Článek
Rusko se od roku 2014 ve spojitosti s anexí Krymu potýká s množstvím sankcí. Jejich množství a dosah rapidně vzrostly po roce 2022 a Rusko se tak stalo zemí čelící největšímu množství sankcí na světě. Předběhlo tak další státy jako Sýrie, Venezuela, Írán či KLDR. Nicméně situace po roce 2014 rozhodně není prvním obdobím, kdy Rusko nebo jeho předchůdce SSSR čelí nějaké formě obchodních sankcí. A stejně jako dnes se i v minulosti snažilo Rusko tyto sankce všelijak obcházet. Jednomu z dnes už pozapomenutých případů z období studené války – mezinárodně známý jako skandál Toshiba–Kongsberg, se věnuje tento text.
Ačkoliv pro ráj dělníků a rolníků představovaly kapitalistické státy Západu hlavního protivníka na světovém kolbišti, měli Sověti vždy značný zájem na spolupráci s těmito státy, byť by se měla omezovat pouze na pole průmyslu, technologií nebo vojenství. Se zahájením první pětiletky a rychlou industrializací, vědomi si celkové zaostalosti země a nedostatků odborníků, se začali sovětští soudruzi poohlížet po možnostech za hranicemi. Známé jsou tak případy, kdy američtí či evropští inženýři, manažeři a průmyslníci pomáhali budovat celá průmyslová odvětví takřka od nuly. Příkladem mohou být obrovské ocelárny vybudované doslova na zelené louce známé jako Magnitogorský kombinát, kdy američtí partneři dodávali technologie a pomáhali s vybudováním tohoto podniku od nuly.
Problémem nebyly ani vojenské technologie a materiál. Sověti tak od Britů převzali licenci jejich tanku Vickers Mark E, který po patřičných úpravách začali masově vyrábět pod označením T-26. Konstrukční řešení amerického konstruktéra Waltera Christieho zase pomohly sovětským inženýrům s vývojem série tanků BT. Tato spolupráce utěšeně probíhala i přes občasné problémy, jako například období stalinských čistek, během kterým padlo za oběť také množství cizinců přilákaných vidinou budování ráje na zemi.
Obchodní vztahy nedokázala zcela zpřetrhat ani ve 40. letech začínající studená válka. Západní kapitalisté si však v té době již nejspíš stihli povšimnou Leninova citátu o prodeji provazu, na kterém mají být v budoucnu sami pověšeni a začali si dávat větší pozor na to co a komu prodávají. Američané poučení vděčností Japonců za to, že jim pomáhali budovat průmysl v předválečném období vytvořili ve spolupráci s Francií a Británií organizaci Coordinating Committee for Multilateral Export Controls (Koordinační výbor pro mnohostranné kontroly vývozu, dále raději jen pod jeho lépe známou zkratkou CoCom), aby zabránili vývozu klíčových technologií, výrobků či materiálů do potencionálně či otevřeně nepřátelských států.
Rozsah sektorů a produktů, které spadaly pod embargo bylo velmi široké, ve zkratce pak spadaly do 3 skupin – jaderný seznam, který zahrnoval technologie pro stavbu jaderných reaktorů a obohacování uranu, muniční seznam, pod který spadaly různé moderní vojenské technologie jako rakety, avionika a další a průmyslový seznam, pod který spadaly různé průmyslové produkty s možností dvojího využití (čili možné využití na poli vojenství) jako mikročipy, počítače a další. Seznamy byly spolu s rozvojem technologií v následujících letech často upravovány.
Na podobu těchto seznamů neměl vliv pouze technologický vývoj, ale také vývoj politický a geopolitický. S postupným oteplováním vztahů od 60. let docházelo k určitém uvolnění také co do možností technologického vývozu do zemí Východního bloku. Především Japonsko a západoevropské státy tak ochotně navazovaly vztahy s obchodními partery zpoza Železné opony. V 80. letech se však Japonci a Západoevropané, konkrétně pak Norové uvolnili až příliš.
Soupeření mezi Východem a Západem probíhalo vlastně ve všech sférách lidské činnosti. Vojenství přitom hrálo po většinu doby prim. Východní blok dokázal postavit do pole obrovské masy vojáků a techniky, s přibývající délkou tohoto klání však začal, čím dal zřetelněji zaostávat na technologické úrovni. Na poli námořních sil pak Sověti tahali za kratší provaz od samého začátku, a to kvantitativně i kvalitativně. Když bylo jasné, že co do povrchových plavidel nemají realistickou šanci se vyrovnat svým oponentům, začali se o to více soustředit na ponorkové síly.
Ale ani zde se úplně nedařilo – ačkoliv se sovětské stroje dokázaly v řadě parametrů svým kapitalistickým protivníkům vyrovnat nebo je i překonávat, v jednom kritickém parametru těžce zaostávaly – byly oproti ponorkám NATO velmi hlučné. Co do kvality a tichosti lodních šroubů se prostě kapitalisty nedařilo dohnat, natož předehnat. Soudruzi si však vzpomněli na výše zmiňovaný Leninův citát a obrátili se na japonské a norské průmyslníky, zda by neměli zájem si vzájemně pomoci.
V letech 1982-1984 tak Toshiba dodala Leningradským loděnicím moderní obráběcí stroje. V rámci dodávek spolupracovala s norskou státní společností Kongsberg, která dodávala NC soustruhy a jejich software. Součástí spolupráce pak nebylo jen prosté dodání zboží, ale samozřejmě kompletní servis – včetně instalace, instruktáže a pětiletého servisního období. Přece jenom se zde bavíme o strojích vážicích něco přes 200 tun každý, o rozměrech dvoupatrových budov a ceně počítané v milionech tehdejších dolarů za každý.
Japonci a Norové nebyli v tomto směru úplnými nováčky, a tak si byli velmi dobře vědomi, že ne vše na tomto obchodě je tak úplně košer a že mimo jiné spadá pod embargo CoCom. Proto také pro získání nezbytných vývozních povolení zfalšovali technickou dokumentaci a další nezbytné materiály, ve kterých utajili skutečné schopnosti dodávaných strojů a místo jejich určení. Vše pak samozřejmě probíhalo přes různé dceřiné společnosti, na dokumentech pak figurovala nastrčená obchodní společnost Wako Koeki, založená právě pro obchodování se socialistickými státy.
Zpočátku šlo velmi dobře a všichni a všechno mohlo zůstat v klidu a (někdy doslovném) tichu. Objevil se však whistleblower Hitori Kumagai. Pan Kumagai byl u celého obchodu od samého počátku. Za svou kariéru spolupracoval s partnery ze socialistických zemí více než 20 let, dekádu pak strávil jako zástupce japonských podniků přímo v Moskvě. Nedá se však úplně říct, že by se v něm s přibývajícím časem pohnulo svědomí, situace byla mnohem prostší. Jeho nadřízení zapomněli Kumagaie patřičně povýšit, a to se po desítkách let v japonském korporátu rovnalo nevděku a značenému ponížení. Hitori Kumagai tak rezignoval na svou pozici, a i přes snahu o urovnání ze strany jeho bývalých zaměstnavatelů, tak ze strany sovětských obchodních partnerů, nedošlo k vzájemné dohodě a zhrzený obchodní zástupce se tak začal obracet na různé úřady.
První, kdo ho napadl byla japonská policie. Zde však ne úplně nečekaně nepochodil. Zkusil tedy v roce 1985 napsat přímo na ústředí CoCom, kterému rovnou zaslal všemožnou technickou dokumentaci týkající se dodaného vybavení. Ale ani CoCom nevymámil z japonských úřadů bližší informace. S vyhlášenou japonskou pečlivostí a neúnavností psal tedy Hitori na všechny strany, mezi nimi také americkému velvyslanectví v Tokiu. Američtí diplomaté se pak velmi usilovně, dokonce více než 40krát, pokoušeli domoci odpovědi od svých japonských partnerů. Japonci však neméně usilovně hráli mrtvého brouka a tvrdili, že vše bylo legální a v pořádku.
Když nic nepomáhalo, zkusili to Američané z druhého konce – v lednu 1987 oficiálně požádali o spolupráci norské úřady. Norsko zahájilo oficiální vyšetřování, jehož výsledkem bylo zjištění, že jak norská, tak japonská strana porušily pravidla pro vývoz. V tu chvíli už to začalo být hloupé i Japoncům, a tak konečně v létě 1987 přiznali svůj díl viny na porušení embarga.
Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Čelní představitelé obchodní společnosti Wako Koeki hromadně rezignovali. Stejně tak prezident celého konglomerátu Toshiba, stejně jako předseda správní rady. Další dva manažeři zapojení do celého obchodu obdrželi tresty vězení.
Situace však měla samozřejmě mnohem významnější přesah. Společnosti Toshiba a Kongsberg kvůli obchodu v hodnotě 17, respektive 10,4 milionů dolarů způsobily americkému námořnictvu škody v odhadovaném rozmezí 1 až 100 miliard dolarů. Dodávky moderních obráběcích strojů měly údajně vést ke dvacetinásobnému ztišení sovětských ponorek a donutily americké námořnictvo k masivním investicím a modernizace jeho detekčních a varovných systémů.
Japonský premiér obvinil Toshibu ze zrady Japonska a neméně silné pocity převládaly na americké straně Pacifiku. Zatímco Norové díky své ochotě ke spolupráci vyšli ze situace ještě relativně dobře, Japoncům byla zazlívána jejich věrolomnost a počáteční zapírání, obzvláště s ohledem na jejich závislost na americké pomoci a vojenské ochraně. Skupinka amerických kongresmanů demonstrativně kladivem rozmlátila před Kapitolem rádio japonské značky a na obě společnosti byla na tři roky uvalen zákaz vstupovat v jakékoliv smluvní vztahy s americkou vlády a úřady. Připočíst je třeba samozřejmě také zákazy a opatření uvalené na obě společnosti ze strany domácích úřadů. Nabízí se tak znovu ona alegorie o prodeji provazu – za velmi malý profit zaplatily obě společnosti nakonec velmi vysokou cenu.
Zdroje:
https://www.globalsecurity.org/intell/world/russia/toshiba.htm
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1988-05-01-fi-3406-story.html
https://www.kcl.ac.uk/news/the-toshiba-kongsberg-case
