Ironie dějin: Největším esem na americké F-14 byl Íránec Džalíl Zandí, kterému režim napařil 10 let

Americká F-14 Tomcat patří mezi nejslavnější stíhačky všech dob. Proslavila se nejen svými výkony a charakteristickými křídly s měnitelnou geometrií, ale také díky legendárnímu filmu Top Gun s Tomem Cruisem. Člověk by proto čekal, že jejím nejúspěšnějším pilotem bude Američan, případně některý z letců spojeneckých armád. Jenže skutečnost je mnohem zajímavější.

Největším esem americké F-14 se totiž stal Íránec Džalíl Zandí, který během války s Irákem sestřelil nejméně osm nepřátelských letadel. Sloužil přitom režimu, jehož představitelé o Spojených státech nemluvili téměř jinak než jako o velkém satanovi. A zatímco íránská propaganda líčila Ameriku jako úhlavního nepřítele, právě její stíhačky patřily k nejcennějším zbraním íránského letectva.

Tím ovšem ironie Zandího příběhu zdaleka nekončí. Stejný režim, za který nasazoval život, ho totiž předtím poslal do vězení a napařil mu deset let. Muž, kterého vlastní země chtěla na dlouhá léta zavřít za mříže, se nakonec stal jejím nejlepším stíhacím esem.

Džalíl Zandí se narodil 2. května 1951 ve městě Garmsár nedaleko Teheránu. K vojenskému letectvu nastoupil v roce 1970, kdy Írán představoval jednoho z nejdůležitějších amerických spojenců na Blízkém východě. Zemi vládl šáh Muhammad Rezá Pahlaví, který díky příjmům z ropy budoval mimořádně silnou armádu vybavenou především západní technikou. Jeho ambicí bylo proměnit Írán v regionální velmoc schopnou čelit Iráku i případnému tlaku Sovětského svazu.

Íránské letectvo tehdy nakupovalo americké F-4 Phantom II a F-5 Tiger II, ale šáh chtěl ještě výkonnější stroj. Sovětské průzkumné MiGy-25 totiž opakovaně pronikaly do íránského vzdušného prostoru a díky mimořádné rychlosti a dostupům jim v tom dosavadní stíhačky prakticky nedokázaly zabránit. Američané proto nabídli dvojici svých nejmodernějších letounů, F-15 Eagle a F-14 Tomcat. Írán nakonec v roce 1973 vybral Tomcat, který díky výkonnému radaru a střelám dlouhého dosahu lépe odpovídal jeho požadavkům na protivzdušnou obranu.

Objednávka postupně vzrostla na osmdesát stíhaček F-14A a stovky řízených střel AIM-54 Phoenix. Celková hodnota kontraktu včetně výcviku a dalšího vybavení dosahovala přibližně dvou miliard dolarů, což byla na tehdejší dobu astronomická suma. Íránské peníze navíc pomohly společnosti Grumman překonat vážné finanční problémy, které ohrožovaly samotný program F-14. Američané nakonec dodali 79 letounů, poslední objednaný stroj zůstal ve Spojených státech.

Tomcat byl v polovině sedmdesátých let skutečným technickým zázrakem. Dokázal překročit dvojnásobek rychlosti zvuku a jeho radar AN/AWG-9 mohl sledovat až 24 vzdušných cílů, z nichž šest bylo možné současně napadnout střelami Phoenix. Ty byly určeny především k ničení nepřátelských letadel na velkou vzdálenost, zatímco pro bližší souboje sloužily rakety Sparrow, Sidewinder a vestavěný šestihlavňový kanon. Dvoučlennou posádku tvořil pilot a důstojník obsluhující radar a zbraňové systémy, jehož práce byla při dálkových soubojích naprosto zásadní.

Írán posílal své nejlepší letce na výcvik do Spojených států, kde se učili od amerických námořních pilotů. Mezi muže spojené s touto generací patřil také Zandí, který získal zkušenosti s moderní americkou leteckou technikou. První Tomcaty dorazily do Íránu v lednu 1976 a postupně se staly chloubou šáhova letectva. O pouhé tři roky později se však politické poměry v zemi obrátily vzhůru nohama.

V únoru 1979 padla íránská monarchie a do čela země se postavil ajatolláh Rúholláh Chomejní. Islámská revoluce přinesla radikální změnu politického systému, přerušení dosavadních vztahů se Spojenými státy a rozsáhlé čistky ve státním aparátu. Zvláštní pozornost nového režimu se soustředila na armádu, jejíž důstojníci předtím přísahali věrnost šáhovi. Desítky vysokých velitelů byly zatčeny, někteří skončili před revolučními soudy a další rovnou před popravčí četou.

Pro vojenské letectvo měla revoluce obzvlášť těžké následky. Jeho piloti často studovali ve Spojených státech, hovořili anglicky, byli zvyklí na západní prostředí a měli osobní kontakty s Američany. Tyto zkušenosti, které z nich ještě nedávno dělaly elitu ozbrojených sil, nyní vyvolávaly podezření z neloajality. Jen během revolučních událostí opustilo Írán 27 pilotů F-14 a další byli propuštěni nebo uvězněni.

Zandí patřil k těm, kteří se rozhodli zůstat. Jeho vztah k novému vedení země však nebyl jednoduchý, protože otevřeně vystupoval proti některým rozhodnutím a opakovaně se dostával do konfliktů s nadřízenými. Zvlášť vyhrocené byly jeho spory s Abbásem Bábáím, důstojníkem blízkým revolučnímu režimu, který se později stal jednou z nejvýznamnějších osobností íránského letectva. Bábáí prosazoval přísnou disciplínu a tvrdý postup vůči příslušníkům armády, jejichž loajalita byla zpochybňována.

Zandí měl pověst sebevědomého, přímočarého a někdy až drzého pilota, který se nebál odporovat autoritám. V prostředí revoluční armády mu takové vystupování mohlo velmi rychle zničit kariéru. Nakonec byl zatčen a odsouzen k desetiletému vězení, přičemž během pobytu za mřížemi mu hrozil dokonce trest smrti. Některé zdroje hovoří dokonce o dvou obdobích uvěznění, podrobnosti a přesná chronologie však zůstávají nejasné.

Zandí měl i přes vážná rizika takového chování mezi ostatními letci značnou podporu. Za jeho propuštění se přimlouvali kolegové a také představitelé velení letectva, kteří dobře věděli, jakou cenu má zkušený pilot moderní stíhačky. Přibližně po šesti měsících se nakonec dostal na svobodu.

Zandího případ navíc nebyl ojedinělý. Nový režim se zbavoval lidí, jejichž znalosti nedokázal snadno nahradit, a současně narušoval fungování armády, kterou zdědil po šáhovi. Írán přitom žil ve stále napjatějších vztazích se sousedním Irákem, jehož prezident Saddám Husajn pozorně sledoval chaos na druhé straně hranice. V září 1980 se rozhodl vzniklé situace využít.

V poledne 22. září 1980 zahájil Irák rozsáhlou invazi do Íránu. Irácké letectvo napadlo letiště a další vojenské objekty, zatímco pozemní jednotky překročily společnou hranici na několika místech. Saddám Husajn předpokládal, že revolucí oslabená země nebude schopna klást dlouhodobý odpor. Kromě územních sporů a snahy získat strategickou převahu jej vedla také obava z šíření íránské islámské revoluce do samotného Iráku.

Íránské letectvo však dokázalo překvapit, už během prvních hodin války podniklo odvetné útoky proti iráckým základnám a následující den zahájilo rozsáhlou operaci Kaman 99, do níž se zapojilo přibližně 140 stíhacích bombardérů. Phantomy a Tigery napadaly irácká letiště, vojenské objekty a další strategické cíle, zatímco Tomcaty zajišťovaly ochranu vzdušného prostoru. Ukázalo se, že navzdory čistkám a nedostatku personálu si íránské letectvo uchovalo značnou bojovou sílu.

Mělo však před sebou obrovský problém, američtí technici už dávno opustili zemi a Washington zastavil standardní dodávky náhradních dílů, munice i dalšího vojenského vybavení. Na letištích stály desítky drahých amerických letounů, které vyžadovaly pravidelnou a mimořádně odbornou údržbu. Íránští mechanici začali opravovat staré součástky, kanibalizovat některé stroje kvůli náhradním dílům a hledat možnosti, jak získávat potřebné vybavení prostřednictvím zahraničních prostředníků.

Zkušenosti pilotů vycvičených za šáha tak dostaly úplně nový význam. Muži, kteří byli ještě nedávno podezřelí ze spolupráce s nepřátelskou Amerikou, nyní představovali jednu z největších nadějí na zastavení iráckých útoků. Někteří uvěznění letci byli povoláni zpět do služby a další se vraceli na základny, odkud je revoluce předtím vyhnala a mezi ně patřil..

F-14 dostaly především úkol chránit důležité oblasti Íránu před iráckými nálety. Jejich posádky hlídkovaly nad ropnými zařízeními, strategickými přístavy a vojenskými objekty, ale také zajišťovaly ochranu íránských útočných letounů a vzdušných tankerů. Výkonný radar Tomcatu přitom umožňoval nejen vyhledávání nepřátel, ale také poskytování informací dalším íránským stíhačkám. Zandí se tak ocitl ve válce, která nabízela příležitost ukázat, co skutečně dovede.

První uznávané vzdušné vítězství si Zandí připsal 15. května 1981. Jeho protivníkem byl irácký MiG-21MF a Zandí jej sestřelil pomocí tepélně naváděné střely AIM-9P Sidewinder. Proti americké F-14 představoval MiG-21 poměrně slabého protivníka, kterému chyběl srovnatelně výkonný radar a schopnost vést boj na velkou vzdálenost. Byl však menší, lehčí a v rukou schopného pilota dokázal být velmi nebezpečný. Další MiG-21 se v Zandího bilanci přibyl v lednu 1982. V té době už měl za sebou řadu bojových hlídek a dobře znal vlastnosti iráckých stíhaček, nejdůležitější zkoušky ho však teprve čekaly, protože stále častěji narážel na modernější MiGy-23. Ty dokázaly překračovat dvojnásobek rychlosti zvuku, měly křídla s měnitelnou geometrií a představovaly podstatně větší hrozbu než starší MiGy-21.

Jeden z nejznámějších Zandího bojových úspěchů přišel 10. října 1982. Íránské letectvo tehdy podporovalo pozemní operace v oblasti Mandalí a útočilo na irácká letiště, aby omezilo činnost nepřátelských stíhaček. Zandí dostal za úkol chránit tankovací Boeing 707, který umožňoval íránským letounům prodlužovat dolet a operovat ve větší vzdálenosti od vlastních základen a během této mise se dostal do střetu s iráckými MiGy-23.

Vzdušný tanker byl pro Iráčany mimořádně cenným cílem, jeho zničení by mohlo přerušit podporu celé íránské letecké operace a současně připravit nepřítele o obtížně nahraditelný letoun. Zandího Tomcat proto musel zabránit iráckým stíhačkám, aby se k Boeingu přiblížily na dostřel. Během následného střetnutí si íránský pilot připsal sestřelení dvou MiGů-23, přičemž tanker pokračoval v plnění svého úkolu.

S postupující válkou získávaly stále větší význam souboje o kontrolu nad Perským zálivem. Irák se snažil ochromit íránský ropný průmysl, jehož příjmy byly nezbytné pro financování války. Jedním z nejdůležitějších cílů se stal ostrov Chárk, ležící v severní části zálivu. Nacházel se zde hlavní íránský terminál pro vývoz ropy a jeho zničení by pro Teherán znamenalo vážné hospodářské problémy.

Ostrov proto patřil mezi nejlépe chráněná místa íránského vzdušného prostoru. Vedle pozemní protivzdušné obrany se na jeho ochraně podílely především Tomcaty, které mohly zachytit irácká letadla dlouho před dosažením cíle. Jejich piloti často trávili dlouhé hodiny ve vzduchu a čekali na hlášení pozemních radarů o blížícím se nepříteli. Jakmile se irácké stroje přiblížily, měly posádky F-14 za úkol zabránit jim v odhození pum nebo odpálení protilodních střel.

Zandí se opakovaně účastnil těchto misí a naplno se zde projevily přednosti Tomcatu. Radarový operátor na zadním sedadle mohl vyhledávat nepřátelské letouny na velkou vzdálenost, sledovat jejich rychlost i směr letu a pomáhat pilotovi vybrat nejvhodnější cíl. Pokud byla situace příznivá, mohl Tomcat odpálit Phoenix ještě předtím, než jej iráčtí piloti spatřili na svých radarech, v případě bližšího střetu ale musel Zandí spoléhat na vlastní manévrování, Sidewindery a schopnost rychle reagovat na změny situace.

Zvláštní nebezpečí představovaly početnější skupiny iráckých stíhaček. Jednotlivý MiG-23 sice měl proti Tomcatu při souboji jeden na jednoho omezené možnosti, ale několik spolupracujících letounů už mohlo íránského pilota dostat do velmi nepříjemné situace. Zatímco jedna dvojice zaměstnávala obránce, další se mohla pokusit přiblížit z jiného směru nebo pokračovat k chráněnému cíli. Piloti F-14 proto museli neustále sledovat okolí a rozhodovat, kdy zaútočit a kdy raději přerušit pronásledování.

Zandí si během následujících let připisoval další vítězství, v září 1983 se v jeho bojové bilanci objevily MiG-23 a útočný Su-22, v dubnu 1986 další Su-22 a MiG-23. Zvlášť nebezpečné byly právě útočné Suchoje, protože mohly nést značné množství pum a raket a napadat íránské pozemní jednotky nebo důležité hospodářské objekty.

Poslední MiG-23 se v Zandího bilanci vítězství objevuje 29. srpna 1987. Tentokrát měl být zasažen střelou AIM-54A Phoenix, která představovala jednu z největších předností amerického Tomcatu. Těžká raketa vybavená vlastním radarem byla schopna v závěrečné fázi letu samostatně vyhledat cíl a ničit nepřátelské letouny na vzdálenosti, jaké byly pro většinu tehdejších stíhaček nedosažitelné. Pro irácké piloty to znamenalo, že se mohli ocitnout pod útokem ve vzdálenosti, na kterou sami nemohli odpovědět.

Zandího pověst postupně rostla, ale jeho vítězství představovala pouze část širšího úsilí íránského letectva. Samotná přítomnost Tomcatů často přinutila irácké formace změnit trasu, přerušit útok nebo předčasně odhodit výzbroj. Každý takový úspěch pomáhal chránit ropná zařízení a další strategické objekty, aniž by Írán musel riskovat ztrátu letounu v dalším souboji. Pro zemi, která nedokázala nakupovat nové F-14, to mělo mimořádnou cenu.

Íránské letectvo vedlo od roku 1980 boj se dvěma protivníky současně, vedle iráckých stíhaček muselo čelit také postupnému opotřebování vlastní techniky, kterou po revoluci nedokázalo běžným způsobem nahrazovat. F-14 byla mimořádně složitým strojem a její údržba vyžadovala kvalifikované mechaniky, speciální přístroje i součástky vyráběné americkými firmami. Každá porucha tak představovala problém, jehož odstranění mohlo trvat celé týdny.

Na počátku války měl Írán k dispozici téměř osmdesát Tomcatů, ale skutečně bojeschopná byla pouze část z nich. V roce 1984 se dařilo udržovat v provozu přibližně čtyřicet strojů a o dva roky později už jen kolem pětadvaceti. Problém přitom nespočíval pouze v nedostatku náhradních dílů, ale také ve ztrátě zkušených techniků a intenzivním používání zbývajících letounů. Některé F-14 proto musely posloužit jako zdroj součástek pro jiné stroje, které ještě mohly létat.

Podobná situace panovala u střel AIM-54 Phoenix. Írán před revolucí získal stovky těchto raket, ale jejich provoz vyžadoval pravidelnou kontrolu a údržbu citlivých elektronických systémů. Když se začaly vyčerpávat zásoby některých součástek, například speciálních baterií, museli Íránci použití Phoenixů omezovat. Tomcaty pak častěji létaly s raketami Sparrow a Sidewinder, které sice byly účinné, ale neumožňovaly využívat všechny přednosti radaru AWG-9.

Íránští technici přesto dokázali udržet letouny v provozu podstatně déle, než mnozí západní pozorovatelé očekávali. Postupně si osvojovali schopnost opravy složitých elektronických součástí, vyráběli některé náhradní díly a získávali další vybavení prostřednictvím zahraničních prostředníků. Část materiálu pocházela také z tajných dodávek amerických zbraní, které se dostávaly do země navzdory oficiálním sankcím. Teherán tak veřejně odsuzoval Spojené státy, zatímco jeho ozbrojené síly zoufale potřebovaly americké náhradní díly.

Tak nakonec vznikla i neslavná aféra Írán-Contras. Administrativa amerického prezidenta Ronalda Reagana během osmdesátých let tajně schválila dodávky zbraní Íránu, přičemž celá operace souvisela také se snahou dosáhnout propuštění amerických rukojmích držených na Blízkém východě. Část peněz z těchto obchodů byla následně převedena na podporu nikaragujských povstalců, což ve Spojených státech vyvolalo obrovský politický skandál.

Zatímco Írán improvizoval s technikou pořízenou za šáha, Saddám Husajn mohl své letectvo dále modernizovat. Vedle sovětských MiGů a Suchojů začal Irák ve větším počtu nasazovat francouzské Mirage F1, které se postupně staly jedněmi z nejnebezpečnějších protivníků íránských Tomcatů. Novější verze Mirage disponovaly výkonnějšími radary a raketami pro boj na střední vzdálenost. Iráčtí piloti navíc získávali zkušenosti s taktikou, která omezovala výhody amerických F-14.

Pro Zandího to znamenalo, že stále častěji čelil nepřátelům schopným účinného protiútoku. Boje nad Perským zálivem byly čím dál nebezpečnější a irácké Mirage se pokoušely pronikat k ropným terminálům a napdat lodní dopravu. Zandí se proti nim několikrát úspěšně postavil a ke své celkové bilaci si připsal také tři francouzské stíhačky. Poslední střetnutí s Mirage F1 však málem stálo život i jeho samotného.

V únoru 1988 vstupovala íránsko-irácká válka do osmého roku a obě země byly po dlouhém konfliktu hospodářsky i vojensky vyčerpané. Irák přesto pokračoval v útocích na íránskou ropnou infrastrukturu a jeho Mirage F1 pravidelně pronikaly do oblasti Perského zálivu. Zandí se během jedné z obranných misí opět dostal do vzdušného souboje, tentokrát však proti mimořádně početní přesile, podle některých zdrojů až o osmi iráckých Mirage, které pokoušely osamocený Tomcat sestřelit. Íránský pilot se přesto rozhodl bojovat a během střetnutí zasáhl dvě irácké Mirage pomocí střel Sidewinder. Souboj se však následně obrátil proti němu, irácké stíhačky odpálily vlastní střely a Zandího F-14 utrpěla těžké poškození.

Pilot se ještě pokusil dostat poškozenou stíhačku zpět na íránské území. S těžkým dvoumotorovým Tomcatem pokračoval v letu, dokud mu to stav stroje dovoloval, a snažil se dostat na vlastní základnu. Nakonec však selhal také zbývající motor a Zandí se spolu s kolegou katapultovali a oba muži přežili. Pro íránského pilota to byl dramatický konec bojové kariéry.

Celkově se Zandímu připisuje jedenáct vzdušných vítězství, z toho osm potvrzených a tři pravděpodobná. Mezi jeho oběti patřily čtyři MiGy-23, dva MiGy-21, dva Su-22 a tři Mirage F1. Nad údaji dodnes panují spory, protože íránské a irácké evidence se značně rozcházejí a některé západní zdroje uvádějí také devět potvrzených sestřelů. Jeho postavení nejúspěšnějšího bojového pilota v historii F-14 však zůstává široce uznávané.

Íránsko-irácká válka skončila v srpnu 1988 příměřím, které obě země přijaly po osmi letech nesmírně krvavých bojů. Konflikt si vyžádal statisíce mrtvých, způsobil rozsáhlé hospodářské škody a nepřinesl jednoznačné vítězství ani jedné straně. Pro íránské letectvo znamenal konec období mimořádně intenzivního nasazení, během něhož dokázalo navzdory sankcím udržet v provozu značnou část americké techniky. Zandí se války dožil jako jeden z nejzkušenějších stíhacích pilotů země.

Po skončení bojů pokračoval ve vojenské kariéře a postupně dosáhl generálské hodnosti. Působil také jako zástupce odpovědný za plánování a organizaci íránského letectva, kde mohl využít zkušenosti získané během dlouhých let bojového létání. V roce 1990 obdržel vyznamenání udělované za vojenské zásluhy. Muž, který kdysi skončil ve vězení jako nepohodlný důstojník, se tak stal jednou z předních osobností ozbrojených sil islámské republiky.

Jeho život skončil nečekaně a tragicky když 1. dubna 2001 zahynul při automobilové nehodě poblíž Teheránu, při níž zemřela také jeho manželka. Bylo mu pouze 49 let a zůstali po něm tři synové, Vahíd, Amír a Náder. Pohřben byl na teheránském hřbitově Behešt-e Zahra.

Zandího příběh obsahuje pozoruhodnou ironii. Bojoval v americké stíhačce proti iráckým letounům sovětské a francouzské výroby, zatímco vláda jeho vlastní země označovala Spojené státy za největšího nepřítele. Přežil politické čistky, vězení, hrozbu popravy i sestřelení v boji, aby nakonec zahynul při obyčejné dopravní nehodě. A především se stal nejúspěšnějším pilotem stroje, který si většina světa dodnes spojuje výhradně s americkým námořním letectvem. Američtí piloti F-14 Tomcat si během dlouhé služby tohoto typu připsali několik vzdušných vítězství, zejména v soubojích s libyjskými letouny nad Středozemním mořem. Žádný z nich se však Zandího bilanci ani nepřiblížil. Legendární americká stíhačka tak našla svého nejúspěšnějšího bojového pilota v zemi, která se po roce 1979 proměnila v zapřisáhlého nepřítele Washingtonu.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Tom Cooper, Farzad Bishop – Fire in the Hills: Iranian and Iraqi Battles of Autumn 1982. https://www.scribd.com/document/590172841/Fire-in-the-Hills-Iranian-and-Iraqi-Battles-of-Autumn-1982

Smithsonian Magazine – Persian Cats. https://www.smithsonianmag.com/air-space-magazine/persian-cats-9242012/

Aviation Classics Monthly – Issue 13: F-14 Tomcat. https://www.aviationclassics.co.uk/issue-13-f-14-tomcat/

Popular Mechanics – Iran’s F-14 Tomcats Have Been Flying Since 1974. https://www.popularmechanics.com/military/aviation/a65092234/iran-f-14-tomcat/

Air Power Asia – Iranian Air Ace Jalil Zandi: 11 Aerial Victories. https://airpowerasia.com/2020/09/06/iranian-air-ace-jalil-zandi-11-aerial-victories-highest-scoring-pilot-ever-on-f-14-tomcat/

Atlantic Council – How the Iranian Air Force Turned the Tide of the Iran-Iraq War in 1980. https://www.atlanticcouncil.org/blogs/iransource/how-the-iranian-air-force-turned-the-tide-of-the-iran-iraq-war-in-1980/

U.S. Department of State – Price and Availability of F-14/F-15 Aircraft, 1973. https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1969-76v27/d36

National Naval Aviation Museum – F-14D Tomcat. https://www.history.navy.mil/content/history/museums/nnam/explore/collections/aircraft/f/f-14d-tomcat.html