Článek
Lodž, jedno z největších měst Polska, někdy v 90. letech. K obytnému domu přijíždí sanitka, kterou na pomoc blízkému přivolali jeho obyvatelé. Ustaraně pozorují, jak zdravotníci nakládají trpícího na nosítkách do útrob vozu. Ačkoliv se blízcí obávají o jeho zdraví, ví, že už je ve správných rukou lidí, kteří jsou na místě, aby mu pomohli. O to větší šok nastane, když jim zakrátko zdravotník oznámí tu nejhorší zprávu – jejich blízký zemřel během převozu. „Nedalo se více udělat, upřímnou soustrast,“ říká jim a zároveň podává vizitku jedné z místních pohřebních služeb. „Zavolejte jim, jsou slušní, pomohou Vám vše vyřídit.“ Čerstvě pozůstalí, stále v šoku, možná cítí záchvěv vděku k člověku, který dělal, co mu poroučela jeho přísaha, a i dále nabízí pomocnou ruku v těžké chvíli. Ve skutečnosti se však jejich milovaný stal dalším úlovkem lovců kůží – další z obětí vrahů ze sanitek.
Počátky
Začátek 90. let nebyl pro Polsko snadným obdobím. Země se zbavila nenáviděného komunistického režimu, ekonomickou stagnaci 80. let však vystřídaly roky divokého kapitalismu. Rostla dříve neznámá nezaměstnanost a inflace, zanikaly celé sektory ekonomiky. V Lodži, dřívějším centru polského textilního průmyslu, byla situace obzvláště těžká. Textilky pod tlakem zahraniční konkurence zkolabovaly. Nezaměstnanost dosahovala 20 %. V této situaci se polská vláda snažila i přes své omezené možnosti obyvatelům pomoci. Jednou z forem byly sociální dávky, mezi nimi také příspěvek na vyřízení pohřbu.
Tento na první pohled bohulibý záměr měl jeden nezamyšlený důsledek. Po celém Polsku se jako houby po dešti objevovaly nové pohřební služby, které profitovaly z těchto podpor. Najednou jich však bylo příliš, a tak se mezi nimi rozhořel tvrdý konkurenční boj. Pohřebnictví mnohdy připomínalo spíše organizovaný zločin než důstojnou službu pozůstalým. Firem bylo příliš, všechny nemohly přežít a každý nebožtík se stával vítaným zdrojem peněz. Pracovníci pohřebních služeb proto začali oslovovat řidiče a zdravotníky záchranné služby s žádostí o pomoc. Ani pro personál sanitek nebyly časy o nic jednodušší. Často proto s povděkem přivítali přilepšení za to, že pozůstalým doporučili tu správnou pohřební službu.
Na začátku to byly pouze drobné pozornosti – někdy drobné vybavení do domácnosti, možná láhev alkoholu nebo bonboniéra, pozvání na večeři do restaurace. Brzy se však firmy začaly o přízeň zdravotníků přetahovat a cena za doporučení rostla. Časem někoho napadlo nabízet peníze a ostatní se brzy přidali. Z laskavosti přátelům se stal dobrý byznys. Nezadržitelně se tak roztočila spirála, na jejím konci byl jeden z nejhorších skandálů moderního Polska.
Dobře zaběhnutý byznys
V jedné ze sanitek záchranné služby v té době jezdil také Andrzej Nowocień. Jeho známí mu pro jeho výrazný vzhled přezdívali Koń. Andrzej se v roce 1969 narodil do, na poměry komunistického Polska, slušně situované rodiny. Nic nenasvědčovalo, že by se v dospělosti měl stát tváří děsivého skandálu.
Studium a maturitu vzdal předčasně a poté se ucházel o práci u polské obdoby naší Veřejné bezpečnosti. Milicja Obywatelska jej však odmítla, posudek specialisty MO byl tvrdý: slabá orientace ve společenských záležitostech, povrchní myšlení, neumí logicky uvažovat, slabá paměť, IQ 82, absolutně se nehodí pro práci u milice. Hodnocení policejního psychologa bylo zřejměpříliš příkré, pozdější vyšetření soudním psychiatrem stanovilo jeho inteligenci a mentální schopnosti jako odpovídající normě. Tomu odpovídá i fakt, že si Andrzej záhy dokázal najít místo u lodžské záchranné služby a podle pozdějších výpovědí kolegů svou práci zvládal dobře a v některých zdravotnických dovednostech překonával i místní lékaře.
V roce 1994 potkal svou budoucí manželku, oženil se a stal se otcem dvou dětí. Po měnové reformě v roce 1995 se průměrný měsíční plat pohyboval okolo 700 zlotých, jako zdravotník i po všech příplatcích neměl šanci dosáhnout na více než čtyři pětiny této částky. Rodinnému rozpočtu nepomáhalo ani to, že v té době už byl Andrzej těžce závislý na alkoholu do té míry, že sotva kdy pracoval střízlivý. Postupně si napůjčoval na všech stranách – u známých, kolegů, bank. Naštěstí pro něj byl už v té době lov kůží dobře zaběhnutý byznys.
Spolu s příspěvkem na pohřebné rostla i cena za poskytnuté informace. Na začátku se informace o mrtvém odměňovala láhví vodky, později 50 zlotými, taxa se však rychle zvyšovala – 200, 500, 800, v době před odhalením aféry vynášel úspěšný lov i 1 800 zlotých, tedy bezmála jeden průměrný měsíční plat. Rostoucí náklady bylo možné vždy přenést na bedra pozůstalých.
Ty, co peníze nebrali, by se dalo spočítat na prstech jedné ruky, pracovník záchranné služby si mohl bokem vydělat násobky svého oficiálního příjmu. Jak vzpomínal u soudu Andrzej Nowocień, osobně neznal nikoho, kdo by peníze nebral. Dotaz: „S kým pracuješ?“ se v té době netýkal jmen kolegů, ale jména pohřební služby, která dotyčnému vyplácela provize.
Je však třeba myslet na to, že odměna se dělila mezi všechny zúčastněné – lékaře, řidiče, operátora tísňové linky, dispečera, zdravotníka v sanitce. Tedy za kus maximálně pár set zlotých pro každého. Obyvatel Lodže přitom dále ubývalo a s tím i příležitostí k lovu. Logika celého obchodu byla přitom jednoduchá – splníš-li svou povinnost a zachráníš pacienta, nemáš kůži. A bez kůže nemáš provizi. Bylo tedy třeba věcem pomoci.
Prvním z postupů bylo záměrné prodlužování doby dojezdu k případu. Povinností dispečera bylo vždy poslat na místo vozidlo, které se nacházelo nejblíže pacienta. Povinností osádky sanitky bylo dorazit na místo co nejrychleji. Namísto toho však začali dispečeři záměrně posílat sanitky z druhého konce města. Existovaly případy, kdy se nejbližší sanitky nacházely pouhé stovky metrů od pacienta. K případu však záměrně vyjížděla sanitka z druhého konce města. Samozřejmě bez majáků, nebylo kam spěchat. Úmrtí pacienta ještě před dojezdem sanitky vše zjednodušilo. Dojezd tak mohl trvat i desítky minut. Po letech si mnozí Poláci vzpomínali, že sanitky přijížděly i po hodině z nemocnic vzdálených pouhých pár minut cesty. Rychleji a bezpečněji by do nemocnice dojeli i městským autobusem. A pokud by si někdo z pozůstalých stěžoval na dlouhou dojezdovou dobu? Stačilo se vymluvit na velké vytížení záchranných týmů a nemožnost rychlejšího nasazení volného vozu.
I přes veškerou snahu občas dojeli záchranáři na místo včas a pacient ještě žil. V tom případě existovaly dvě možnosti. První nastala tehdy, pokud se scéna odehrávala všem na očích. Tehdy musel tým sanitky sehrát scénku na téma záchrana lidského života. Samozřejmě, že všechny úkony byly jen naoko, ale to mohli svědci, laici, nejspíš v obrovském stresu ze stavu blízkého, souseda či kamaráda sotva poznat. Druhá byla o poznání jednodušší. To stačilo pacienta naložit a vyrazit zpět do nemocnice. Samozřejmě opět bez zbytečného spěchu. Ideální bylo zastavit někde bokem na parkovišti, zakouřit si, v klidu vypsat dokumentaci k úmrtí. Co na tom, že pacient vzadu v sanitce ještě žil a často velmi dobře vnímal, co se kolem něj děje. Jedním z oblíbených způsobů, jak prodloužit dojezdový čas, slovy samotných posádek, bylo „zajít si na hamburger.“ Čili nechat pacienta samotného ve voze a odskočit si na oběd do fastfoodu.
V některých případech byl naopak na místě spěch. To tehdy, když oznamovatel měl za to, že volá o pomoc, k již mrtvému. V tom případě bylo na místě nejdříve přesvědčit volajícího, že se třeba spletl, že ještě není vše ztraceno. Stačilo, aby v hovoru zaznělo asi nebomožná a na místo mohla vyrazit plnou rychlostí sanitka. To vše ne proto, že by někdo měl skutečný zájem pomoci. Šlo o to, že tenkrát brali peníze nejen zdravotníci, ale doslova všichni – hasiči, policie, každý, kdo ve své profesi mohl narazit na ceněné zboží v podobě lidského těla. Bylo tedy zapotřebí namísto dorazit první a uhrát věc tak, aby mrtvý připadl pracovníkům sanitky. Jeden ze svědků té doby vzpomínal, jak k mrtvému dorazili současně policie a záchranáři, doprovázeni vozy dvou pohřebních služeb. To proto, že zdravotníci příležitost hlásili jejich a policie zase své firmě.
Občas mohli komplikaci představovat také příbuzní zemřelého.V případě, když odmítali využít služby konkrétní pohřební služby. Pokud chtěli sami rozhodnout, komu nebožtíka svěří. I tady si však lovci uměli poradit. Stačilo pohrozit, že budou muset do dokumentů napsat, že nemohou vyloučit cizí zavinění. Pak by bylo nutné vykonat pitvu, vše by se komplikovalo a prodlužovalo, kdo ví, jak by pitvaný zesnulý vypadal. Co na tom, že by v takovém případě tělo připadlo lékaři na pitevně a provizi by tak bral on. To pozůstalí nevěděli a raději tak přijali nabízenou „pomoc.“ A pokud by si přece jen stěžovali na postup záchranářů? Vše bylo slovo proti slovu, posádka jednoduše popřela, že by se něco takového odehrálo a že by na někoho vyvíjela jakýkoliv nátlak. A i kdyby – nadřízený v tom jel s nimi.
Jeden z mnoha příkladů té doby shrnuje komentář pod dokumentem na toto téma: V roce 2000 odvezla sanitka mého 48letého otce do nemocnice, která byla vzdálená asi 10 kilometrů, což trvalo 45 minut. Do sanitky nastoupil vlastní silou, ale bohužel už nikdy nevystoupil. Ani nebudu popisovat potíže s vyzvednutím těla z nemocniční márnice, protože pohřební ústav zařizovala moje matka, ne ten, který si vybral muž z nemocnice. Na otázku, proč cesta trvala tak dlouho (tramvaj na této trase jezdí rychleji), lékař pokrčil rameny. Skandál vyplul na povrch o dva roky později a já pochopil, jak jsem ztratil svého otce, kterému bylo teprve 48 let. Všechno se to stalo v nemocnici ve Zhoři.
Doktor Ebrantil
V angličtině existuje pro volbu, před kterou stáli všichni zapojení do byznysu s kůžemi, výstižný idiom: „in for a penny in for a pound.“ Nejbližší český překlad představuje asi „když už, tak už.“ Tedy když už dělali skoro vše proto, aby pacient nepřežil, proč rovnou neudělat i ten poslední, v dané situaci vlastně logický krok. V době po odhalení skandálu vyplul na povrch vtip, který mezi zdravotníky koloval: „Jezdili jsme s ní (pacientkou) od nemocnice k nemocnici. Končila nám směna a jí se pořád dařilo dobře. No, co jsem měl dělat.“ Možná někdy krátce poté, co toto rozhodnutí učinil, získal Koń své nové přezdívky – doktor Mengele a doktor Ebrantil. První přezdívka vysvětluje, co s pacienty dělal. Ta druhá pak napovídá jak.
Lék Ebrantil se používá pro léčbu vysokého krevního tlaku. Snižuje ho prostřednictvím rozšiřování cév. Předávkování Ebrantilem pak způsobuje zástavu srdce. Pro dosažení téhož výsledku používali lodžští zdravotníci i další přípravky, mezi nimi především svalový relaxant suxamethonium chloridu a chlorid draselný.
Nejčastěji používaným prostředkem však byl Pavulon. Ten je v medicíně používán především v anesteziologii pro potřeby uvolnění svalů při chirurgickém zákroku. Při jeho podání je však vždy nutná intubace, protože pacient po jeho podání není sám schopen dýchat. Pro tyto vlastnosti se v USA tento lék používá jako součást smrtících injekcí při popravách odsouzených. Je to však jenom jedna ze složek smrtícího mixu. Podání Pavulonu probíhá v narkóze a odsouzeným jsou podána anestetika, tak aby zemřeli ve spánku a pokud možno bezbolestně. Polští pacienti se však takové milosrdenství nedočkali.
Jak vypovídá lékař Ryszard Goliński na stránkách knihy Tomasze Patory Łowcy skór. Tajemnice zbrodni w łódzkim pogotowiu (Lovci kůží: Tajemství zločinu na pohotovosti v Lodži) k smrti v důsledku aplikace Pavulonu: „podání Pavulonu člověku při vědomí představuje bez intubace jednu z nejkrutějších smrtí na světě. Pacient je plně při vědomí a ztrácí dech. Dusí se a umírá v mukách. Vím, o čem mluvím. Mluvil jsem s pacienty, kterým byl omylem v nemocnici vstříknut Pavulon. Naštěstí jsme je zachránili. Co je důležité – pacient vůbec neztrácí vědomí, není v narkóze. Za to však ztrácí celkovou kontrolu nad svým tělem…cítí, že se dusí a nemůže s tím nic dělat.“ Umírajícímu selhávají plíce, srdce a mozek však pracují až do konce, oběť si tak plně uvědomuje, co se kolem odehrává. Nemůže se pohnout, nemůže ani křičet.
Nikdo už nezjistí, kolik kůží bylo prostřednictvím výše jmenovaných prostředků získáno. Při vyšetřování však bylo zjištěno, že jen za posledních pět let před odhalením skandálu bylo vydáno lodžským posádkám sanitek přibližně tisíc ampulek Pavulonu a několik set dávek dalších jmenovaných léků. Pro tyto látky neexistuje v urgentní medicíně praktické využití a neexistuje po nich ani poptávka na černém trhu. Mají za to však z pohledu vrahů zásadní výhodu – jsou v těle rychle metabolizovány nebo se v něm vyskytují přirozeně. V případě pitvy jim tak nehrozilo odhalení. Naplno se tak mohl rozběhnout příběh z hlubin pekla. Každý příběh však jednou dospěje ke svému konci.
Poznámka autora: celý příběh lovců kůží se odehrával po dobu dvou desetiletí. Je proto obtížné shrnout vše pouze do několika stránek a nevynechat tak některé zásadní informace. Pro lepší čtivost je proto text rozdělen do dvou částí. V druhé části se podíváme na počátku vyšetřování případu, jeho odhalení, soudní proces a následky.
Zdroje:
Kniha Tomasze Patory Łowcy skór:. Tajemnice zbrodni w łódzkim pogotowiu.
Łowcy Skór - Łódzki Nekrobiznes film dokumentalny. Dostupné na Youtube
Lovci kůží - dokumentární seriál dostupný na HBO
https://polskieradio24.pl/artykul/1717378,ile-wziales-za-skore-afera-lowcow-skor
https://lodz.wyborcza.pl/lodz/7,35136,22469386,lowcy-skor.html
