžným zajateckým systémem. Dostal se do Stalagu 324 u Ostrówa Mazowieckého, později do dalších zařízení. Jeho jméno však německým orgánům nemohlo dlouho unikat. Zajatcem nebyl pouze sovětský generál, ale profesor a jeden z nejvýznamnějších odborníků Rudé armády na opevnění, mosty, ničení komunikací, překážky a ženijní zabezpečení vojenských operací. A Němci začali brzy zkoušet, zda by ho bylo možné využít.

Německo potřebovalo pro válku proti Sovětskému svazu také Rusy. Miliony zajatců představovaly pracovní sílu i potenciální zdroj mužů pro pomocné jednotky. Propagandisticky byla ještě cennější možnost postavit před sovětské vojáky některého z jejich vlastních generálů a tvrdit, že válka není bojem Němců proti Rusům, ale společným bojem proti Stalinovi a bolševismu.

Karbyšev měl pro německé náboráře několik výhod. Pocházel z rodiny sibiřských kozáků a šlechticů, většinu mládí prožil v carském Rusku a jako carský důstojník bojoval ve dvou válkách, před revolucí dosáhl hodnosti podplukovníka a získal několik imperiálních řádů.

K tomu výborně ovládal němčinu, jeho první manželka byla německého původu. Komunistou se stal až roku 1940, tedy pouhý rok před svým zajetím. Současně měl vysokou hodnost v Rudé armádě a mimořádnou odbornou pověst. Němci tak před sebou měli člověka, který mohl působit jako sovětský generál a zároveň nebyl svým životopisem spojen výhradně s bolševickým režimem.

Podle pozdějšího svědectví důstojníka SD Jurije Chmyrova-Dolgorukého se Němci dokonce zpočátku snažili získat pro vedoucí postavení v ruském protisovětském hnutí Karbyševa. Některé prameny tuto verzi posouvají ještě dál a tvrdí, že měl dostat nabídku vést budoucí Ruskou osvobozeneckou armádu – ROA.

Dodnes však není zcela jasné, zda skutečně měla přijít otevřená nabídka postavit se do čela kolaborantských jednotek. Přímé německé dokumenty potvrzující formální nabídku velení ROA nejsou tak přesvědčivé jako doklady o dlouhodobém úsilí přimět Karbyševa alespoň k odborné spolupráci. V době jeho zajetí navíc ROA v pozdější podobě ještě neexistovala a německá propaganda její jméno začala výrazněji používat až po zajetí generála Andreje Vlasova.

Vlasov byl o více než dvacet let mladší než Karbyšev. Za války udělal rychlou kariéru, získal pověst úspěšného velitele během bojů o Moskvu a později převzal 2. údernou armádu. Ta byla na jaře 1942 obklíčena a rozdrcena. Vlasov se nějakou dobu ukrýval a v červenci padl do německého zajetí. Na rozdíl od Karbyševa na spolupráci relativně rychle přistoupil.

Němci z něj postupně udělali nejznámější ruskou tvář své protisovětské propagandy. V prosinci 1942 podepsal jako představitel Ruského výboru takzvanou Smolenskou deklaraci, která vyzývala k boji proti Stalinovi a hovořila o vytvoření Ruské osvobozenecké armády. Skutečnou větší vojenskou strukturu dostalo Vlasovovo hnutí až mnohem později, propagandistickou hodnotu však mělo už tehdy.

Karbyševa Němci dál zkoušeli jiným způsobem. Nemuseli po něm požadovat, aby okamžitě vystoupil v uniformě před nacistické propagandisty a odsoudil Stalina. Ačkoliv se to zdá těžko uvěřitelné a šlo možná jen o způsob, jak generála postupně získat pro další spolupráci, nabídli mu Němci možnost pracovat ve vlastním oboru. V důstojnickém zajateckém táboře Hammelburg se jej podle pozdějších životopisů snažil přesvědčit plukovník Pelit, který znal Rusko a Karbyševa měl znát už z předrevoluční doby. Generálovi nabízeli lepší zacházení a práci na vojensko-historických a odborných materiálech. I tuto možnost odmítl.

Potom jej převezli do Berlína, do jednání byl zapojen německý odborník na fortifikace profesor Heinz Raubenheimer. Tentokrát nabídka sahala mnohem dál, Karbyšev mohl být vyňat z běžného zajateckého režimu, dostat vlastní bydlení, materiální zabezpečení, přístup do knihoven a možnost vědecky pracovat. Ale ani tentokrát nepochodili a Karbyšev dále odmítal.

Německé orgány se jej snažily získat téměř dva roky. Nakonec v jejich hodnocení zaznělo, že tento významný sovětský ženijní odborník a bývalý důstojník staré ruské armády zůstává pevně oddaný vojenské povinnosti a vlastenectví a pro německé vojenské inženýrství byl označen za nepoužitelného.

V roce 1943 doba přesvědčování skončila a z Karbyševa se stal jednoduše další sovětský voják v německém zajetí. Padl rozkaz poslat Karbyševa do koncentračního tábora Flossenbürg na nucené práce bez ohledu na jeho hodnost a věk. Tou dobou mu bylo dvaašedesát let, a ještě nedávno mu Němci nabízeli pohodlný život za kolaboraci. Teď měl žít podle stejných pravidel jako ostatní vězni v německých koncentračních táborech jeho dny měly doprovázet hlad, apely, nucená práce, kruté tresty a vědomí, že každý den může být jeho poslední.

Jeho vězeňská cesta vedla přes Flossenbürg, Majdanek, Osvětim, Sachsenhausen a nakonec Mauthausen. Přesná chronologie všech přesunů není dodnes zcela doložena a vychází z velké části z poválečných svědectví jeho spoluvězňů.

Ve Flossenbürgu byl spolu s dalšími vězni okamžitě zapojen do systému otrocké práce. Tábor původně využíval pracovní sílu především v žulových lomech, postupně se však zapojoval stále více do zbrojní výroby a podmínky byly od samého počátku velmi tvrdé a s pokračováním války se jen zhoršovaly.

Podle svědectví lidí, kteří se s Karbyševem v zajetí setkali, neztratil mezi vězni autoritu. Povzbuzoval ostatní, nabádal je, aby nepřistupovali na spolupráci s Němci, a snažil se udržovat disciplínu. Jeho působení se neomezovalo pouze na sovětské zajatce, ale obracel se také na vězně z dalších zemí protihitlerovské koalice.

Pozdější sovětské životopisy z něj vytvořily jednoho z významných organizátorů táborového odboje. Přesný rozsah jeho účasti v jednotlivých ilegálních strukturách je obtížnější doložit. Jeho osobní autorita mezi vězni a opakované výzvy k odmítání spolupráce se však objevují opakovaně ve vícero svědectvích.

Ačkoliv to bylo v jeho věku neuvěřitelné, dokázal generál přežít rok 1943 i 1944. Jako vězeň putoval z jednoho tábora do dalšího a jeho předchozí postavení mu již neposkytovala žádnou ochranu. Měl za sebou tři a půl roku zajetí, když jej poslední transport přivedl do Rakouska.

Mauthausen vznikl roku 1938 krátce po připojení Rakouska k Německu. Tábor byl vybudován poblíž velkého žulového lomu a práce v kamenolomu se stala jedním z největších postrachů táborových vězňů. Vězni museli vynášet těžké bloky po 186 schodech, které vedly z lomu vzhůru. Pro zesláblé vězně znamenala tato práce zpravidla jistou cestu ke smrti.

Tábor se postupně rozrostl v rozsáhlý komplex s desítkami poboček. Vězni pracovali nejen v lomech, ale stále více také pro zbrojní průmysl. Celým systémem Mauthausenu prošlo podle dnešních odhadů přibližně 197 000 lidí a nejméně 95 000 z nich zemřelo.

V nacistické klasifikaci patřil Mauthausen k táborům s nejtvrdším režimem. Už v roce 1941 byl zařazen do III. kategorie určené pro zvlášť závažné a podle nacistické terminologie obtížně napravitelné vězně. Vysoká úmrtnost byla součástí jeho každodenního provozu dávno předtím, než sem dorazil Karbyšev.

Začátkem roku 1945 se situace ještě zhoršila. Rudá armáda postupovala ze směru Polska a Němci začali vyklízet tábory na východě. Do Mauthausenu přicházely tisíce vyčerpaných lidí z Osvětimi, Sachsenhausenu, Gross-Rosenu a dalších míst. Baráky byly přeplněné, zásobování nestačilo a hlad a epidemie zabíjely stále rychleji.

Sovětští zajatci měli v Mauthausenu obzvlášť těžké postavení. Jen několik dní před Karbyševovou smrtí se odehrála jedna z nejdramatičtějších událostí v dějinách tábora, když v noci z 1. na 2. února 1945 se více než čtyři sta sovětských válečných zajatců z baráku číslo 20 pokusilo o hromadný útěk.

Vězni si vytvořili improvizované zbraně, zaútočili na stráže a přes plot uprchli ven. Jednotky SS, SA, policie, Volkssturm a část místního obyvatelstva následně zahájily rozsáhlý hon. Většina uprchlíků byla dopadena a zabita a akce dostala cynické označení Mühlviertelský hon na zajíce (Mühlviertler Hasenjagd). Událost samozřejmě vedení tábora rozzuřila a strážní postupovali proti sovětským zajatcům s ještě větší brutalitou. Dva týdny po události přišla řada také na Karbyševa.

V noci ze 17. na 18. února 1945 nahnali dozorci skupinu několika stovek vězňů do sprch, muži se museli svléknout a poté na ně pustili studenou vodu. Vyčerpaná těla vězňů nedokázala tuto zátěž vydržet a někteří vězni se hroutili už uvnitř. Potom následoval přesun ven, muži dostali nanejvýš spodní prádlo a dřeváky a byli vyhnáni na mráz.

Dozorci proti nim následně obrátili hadice, proudy ledové vody zasahovaly těla vězňů. Voda stékala na zem a při teplotě okolo 12 stupňů pod nulou namrzala. Kdo se pokoušel uhnout byl rychle „usměrněn“ ranami obuškem či holí. Vězni postupně padali, ztráceli vědomí a umírali na podchlazení nebo selhání organismu.

Karbyševovi bylo tehdy čtyřiašedesát let, podle poválečných svědectví se držel poblíž skupiny sovětských vězňů a povzbuzoval ostatní, aby vydrželi. V jeho případě šlo o poslední pokračování stejného postoje, který Němci poznali už při výsleších a nabídkách spolupráce.

Jak přesně zemřel, není možné určit s jistotou. Jedno svědectví tvrdí, že během dalšího polévání uhnul před proudem vody a dozorce jej zabil úderem obuškem do hlavy. Jiná verze popisuje postupné podchlazení a kolaps. V pozdějším sovětském podání kolem jeho těla téměř doslova vznikal ledový krunýř a Karbyšev až do posledního okamžiku povzbuzoval ostatní.

Nejznámější líčení jeho smrti bylo spojováno s kanadským důstojníkem Seddonem de St. Clairem, který měl být přímým očitým svědkem. Problém představují táborové záznamy, podle nichž dorazil do Mauthausenu až 26. února 1945, osm dní po Karbyševově smrti. Pokud je toto datum správné, poslední Karbyševovy chvíle osobně vidět nemohl.

Existují i další výpovědi. Bývalý sovětský zajatec podplukovník Sorokin později hovořil o skupině přibližně čtyř set vězňů, mezi nimiž byl Karbyšev. Muži měli být svlečeni, vystaveni chladu a poléváni studenou vodou, podle jeho verze Karbyševa nakonec zabil úder obuškem do hlavy. Jednotlivé detaily se rozcházejí, ale jádro události zůstává. Dmitrij Karbyšev zemřel 18. února 1945 v Mauthausenu při hromadném týrání vězňů mrazem a studenou vodou a jeho tělo bylo spáleno v táborovém krematoriu. Mauthausen byl jako jeden z posledních koncentračních táborů osvobozen americkými vojáky 5. května 1945.

Po válce se informace o Karbyševově osudu skládaly ze svědectví lidí, kteří přežili nacistické tábory. Sovětské vedení v jeho příběhu rychle našlo mimořádně silný příklad vojenské loajality a odporu v zajetí. 16. srpna 1946 byl Dmitriji Karbyševovi posmrtně udělen titul Hrdina Sovětského svazu. Oficiální zdůvodnění vyzdvihovalo jeho odvahu a vytrvalost v boji proti německým okupantům. Jeho jméno se během dalších desetiletí stalo známé daleko za hranicemi Rudé armády.

Po Karbyševovi byly pojmenovávány ulice v sovětských městech, školy, vojenské kolektivy, pionýrské organizace, železniční stanice i další instituce. Jeho jméno nesla osobní loď Generál Karbyšev a později dokonce planetka. Pomníky a busty vznikly v Omsku, Moskvě, na dalších místech Sovětského svazu i přímo v Mauthausenu.

U škol vznikala malá Karbyševova muzea, jeho životopis se objevoval v knihách pro mládež, učebnicích a vojenských publikacích. Pionýři a mladí vojáci se učili příběh generála, který odmítl nabídky nepřítele a zemřel, protože odmítl zradit.

S tím se ustálila také jedna propagandistická představa jeho poslední noci. Karbyšev stojí v mrazu, přes tělo mu teče voda, kolem něj vzniká ledová krusta a on ještě v posledních okamžicích povzbuzuje spoluvězně. Tento výjev se dokonale hodil k obrazu nezlomného člověka a postupně zastínil nejistotu, která kolem některých podrobností smrti existovala.

Známý monument v Mauthausenu tento obraz převedl do kamene. Karbyševova postava jako by vystupovala z mohutného ledového bloku. Generál se zde mění v symbol člověka, kterého nepřítel mohl fyzicky zničit, ale nedokázal jej přimět k poslušnosti.

Sovětská propaganda jeho život zjednodušila. V oficiálním vyprávění byl především nezlomným sovětským generálem a komunistou. Jeho skutečný životopis byl mnohem barvitější, narodil se za cara Alexandra II., pocházel z kozácké a šlechtické rodiny, sloužil jako důstojník Ruského impéria, bojoval proti Japoncům, prošel první světovou válkou, revolucí a občanskou válkou a teprve potom strávil více než dvacet let v Rudé armádě. Do komunistické strany vstoupil až ve svých téměř šedesáti letech.

Propaganda některé detaily jeho posledních hodin proměnila v legendu a složitý životopis stáhla do několika snadno zapamatovatelných úseků a scén. Jisté však zůstává, že Němci měli více než tři roky na to, aby jej získali, zlomili nebo jednoduše nechali zmizet v systému táborů. Karbyšev se nikdy nenechal přimět ke spolupráci a za to zaplatil v Mauthausenu nejvyšší cenu.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Dmitrij Michajlovič Karbyšev – Герои страны / Warheroes.ru
https://warheroes.ru/hero/hero.asp?Hero_id=413

Dmitrij Michajlovič Karbyšev – Mauthausen Memorial, Room of Names
https://raumdernamen.mauthausen-memorial.org/?L=8&id=4&p=169632

Mauthausen – United States Holocaust Memorial Museum
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/mauthausen

D. M. Karbyšev – památník v Mauthausenu, Memory Austria
https://memory-austria.at/spezprojekt/karbyschew/denkmal

Dmitrij Michajlovič Karbyšev – Republikové muzeum bojové slávy
https://www.rmbs-ufa.ru/ru/nashi-proekty/geroi-otechestva/geroi-sovetskogo-soyuza-po-rb/karbyshev-dmitrij-mihajlovich

Monument to the Hero of the Soviet Union Lieutenant General D. M. Karbyshev
https://qr.gbumac.ru/en/qr-person-en/monument-to-the-hero-of-the-soviet-union-lieutenant-general-d-m-karbyshev

Smolenská deklarace – Výzva Ruského výboru z 27. prosince 1942
https://docs.historyrussia.org/ru/nodes/182532-obraschenie-russkogo-komiteta-s-prizyvom-vstupit-v-borbu-protiv-bolshevizma-na-storone-natsistskoy-germanii-g-smolensk-27-dekabrya-1942-g

Generál Vlasov: historie zrady – nacistický projekt Aktion Wlassow
https://docs.historyrussia.org/ru/nodes/170001-general-vlasov-istoriya-predatelstva-v-2-t-v-3-kn-t-1-natsistskiy-proekt-aktion-wlassow

Prameny k historii generála Vlasova a ROA z německých archivů
https://www.rocorstudies.org/ru/2022/07/15/istochniki-po-istorii-generala-a-a-vlasova-i-russkoj-osvoboditlnoj-armii-1942-1945-po-materialam-arhivov-frg/