Článek
V německém letectvu za druhé světové války působily stovky vynikajících stíhacích pilotů, ale jen málokteří zažili tolik jako Oskar-Heinrich Bär. V průběhu šesti let bojoval nad Francií, Británií, Sovětským svazem, Středomořím i samotným Německem. Vystřídal několik typů stíhaček, přežil osmnáct sestřelení a opakovaně se vracel do kokpitu navzdory zraněním. Když válka skončila, patřil mezi nejúspěšnější stíhače celé její historie.
Na jeho kontě se uvádí 220 vzdušných vítězství, ačkoli historické publikace se v přesném počtu rozcházejí. Bär absolvoval více než tisíc bojových letů a válku zakončil jako podplukovník Luftwaffe, přičemž posledních šestnáct vítězství si připsal na proudovém Messerschmittu Me 262.
Bärův životopis však není pouze příběhem mimořádně schopného pilota. Proslul také svou tvrdohlavostí, otevřenými konflikty s Hermannem Göringem a odmítáním některých rozkazů. Ve chvíli, kdy se nacistické Německo hroutilo, dokonce riskoval vlastní život tím, že neuposlechl příkaz pokračovat v boji. Ironií osudu nakonec nezahynul při žádném ze svých válečných soubojů, ale dvanáct let po skončení války při zkoušce malého sportovního letadla.
Syn farmáře chtěl létat pro Lufthansu
Heinrich Bär se narodil 25. května 1913 v saském Sommerfeldu nedaleko Lipska. Pocházel ze zemědělské rodiny a jeho dětství poznamenala první světová válka. Otec padl roku 1916 na západní frontě a chlapec vyrůstal bez něj. Po absolvování základní školy se připravoval na převzetí rodinného hospodářství v Engelsdorfu a navštěvoval zemědělskou školu ve Wurzenu.
Zpočátku ho přitahovalo především lesnictví, příroda a zvířata, už v patnácti letech se ale přihlásil do aeroklubu klubu na vrchu Schwarzer Berg poblíž městečka Taucha. První lety na bezmotorových kluzácích v něm probudily zájem, který postupně převážil nad všemi ostatními plány. Definitivní změnu přineslo setkání s dopravním letounem značky Junkers. Bär se rozhodl, že se stane profesionálním pilotem, nejlépe u společnosti Deutsche Luft Hansa.
Jeho ambice ovšem narazily na hospodářskou krizi, získání potřebných civilních pilotních oprávnění bylo nákladné a mladý Bär na výcvik neměl peníze. V roce 1934 proto nastoupil do Reichswehru, německých ozbrojených sil, kde byl zařazen jako mechanik ke 3. rotě 4. automobilového oddílu. Armáda mu nakonec poskytla možnost, kterou v civilním životě postrádal.
Po vzniku Luftwaffe přešel k letectvu a postupně absolvoval několik leteckých škol, výcvik zahájil na dopravních letounech, později získal oprávnění k pilotování vícemotorových strojů. V srpnu 1938 měl za sebou důkladnou přípravu, která z něj udělala zkušeného pilota ještě před vypuknutím války. Tehdy přitom stále počítal spíše s kariérou v dopravním než ve stíhacím letectvu.
V září 1938 byl přidělen k I. skupině Jagdgeschwader 135, z níž později vznikla stíhací eskadra Jagdgeschwader 51 (JG 51). Létal mimo jiné na dvoumotorovém Junkersu Ju 86 a jeho schopností si všiml velitel letky Douglas Pitcairn. Ten se ho pokoušel přesvědčit, aby přešel ke stíhačům, Bär však nabídku zpočátku odmítal. Rozhodující se nakonec stal incident, při němž s Ju 86 bez povolení prováděl akrobatické manévry a způsobil závadu motoru.
Junkers Ju 86, dopravní stroj, na kterém letec začínal
Nedovolená akrobacie představovala vážné porušení předpisů, ale současně ukázala, že Bär má pro náročné manévrování značný talent. Nakonec souhlasil s přeřazením ke stíhacímu letectvu. Z dopravního pilota se tak stal muž, který měl během následujících let bojovat s nejlepšími spojeneckými stíhači.
První sestřel si připsal 25. září 1939 během podivné války na francouzsko-německé hranici. Jeho protivníkem byl francouzský stíhací letoun Curtiss P-36 Hawk, americký stroj používaný francouzským letectvem. O čtyři dny později obdržel Železný kříž II. třídy, který mu osobně předal generál Hugo Sperrle. Tehdy šlo ještě o poměrně nenápadného pilota jedné z německých stíhacích jednotek.
Během německého tažení do Francie v roce 1940 přidal další dvě vítězství a po zahájení bitvy o Británii jeho skóre začalo rychle růst. Nad kanálem La Manche a jižní Anglií bojoval především proti britským Hurricanům a Spitfirům a zde poprvé poznal, jak malý rozdíl může v leteckém souboji rozhodovat mezi vítězstvím a smrtí. Několikrát se vracel s těžce poškozeným strojem a musel nouzově přistát.
Jeho štěstí vypršelo 2. září 1940 nad kanálem La Manche, kde ho sestřelil britský Spitfire. Bär přežil a dostal se z vody, ale následně musel svůj neúspěch vysvětlovat samotnému veliteli Luftwaffe Hermannu Göringovi. Setkání se stalo jednou z nejznámějších historek jeho kariéry.
Göring se pilota údajně zeptal, na co myslel, když se ocitl ve vodě, Bär mu podle tradovaného vyprávění odpověděl, že na jeho projev, v němž říšský maršál prohlašoval, že Anglie už není ostrov. Narážel tím na Göringovo sebevědomé přesvědčení, že německé letectvo dokáže britskou ostrovní obranu překonat.
Taková poznámka by od řadového pilota představovala značnou drzost. Bär se však nedokázal přetvařovat ani před nejvyššími veliteli a jeho otevřenost se později opakovaně obracela proti němu. Göring mu podobné poznámky nezapomínal, zatímco mezi ostatními letci získával pověst schopného, ale obtížně ovladatelného muže. Do začátku roku 1941 zvýšil Bär svůj počet sestřelů na sedmnáct. Větší bojové úspěchy, další vyznamenání i nejnebezpečnější okamžiky jeho kariéry však měly teprve přijít.
Boje na sovětském nebi
V červnu 1941 byla Bärova jednotka přesunuta na východ, kde se připravovala německá invaze do Sovětského svazu. Po zahájení operace Barbarossa 22. června 1941 se JG 51 zapojila do intenzivních bojů ve středním úseku fronty. Němečtí piloti zde zpočátku těžili z překvapení, dobré taktické koordinace a zkušeností získaných při předchozích taženích.
Hned první den invaze doprovázel Bär společně se svým kolegou Heinrichem Höfemeierem poškozený bombardér Heinkel He 111. Během letu narazili na formaci osmnácti sovětských bombardérů Tupolev SB a okamžitě zaútočili. Bär si nárokoval dva sestřely, Höfemeier čtyři, přestože byl během souboje zraněn na ruce. Do střetu se následně zapojili další němečtí stíhači a sovětská formace utrpěla těžké ztráty.
Sovětské bombardéry byly v této fázi války často nasazovány bez dostatečného stíhacího doprovodu, některé typy navíc postrádaly samosvorné palivové nádrže, takže zásah mohl snadno způsobit katastrofální požár. Pro zkušené německé piloty představovaly takové formace příležitost k rychlému navyšování počtu vítězství a Bär během prvních dvou týdnů východního tažení dosáhl celkově 27 sestřelů.
Heinrich Bär
Za ně 2. července 1941 obdržel Rytířský kříž Železného kříže a následující měsíc byl povýšen na nadporučíka (Oberleutnant). Zároveň začal přebírat velitelské povinnosti. V červenci byl ustanoven velitelem 12. letky JG 51, což mu přineslo odpovědnost za další piloty, jejich výcvik a bojové nasazení.
Počet jeho vítězství nadále rostl, v srpnu dosáhl šedesáti sestřelů a obdržel dubové ratolesti k Rytířskému kříži. 30. srpna se mu podařilo během jediného dne sestřelit šest sovětských letadel, čímž se zařadil mezi piloty, kteří se stali esem během jediného dne, hned následujícího dne ovšem málem skončila jeho vlastní kariéra. Bär se dostal se svým Messerschmittem Bf 109 31. srpna 1941 do souboje se sovětským bitevníkem Iljušin Il-2, byl zasažen a musel nouzově opustit poškozený stroj. Při nehodě utrpěl zranění zad a nohou a ocitl se na území, které kontrolovala Rudá armáda.
Sovětští vojáci se vydali k místu dopadu, ale zraněnému pilotovi se podařilo uniknout. Bär se ukrýval až do následující noci a snažil se zbavit všeho, podle čeho by mohl být rozpoznán jako německý letec. Obrátil svou koženou leteckou bundu naruby a odhodil vysoké pilotní boty, aby alespoň vzdáleně připomínal místního venkovana.
Jednu věc však zahodit odmítl, nedokázal se rozloučit se svým Rytířským křížem a dubovými ratolestmi, a proto vyznamenání raději ukryl, a nakonec se dokázal dostat zpět k německým liniím. Při útěku si ovšem zranění ještě zhoršil a následné léčení v nemocnici trvalo přibližně dva měsíce.
Bärův Messerschmitt Bf 109 s vyznačením sta sestřelů
Po návratu do služby pokračoval tam, kde skončil, na konci roku 1941 měl na kontě již osmdesát sestřelů a patřil mezi nejúspěšnější německé stíhače. V únoru 1942, kdy dosáhl devadesáti vítězství, získal další stupeň vyznamenání, Rytířský kříž s dubovými ratolestmi a meči. Jeho jméno se objevovalo také v oficiálních hlášeních Wehrmachtu, která nacistická propaganda využívala k prezentaci německých vojenských úspěchů.
V květnu 1942 převzal velení I. skupiny Jagdgeschwader 77 (JG 77), která bojovala nad Krymem a Kerčským průlivem. Jejím velitelem byl Gordon Gollob, další mimořádně úspěšný německý stíhač, jehož přístup k disciplíně se ovšem s Bärovým výrazně rozcházel. Gollob byl přesvědčeným stoupencem nacistického režimu a přísným velitelem, zatímco Bär měl potíže podřizovat se autoritám, které považoval za nekompetentní. Vzájemná nevraživost se postupně proměnila v otevřenou rivalitu, v bojových výsledcích však Bär nezaostával a 19. května 1942 si nárokoval pět sestřelů, mezi nimi jeden dvouplošník Polikarpov R-5 a čtyři stíhačky Polikarpov I-16. Jeho celkový součet tím dosáhl 103 vítězství a stal se devátým pilotem Luftwaffe, který překonal hranici sta sestřelených letadel.
Při jedné z návštěv jednotky se tehdy setkal také s Adolfem Gallandem, inspektorem německého stíhacího letectva. Toto setkání mělo význam i pro závěr války, kdy Galland a Bär společně působili u elitní jednotky vybavené proudovými letouny Me 262.
Malta, severní Afrika a obvinění ze zbabělosti
V létě 1942 se Jagdgeschwader 77 přesunula do Středomoří. Německé a italské letectvo tehdy usilovalo o získání převahy nad Maltou, jejíž britské letecké a námořní základny představovaly vážnou hrozbu pro zásobovací trasy do severní Afriky. Bär se zde znovu střetával s piloty britského Královského letectva RAF, především se stíhačkami Spitfire.
Během bojů poblíž sicilského pobřeží si 13. října 1942 připsal tři Spitfiry. Nedlouho poté se jeho skupina přesunula do severní Afriky, kde se situace pro německé a italské jednotky rychle zhoršovala. Britové získávali převahu v Egyptě a Libyi, zatímco po spojeneckém vylodění v Maroku a Alžírsku v listopadu 1942 čelily síly Osy také americkým jednotkám postupujícím od západu. Pro německé stíhače tím začalo období téměř nepřetržitých bojů. Proti Bärovi nyní nastupovaly nejen britské Spitfiry a Curtissy P-40 Kittyhawk, ale také americké stíhačky P-38 Lightning a bombardéry B-25 Mitchell nebo B-17 Flying Fortress. Počet spojeneckých letadel neustále rostl a Němci stále častěji museli bojovat proti početní převaze.
Bär pokračoval ve sbírání vítězství a 25. ledna 1943 sestřelil další dva Curtissy P-40, čímž dosáhl 149 sestřelů. Krátce poté překročil hranici 150 vítězství, což z něj učinilo jednoho z nejúspěšnějších pilotů celého německého letectva. Jeho výsledky zaujaly také generála Hanse-Jürgena von Arnima, který navrhl, aby Bär obdržel Rytířský kříž s dubovými ratolestmi, meči a brilianty. Šlo o mimořádně vzácný stupeň vyznamenání, vyhrazený jen úzkému okruhu německých vojáků. Žádost však narazila na Hermanna Göringa, který ji ponechal bez vyřízení.
Přesný důvod není oficiálně znám, Bär měl s velitelem Luftwaffe dlouhodobě napjaté vztahy a historici připomínají nejen jeho neposlušnost, ale dokonce i výrazný saský přízvuk, který Göring nesnášel. Je proto možné, že při rozhodování sehrála roli osobní antipatie. Jisté je, že Bär brilianty nikdy nedostal, přestože jeho bojové výsledky byly srovnatelné s jinými jejich držiteli.
V únoru a březnu 1943 létal z tuniských letišť proti spojeneckým bombardovacím a stíhacím formacím. Například 6. března zaútočil na britské a jihoafrické Spitfiry, přičemž dva sestřelil. Boje byly stále tvrdší a ztráty rostly na obou stranách. Bärův bojový účet během působení ve Středomoří a severní Africe narostl na 179 vítězství.
Následovaly další spory s Göringem a novým velitelem JG 77, plukovníkem Johannesem Steinhoffem. Velení nakonec dospělo k rozhodnutí Bära odvolat. V srpnu 1943 byl zbaven velení své bojové skupiny a převelen do Francie, kde převzal výcvikovou jednotku Jagdgruppe Süd. Jeho odvolání provázelo obvinění ze „zbabělosti před nepřítelem“, které vzhledem k dosavadnímu průběhu kariéry působilo přinejmenším zvláštně. Muž, jenž absolvoval stovky bojových letů, přežil opakovaná sestřelení a sestřelil téměř 180 nepřátelských letadel, byl odsunován od frontových jednotek jako nedisciplinovaný důstojník a zbabělec.
Ve skutečnosti se v jeho případě spojilo vyčerpání, osobní konflikty a neschopnost přizpůsobit se požadavkům nadřízených. Zkušenosti přitom Německo potřebovalo stále naléhavěji. V roce 1943 už Luftwaffe čelila rozsáhlým spojeneckým náletům, které postupně ničily německý průmysl i infrastrukturu. Bär se měl proto brzy vrátit do boje, tentokrát přímo nad německým územím.
Boje nad Německem
V prosinci 1943 byl Bär převelen k Jagdgeschwader 1 (JG 1), která se podílela na protivzdušné obraně Německa. Zpočátku působil ve výškové letce a po její reorganizaci byl zařazen k 6. letce jako běžný pilot. Pro člověka s téměř 180 sestřely a rozsáhlými velitelskými zkušenostmi šlo o výrazný kariérní sestup.
Velitel eskadry, plukovník Walter Oesau, mu při příchodu údajně připomněl, že Göringovi slíbil nepřidělovat mu žádné velitelské povinnosti. Bär tuto situaci přijal s humorem a mezi ostatními piloty poznamenával, že ve vzduchu je stejně velitelem vlastního letadla. Podobné poznámky odpovídaly jeho pověsti důstojníka, který dokázal respektovat schopné kolegy, ale těžko přijímal ponižování ze strany nadřízených.
Protivzdušná obrana Německa se přitom zásadně lišila od bojů, které Bär absolvoval v prvních letech války. Americké letectvo vysílalo nad říši stovky těžkých bombardérů B-17 Flying Fortress a B-24 Liberator. Němečtí stíhači museli pronikat přes palbu desítek obranných kulometů, zatímco je stále častěji napadaly americké doprovodné stíhačky P-47 Thunderbolt a P-51 Mustang.
Bär v této fázi létal především na stíhačkách Focke-Wulf Fw 190, jejichž silná výzbroj byla vhodná pro útoky proti těžkým bombardérům. Zkušenosti z předchozích bojišť mu pomáhaly rychle rozpoznat slabiny nepřátelských formací. V únoru 1944 se znovu začal prosazovat a brzy získal zpět důvěru části velení.
Jako major převzal 15. března 1944 velení II. skupiny JG 1. Jeho příchod přispěl ke zlepšení morálky mužstva a kolegové oceňovali především to, že osobně létal do bojů. Znovu se také začal zvyšovat počet jeho sestřelů.
Nad Fallerslebenem si 11. dubna 1944 připsal 199. vzdušné vítězství, když sestřelil americkou létající pevnost B-17. Americká 8. letecká armáda tehdy vyslala proti německému leteckému průmyslu 917 těžkých bombardérů. Útoky mířily na průmyslové cíle v několika částech Německa a boje nad říší dosahovaly mimořádné intenzity.
Bär u amerického stroje, který dříve sestřelil
Hranici dvou set sestřelů Bär překonal 22. dubna 1944. Po návratu z bojového letu právě přistál na letišti Störmede, když nad základnou proletěl kouřící americký bombardér B-24 Liberator od 458. bombardovací skupiny. Bär společně se svým stálým doprovodným pilotem Leo Schuhmacherem, okamžitě znovu odstartoval.
Americký bombardér už byl těžce poškozený a jeho střelci stroj opustili, takže nepředstavoval obvyklou hrozbu plně obsazené létající pevnosti. Bär jej dostihl a dokončil jeho sestřel. Po přistání ho kolegové přivítali jako pilota, který překonal mimořádnou hranici dvou set vítězství. Jeho úspěch byl následně uveden také v oficiálním hlášení Wehrmachtu.
V květnu 1944 po smrti Waltera Oesaua dočasně převzal velení celé JG 1 a v červnu byl ustanoven velitelem Jagdgeschwader 3 (JG 3). Znovu se tak propracoval na velitelské místo, o které před necelým rokem přišel. V té době však bylo zřejmé, že ani úspěchy jednotlivých stíhačů nemohou zastavit postupující rozklad německého letectva.
Bär se 1. ledna 1945 účastnil operace Bodenplatte, rozsáhlého překvapivého útoku Luftwaffe na spojenecká letiště v Belgii a Nizozemsku. Cílem bylo zničit co nejvíce spojeneckých letadel na zemi a získat alespoň krátkodobou úlevu od jejich převahy. Německé velení však za tuto operaci zaplatilo těžkými ztrátami zkušených pilotů, které již nedokázalo nahradit. Bär si během útoku nárokoval dva britské stíhací bombardéry Hawker Typhoon, okolnosti jednoho z těchto vítězství jsou dodnes sporné, protože podle některých byl jeden ze strojů zasažen při pojíždění po letišti, nikoli ve vzdušném souboji.
V únoru 1945 Bär převzal velení III. skupiny Ergänzungs-Jagdgeschwader 2, výcvikové jednotky určené pro přechod na proudové stíhačky. Jejím hlavním typem byl Messerschmitt Me 262, tehdy jeden z nejmodernějších bojových letounů na světě. Dvoumotorový stroj dosahoval rychlostí, se kterými se vrtulové stíhačky nemohly měřit. Vyzbrojen byl čtyřmi třicetimilimetrovými kanóny, jejichž zásahy dokázaly způsobit těžké poškození i čtyřmotorovým bombardérům.
Me 262 ovšem nebyl bez problémů, jeho proudové motory měly omezenou životnost, vyžadovaly opatrnou obsluhu a při vzletu a přistání byl stroj zranitelný. Německo navíc trpělo katastrofálním nedostatkem paliva, náhradních dílů a zkušených mechaniků, výhody nového letounu tak často znehodnocovala situace na zemi.
Me 262 A 13 - stroj na kterém létal Bär
Bär se s novým typem rychle sžil a během jarních bojů sestřeloval americké bombardéry a stíhačky a stal se jedním z nejúspěšnějších pilotů proudových letadel celé války. Jeho bojové zkušenosti byly mimořádně cenné také při výcviku nových letců, kteří se měli na Me 262 přeškolit ve velmi krátkém čase.
K elitní jednotce Jagdverband 44 (JV 44), kterou vytvořil Adolf Galland, byl převelen 23. dubna 1945. Soustředili se zde zkušení němečtí stíhači, jejichž úkolem bylo využít proudové Messerschmitty proti spojeneckým bombardovacím svazům. Hned následujícího dne se Bär podílel na přípravě bojového nasazení.
Při bojovém letu 26. dubna 1945 utrpěl Adolf Galland zranění a velení JV 44 převzal Bär. O den později se pravděpodobně účastnil bojového nasazení nad letištěm Mnichov-Riem, kde létal na experimentální variantě Me 262 A-1/U5 vyzbrojené šesti třicetimilimetrovými kanóny.
Adolf Galland
Poslední Bärova vítězství pocházejí z 28. dubnu 1945 kdy sestřelil tři americké stíhačky P-47 Thunderbolt a jeden britský Mosquito. Jeho celkový počet tak dosáhl 220 vítězství a šestnáct z nich si připsal na proudovém Me 262.
Zatímco Bär pokračoval v posledních vzdušných bojích, americké pozemní jednotky pronikaly stále hlouběji do Německa a německé velení se rozpadalo. Zraněný Galland se pokoušel zajistit kapitulaci své jednotky Američanům, ale z vyšších míst stále přicházely rozkazy k pokračování v odporu. Generál letectva Karl Koller nařídil, aby se JV 44 přesunula do Prahy a pokračovala v boji. Bär však rozkaz odmítal splnit, na letišti Maxglan se 2. května 1945 dostal do ostré hádky s generálmajorem Dietrichem Peltzem a plukovníkem Hajem Herrmannem, kteří po něm požadovali poslušnost.
Podle vzpomínek Waltera Krupinského Bär důstojníkům oznámil, že jednotka podléhá Gallandovi a že bude poslouchat pouze jeho rozkazy. Šlo o mimořádně riskantní vzdor v době, kdy německé vojenské soudnictví mimořádně tvrdě trestalo jakoukoliv neposlušnost a Bär mohl být za podobné jednání okamžitě zastřelen. Ráno 4. května 1945 svolal Bär zbývající piloty JV 44 na poslední poradu. Rozhodl, že zbylé proudové Messerschmitty budou zničeny, aby nepadly do rukou postupujících spojeneckých jednotek a krátce poté skončil v americkém zajetí.
Válku přežil jako podplukovník, s více než tisícem bojových letů a osmnácti případy, kdy byl jeho stroj sestřelen nebo musel nouzově přistát a třikrát utrpěl bojová zranění. Během šesti let prošel prakticky všemi významnými evropskými leteckými bojišti a z vrtulových Messerschmittů přešel až na první proudové stíhačky.
Zemřel ve sportovním letadle
Po propuštění ze zajetí se Bär usadil v Braunschweigu, kde se znovu věnoval létání a zapojil se do obnovy německého sportovního letectví a postupně se uplatnil také jako zkušební pilot a odborný poradce. V roce 1950 se stal předsedou komise motorového létání v Německém aeroklubu .Podílel se na rozvoji sportovního letectví a testoval nové konstrukce, které se měly dostat na civilní trh. Létání zůstávalo jeho hlavní profesí i zálibou a Bär se mu věnoval se stejným zaujetím jako před válkou.
Osudným se mu stal 28. duben 1957. Tehdy prováděl v okolí letiště Braunschweig-Waggum zkušební let na lehkém sportovním letounu LF-1 Zaunkönig. Šlo o malý jednomístný stroj navržený pro létání nízkou rychlostí a provoz z velmi krátkých letištních ploch.
Během zkušebního letu Bär uvedl letoun do vývrtky, která představovala závěrečný manévr testovacího programu. Letadlo začalo rychle ztrácet výšku a pilotovi se nepodařilo obnovit kontrolu, následoval náraz, při němž zkušený letec v pouhých 43 letech zahynul.
LF-1 Zaunkönig se stal Bärovi osudný
Muž, který během druhé světové války opakovaně přežil souboje se Spitfiry, Lightningy i sovětskými stíhači, zahynul při zkoušce malého civilního letadla. Přestože za války dokázal několikrát opustit poškozený stroj nad nepřátelským územím a vrátit se k vlastní jednotce, tentokrát mu zbývalo příliš málo výšky. Letoun, který měl být snadno ovladatelný i pro začátečníky, se stal jeho posledním.
Bärův příběh však jeho smrtí neskončil, v následujících desetiletích se jeho jméno opakovaně objevovalo nejen v historické literatuře, ale také v prostředí německé krajní pravice. Některá extremistická média v něm začala vidět symbol německého vojenského hrdinství a jeho válečné kariéry využívala k idealizaci vojáků nacistického Německa.
Výrazným příkladem byl krajně pravicový německý týdeník National-Zeitung, který v květnu 2000 zařadil Bära do seriálu „Große deutsche Soldaten – unsterbliche Helden“, (Velcí němečtí vojáci – nesmrtelní hrdinové). Ve vydání z 12. května 2000 vyzdvihoval jeho spolehlivost, odvahu a údajně příkladné vlastnosti. Představoval jej jako neohroženého muže, který si díky riskantním činům rychle získal slávu a uznání.
National-Zeitung zdůrazňovala zejména jeho osmnáct sestřelení a ochotu znovu usedat do kokpitu, aniž by se dostatečně zotavil ze zranění. Z životopisu zkušeného pilota tak vytvářela obraz téměř nezničitelného německého bojovníka. Jeho skutečný životopis se přitom obrazu poslušného nacistického vojáka příliš nepodobá. Byl tvrdohlavý, opakovaně se dostával do konfliktů s Göringem i dalšími veliteli a na konci války dokonce odmítl rozkaz pokračovat v boji.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
IPMS Deutschland – Heinz Bär, životopis a letecká kariéra
Lexikon der Wehrmacht – Heinz Bär
Jagdverband 44 – historie poslední Bärovy jednotky
Fabian Virchow – Gegen den Zivilismus. Internationale Beziehungen und Militär in den politischen Konzeptionen der extremen Rechten. VS Verlag für Sozialwissenschaften, Wiesbaden, 2006, s. 347, 394–395. ISBN 978-3-531-15007-9.
Andrew Johannes Mathews, John Foreman – Luftwaffe Aces: Biographies and Victory Claims, Volume 1 A–F. Red Kite, 2014, s. 34–39. ISBN 978-1-906592-18-9.
