Nejlepší polské eso Stanisław Skalski bojoval od prvního dne. Po návratu domů ho čekala cela smrti

Stanisław Skalski začal bojovat hned od 1. září 1939 a během několika prvních dnů se zařadil mezi nejúspěšnější polské stíhače. Po pádu Polska pokračoval přes Francii ve Velké Británii, bojoval v bitvě o Británii, velel elitním pilotům v severní Africe, převzal britskou peruť RAF a později celé stíhací křídlo. Válku zakončil jako nejúspěšnější polské stíhací eso s 18 a 11/12 potvrzených vítězství a řadou polských i britských vyznamenání.

Po roce 1945 před ním přitom stála poměrně jednoduchá volba, mohl zůstat ve Velké Británii, kde měl jméno, kontakty a otevřenou cestu k pohodlnému životu. Skalski se ale rozhodl vrátit do Polska. Jenže země, za kterou šest let bojoval, se mezitím změnila. Moc v ní převzali komunisté, vazby na Západ začínaly být podezřelé a někdejší hrdinové RAF se snadno mohli stát objektem zájmu tajné policie.

Skalského zatkli necelý rok po návratu, následovalo brutální vyšetřování, vykonstruované obvinění ze špionáže, a nakonec rozsudek smrti. Muž, kterého během války nedokázala zabít Luftwaffe a který přežil únik z hořícího Hurricane i stovky bojových letů, tak po válce čekal na popravu v cele vlastního státu. Jeho příběh je vedle mimořádné letecké kariéry také ukázkou toho, jak rychle se mohl válečný hrdina v poválečném Polsku změnit v nepřítele režimu.

Stanisław Skalski přišel na svět 27. listopadu 1915 v Kodymě nedaleko Oděsy, tehdy na území Ruského impéria. Byl jediným dítětem agronoma Szymona Skalského a jeho ženy Józefy. Rodina se později usadila v Dubně na Volyni, kde Skalski vyrůstal, chodil do školy a roku 1933 odmaturoval.

Po maturitě zamířil nejprve na Varšavskou polytechniku a později na Školu politických věd, stále více ho ale přitahovalo letectví. Při prvním pokusu o přijetí do letecké důstojnické školy narazil na věkovou hranici. V roce 1934 proto absolvoval výcvik na kluzácích a následujícího jara už v Łucku létal na motorových letounech, studium nakonec opustil a rozhodl se pro vojenskou kariéru.

Nejprve prošel základní přípravou ve škole záložních pěchotních důstojníků v Zambrowě. V lednu 1936 se přihlásil do důstojnické letecké školy v Dęblinu, proslulé jako „Škola orlů“. Výběr byl mimořádně tvrdý, o přibližně sto míst se ucházelo kolem šesti tisíc kandidátů a Skalski mezi uchazeči dokázal uspět.

Po Dęblinu následoval specializovaný stíhací výcvik ve Vyšší škole pilotáže v Grudziądzu. Budoucí stíhači tam trénovali pilotáž, střelbu, vzdušné souboje jednotlivých letadel i boj větších skupin. Na jaře 1938 Skalski výcvik dokončil a 15. října téhož roku byl povýšen na podporučíka.

Jeho prvním působištěm se stala 142. stíhací eskadra 4. leteckého pluku v Toruni. Létal na PZL P.11c, jednomotorovém stíhacím letounu polské konstrukce s otevřeným kokpitem. Na začátku třicátých let patřil tento typ k moderním konstrukcím, do roku 1939 však vývoj stíhacího letectva pokročil natolik, že P.11, v té době stále nejvýkonnější polský stíhací stroj, za nejnovějšími německými stroji citelně zaostával, především pak rychlostí.

Polští piloti to poznávali ještě před vypuknutím války. Německé průzkumné stroje stále častěji narušovaly polský vzdušný prostor a P.11 je často nedokázaly dostihnout. Na konci srpna už bylo zřejmé, že ozbrojený střet může přijít každým dnem. 30. srpna proto 142. eskadra opustila svou mírovou základnu a přesunula se na polní letiště u Toruně. Měla deset stíhaček PZL P.11c a byla začleněna do letectva armády „Pomorze“.

Skalskému bylo třiadvacet let a důstojnickou hodnost měl necelý rok, když se hned 1. září 1939 zapojil do útoku na německý průzkumný Henschel Hs 126. Zasažený stroj nouzově přistál na poli a Skalski přistál nedaleko. Německý pilot Friedrich Wimmer a pozorovatel Siegfried von Heymann byli zranění. Skalski je zajal, poskytl jim první pomoc a následně je předal sanitce. Tím jim pravděpodobně zachránil život, protože poblíž sestřeleného německého stroje se začal srocovat dav polských civilistů, kteří chtěli Němce lynčovat. Jeho první bojový den tak přinesl scénu, která připomínala spíše rytířské představy o leteckých soubojích z předchozí války. Bohužel konflikt, který právě začal, měl podobné ohledy velmi rychle smést.

Do oficiálního Skalského skóre se tento Henschel později nedostal, protože na německý stroj útočilo více polských pilotů. Další vítězství už však následovala rychle, 2. září narazil na německé bombardéry Dornier Do 17 a během jednoho bojového vzletu dva sestřelil. Sám však utrpěl poškození a ve svém P.11 se tak tak vrátil na základnu. O den později získal čtvrtinový podíl na dalším Hs 126 a ještě téhož dne sestřelil další Henschel. Poté 4. září zaútočil na střemhlavé bombardéry Junkers Ju 87 a jeden z nich byl následně potvrzen jako jeho úspěch.

Dodnes visí otazník nad často opakovaným tvrzením, že Skalski byl prvním spojeneckým stíhacím esem druhé světové války. Za eso se tradičně považuje pilot s pěti vítězstvími a některé prameny mu tuto hranici přiznávají. Poválečná Bajanova listina byla přísnější a za září 1939 mu uznala 4 a 1/4 jistého sestřelu a třetinu poškozeného stroje. Rozdíl souvisí hlavně s prvním Henschelem z 1. září.

Pro vysvětlení – za poněkud zvláštními zlomky u počtu zničených strojů se skrývá způsob, jakým Poláci po válce výsledky svých stíhačů sjednotili. Takzvaná Bajanova listina vznikla prací Historické komise Polských vzdušných sil, která prošla válečná hlášení a sestavila souhrnný přehled vítězství polských stíhacích pilotů od září 1939 do května 1945. Dokument nazvaný Polish Fighter Pilots Achievements during the Second World War (Výsledky polských stíhacích pilotů během druhé světové války) podepsal 25. března 1946 plukovník Jerzy Bajan, polský styčný důstojník u velitelství britského stíhacího letectva Fighter Command. Odtud pochází jeho dodnes používané neoficiální označení „Bajanova listina“.

Komise převzala systém používaný RAF a rozdělovala výsledky na jisté sestřely, pravděpodobné sestřely a poškozené stroje. Pokud jedno nepřátelské letadlo zničilo více pilotů, rozdělilo se vítězství mezi ně. Dva mohli dostat po polovině, tři po třetině a v polských záznamech se používaly podíly až do jedné pětiny. Proto nevypadají konečná skóre jako celá čísla a Skalského válečná bilance nakonec činila 18 a 11/12 potvrzeného sestřelu. Do tohoto systému byly zpětně převedeny také výsledky ze září 1939 a bojů ve Francii, které původně vznikaly za jiných podmínek. Bajanova listina není bez chyb a historici některé její položky později korigovali, dodnes však představuje základní oficiální poválečné vyčíslení výsledků polských stíhačů.

Skalski přesto vyšel ze zářijové kampaně jako její nejúspěšnější polský stíhací pilot. Situace na zemi se mezitím rychle zhoršovala. Wehrmacht postupoval do vnitrozemí, letiště se přesouvala a zásobování bylo stále obtížnější. Skalski pokračoval v bojových letech až do posledních dnů kampaně a ještě 16. září útočil na německé jednotky na zemi. Jeho výkon na strojích technicky zaostávajících za nepřítelem, v prostředí německé vzdušné převahy zbyl zcela mimořádný.

Když 17. září vpadla do Polska od východu Rudá armáda, Skalski s pozemním personálem své jednotky překročil u Śniatyně hranici do Rumunska. Podařilo se mu uniknout internaci, dostal se do přístavu Balčik a na řecké lodi Ajos Nikolaos odplul do Bejrútu. Odtud pokračoval do Francie, kam dorazil 29. října 1939 a znovu se přihlásil k polským ozbrojeným silám. Ani Francie se nestala jeho konečným působištěm. Už 27. ledna 1940 odplul do Velké Británie. Porážka Polska pro něj znamenala konec první etapy války, ale rozhodně ne konec boje.

V Británii nejprve prošel přeškolením na moderní západní techniku, britské stíhačky byly rychlejší a těžší než P.11, měly zatahovací podvozek a uzavřený kokpit a vyžadovaly jiné návyky. Krátce působil u polské 302. perutě, do skutečných bojů se znovu dostal 30. srpna 1940, kdy nastoupil k britské 501. peruti RAF. Bitva o Británii se tehdy nacházela ve své nejtěžší fázi.

Skalski začal okamžitě, ještě 30. srpna sestřelil nad Dungeness bombardér Heinkel He 111 a další poškodil. Následující den zničil Messerschmitt Bf 109 a 2. září sestřelil během jediného dne další dva Bf 109. Výsledky z Polska tak rychle potvrdil i v britské jednotce a v úplně jiném typu vzdušné války.

Už 5. září však málem zaplatil životem. Nad Canterbury pronásledoval Bf 109, když jeho Hurricane zasáhl zezadu jiný německý stíhač. Skalski utrpěl zranění pravého stehna a letoun začal hořet, při opouštění stroje narazil do ocasních ploch a ztratil vědomí. Probral se až pod otevřeným padákem a dopadl v poli, první pomoc mu poskytl kanadský lékař z nedalekého vojenského tábora.

Po rekonvalescenci se ke 501. peruti vrátil a na podzim opět létal bojové mise. V březnu 1941 přešel k polské 306. „Toruňské“ stíhací peruti. Na Spitfirech se účastnil operací nad okupovanou západní Evropou a doprovodů bombardérů. V létě a na podzim 1941 přidal další Bf 109, přičemž 17. září sestřelil dva během jediného dne.

Vedle dalších vzdušných vítězství začal získávat zkušenosti s velením. V březnu 1942 přešel k 316. „Varšavské“ peruti a převzal její letku B. a 10. dubna sestřelil Focke-Wulf Fw 190. Po smrti velitele 317. „Vilniuské“ perutě Piotra Ozyry byl vybrán jako jeho nástupce a od května 1942 vedl celou jednotku. Bylo mu šestadvacet let.

Na konci roku 1942 přešel k výcvikové jednotce v Grangemouthu. Pro zkušeného stíhače mohl podobný post znamenat klidnější pokračování války, Skalski však brzy využil příležitosti vrátit se na frontu. Na začátku roku 1943 se začala sestavovat malá skupina vybraných polských stíhačů určená pro nasazení v severní Africe a Skalski se přihlásil.

Tzv. Polish Fighting Team tvořilo šestnáct vybraných pilotů a do jeho čela se postavil Skalski. Členové skupiny už měli za sebou bojové zkušenosti a řada z nich také mnohočetná potvrzená vítězství. Smyslem nasazení bylo získat další zkušenosti přímo na frontě v severní Africe. V březnu 1943 dorazili do Tuniska. Na polním letišti Bu Grara je čekaly stany, písek, nedostatek vody a velké rozdíly mezi denními a nočními teplotami. Formálně se Poláci stali letkou C britské 145. stíhací perutě RAF. Nejprve používali Spitfiry Mk V a později výkonnější Mk IX.

První výrazný úspěch přišel 28. března 1943. Pět polských Spitfirů vedených Skalským narazilo u Sfaxu na skupinu osmi bombardérů Ju 88 chráněných deseti Bf 109. Poláci zaútočili navzdory početní převaze protivníka. Skalski sestřelil jeden Ju 88 a jeho kolega Eugeniusz Horbaczewski druhý.

Další Bf 109 sestřelil Skalski 2. dubna a o dva dny později přidal další. Během několika dnů tak získal v Africe tři potvrzená vítězství. Nejvyšší individuální skóre skupiny nakonec zaznamenal Horbaczewski s pěti sestřely, celé uskupení se však proslavilo jako „Cyrk Skalskiego“ – Cirkus Skalského.

Výsledky malé jednotky byly mimořádné, za několik týdnů si připsala 25 jistých sestřelů, tři pravděpodobné a devět poškozených nepřátelských letadel. Mieczysław Wyszkowski byl 18. dubna sestřelen, nouzově přistál za nepřátelskou linií a padl do zajetí. Žádný z pilotů Polish Fighting Team během jeho krátkého afrického nasazení v boji nezahynul.

Skalski poškodil 6. května ještě další Bf 109. O týden později kapitulovaly poslední síly Osy v severní Africe a mise Polish Fighting Team skončila. Jeho další služební zařazení už ukázalo, jak vysoko jeho pověst v RAF vystoupala.

Po Africe převzal Skalski 601. stíhací peruť RAF. Tentokrát šlo o skutečně britskou jednotku, nikoli polskou peruť působící v rámci RAF. 601. peruť měla navíc předválečnou pověst „Millionaires' Squadron“, protože v jejích řadách sloužila řada příslušníků bohatých a společensky významných rodin. Skalski patřil k několika málo Polákům, kterým Britové za války svěřili vlastní bojovou peruť. Se 601. perutí působil na Maltě a zapojil se do operací spojených s invazí na Sicílii. Po přesunu na ostrov následovaly akce na podporu tažení na italské pevnině. Skalského role se v této fázi změnila. Osobní sestřely už nebyly hlavním měřítkem jeho práce, protože odpovídal za velení jednotce a její nasazení.

V prosinci 1943 převzal 131. polské stíhací křídlo, tvořené 302., 308. a 317. perutí. Na jaře 1944 následovalo velení 133. stíhacího křídla, v němž byly polské 306. a 315. peruť a britská 129. peruť. Spitfire zároveň vystřídal americký Mustang Mk III.

Skalského křídlo se podílelo na přípravách invaze do Francie, doprovázelo bombardéry, provádělo ozbrojené průzkumy a napadalo cíle za německými liniemi. Během těchto operací získal Skalski poslední dvě vzdušná vítězství své kariéry, a to za velmi neobvyklých okolností.

Při ozbrojeném průzkumu směrem k Évreux 24. června 1944 vedl 24 Mustangů. Po útoku na pozemní cíle se spojenečtí piloti střetli s německými stíhačkami. Skalski se dostal za dvojici Bf 109 a přiblížil se na vzdálenost vhodnou k palbě. Podle jeho pozdější vzpomínky si jej oba němečtí piloti všimli až na poslední chvíli, prudce uhnuli a při manévru do sebe narazili. Oba Messerschmitty se zřítily, Skalski nevystřelil jedinou střelu a původně si stroje ani nenárokoval jako sestřely, Fighter Command mu je však nakonec připsalo.

Tím se jeho bojové skóre uzavřelo, poválečná Bajanova listina mu přiznala 18 a 11/12 jistého vzdušného vítězství, dvě pravděpodobná a 4 a 1/3 poškozeného letounu, čímž se Stanisław Skalski stal nejúspěšnějším polským stíhacím pilotem druhé světové války.

V srpnu 1944 předal velení 133. křídla Janu Zumbachovi a odjel do Spojených států na velitelský a štábní kurz ve Fort Leavenworthu. Po návratu do Británie působil jako operační důstojník u 11. skupiny RAF. Na konci války mu bylo devětadvacet let. Měl za sebou bojovou službu v Polsku, Británii, severní Africe, ve Středomoří i nad Francií a patřil mezi nejslavnější polské letce své generace.

Skalski mohl po válce zůstat ve Velké Británii. Měl jméno, zkušenosti i kontakty a podle dostupných údajů dostával nabídky, které mu umožňovaly vybudovat si na Západě pohodlnou budoucnost. Během války získal Zlatý kříž řádu Virtuti Militari, čtyřikrát Kříž za chrabrost a třikrát britský Distinguished Flying Cross. Přesto se rozhodl vrátit do Polska a v roce 1947 přijel domů.

Polsko se za osm let zásadně změnilo. Hranice se posunuly na západ, jeho domácí Volyň připadla Sovětskému svazu a moc v zemi postupně ovládli komunisté opírající se o Moskvu a vlastní bezpečnostní aparát. Lednové volby roku 1947 byly zmanipulované, opozice čelila zatýkání a zastrašování a prostor pro legální politickou soutěž se rychle uzavíral.

Vojáci vracející se ze Západu se ocitali ve zvláštním postavení. Nový stát jejich zkušenosti potřeboval, protože znali moderní techniku, taktiku západních armád a mnozí měli rozsáhlou bojovou praxi. Současně je bezpečnostní aparát sledoval kvůli kontaktům v Británii a dalších západních zemích. Skalski byl přijat do nové Polské lidové armády a ve Varšavě získal místo inspektora techniky pilotáže. Jeho úkolem bylo využít zkušenosti při výcviku vojenských pilotů. Bezpečnostní složky si však o něm současně od samého počátku shromažďovaly materiály. V atmosféře začínající studené války spojoval dvě vlastnosti, které mohly přitahovat pozornost tajné policie, silné vazby na Británii a detailní znalost polského vojenského letectva. Necelý rok po návratu, 4. června 1948, Skalského zatkla tajná policie.

Skalski skončil ve vyšetřovací vazbě v obávané mokotowské věznici na Rakowiecké ulici ve Varšavě. Tato věznice neblaze proslula v letech druhé světové války, kdy byli za jejími zdmi mučeni polští odbojáři a nový komunistický režim se rozhodl v této smutné „tradici“ pokračovat. Úřady jej obvinily ze špionáže ve prospěch Velké Británie, podle vyšetřovatelů měl po svém návratu shromažďovat údaje o rozmístění leteckých jednotek, jejich velitelích a dalších vojenských záležitostech a předávat je britské rozvědce. Jeho válečné kontakty se staly jednou z klíčových částí případu, který proti němu bezpečnostní aparát vybudoval.

Obvinění bylo vykonstruované a vyšetřování odpovídalo praktikám nejtvrdšího období polského stalinismu. Hlavní fáze výslechů probíhala od podzimu 1948 do léta 1949. Do případu byli zapojeni významní představitelé represivního aparátu, mimo jiné brutální vyšetřovatelé Józef Różański a Adam Humer, které režim nasazoval na mimořádně důležité případy. Skalski později popisoval opakované bití gumovými obušky a dalšími předměty. Vyšetřovatelé používali násilí systematicky s cílem vězně fyzicky a psychicky zlomit.

V lednu 1950 byla obžaloba předána soudu. Skalského čekal takzvaný „proces kiblowy“ (do češtiny asi nejlépe přeložit jako „proces na hajzlu“), jedna z forem stalinistické vojenské justice. Jednání neprobíhalo v klasické soudní síni, ale přímo ve vězení v cele odsouzeného. Název vycházel z podmínek, v nichž byli obžalovaní souzeni, někdy vsedě na vězeňském vědru sloužícím jako toaleta, zatímco soudci „zasedali“ na vězeňské pryčně.

Skalski později vzpomínal na detail, který dobře vystihuje délku a charakter jeho procesu. Před odvedením z cely právě jedl polévku, když se po jednání vrátil, byla ještě teplá. Za tak krátkou dobu se měl soud vypořádat s obviněním ze špionáže a rozhodnout o trestu. „Procesu“ předsedal vojenský soudce Mieczysław Widaj. Skalského obhajoba neuspěla a nepomohlo ani to, že svědek obžaloby popřel znalost jeho údajné špionážní činnosti. Rozsudek padl 7. dubna 1950, Skalski byl uznán vinným a odsouzen k smrti. Součástí rozsudku byla také ztráta občanských práv a konfiskace majetku.

Skalski odmítl sám požádat komunistické úřady o milost. Zpráva o rozsudku těžce zasáhla jeho rodinu, otec Szymon po jejím oznámení prodělal infarkt a zemřel. Skalski mezitím čekal v cele smrti a nevěděl, kdy bude rozsudek vykonán. Každé otevření dveří nebo kroky na chodbě mohly znamenat obyčejnou kontrolu stejně jako příchod dozorců, kteří jej odvedou na popravu. O milost nakonec požádala jeho matka Józefa. V lednu 1951 změnil prezident Bolesław Bierut trest smrti na doživotní vězení. Skalski se však podle svých pozdějších vzpomínek o změně rozsudku dozvěděl až v dubnu. Několik dalších měsíců tedy žil v přesvědčení, že stále čeká na popravu.

Z mokotowské věznice byl později převezen do vězení Rawicze a v prosinci 1953 do nechvalně proslaveného vězení Wronky. Popravu vystřídaly další roky tvrdého vězeňského režimu. Skalského osud se začal měnit až společně s politickou atmosférou celého východního bloku.

Po Stalinově smrti v březnu 1953 začalo nejtvrdší období represí postupně slábnout. V některých případech se ale začaly přezkoumávat starší rozsudky a metody stalinského období se stávaly předmětem rostoucí kritiky. Rozhodující změny přinesl až rok 1956. V únoru vystoupil Nikita Chruščov na XX. sjezdu sovětských komunistů s projevem odsuzujícím Stalinův kult osobnosti a část jeho zločinů. V březnu zemřel Bolesław Bierut a politické tání se začalo projevovat také v Polsku, díky čemuž byl Skalského případ revidován.

Původní rozsudek zrušil Nejvyšší vojenský soud 11. dubna 1956, Skalski byl rehabilitován, získal zpět vojenskou hodnost a nárok na odškodnění. O devět dní později, 20. dubna, vyšel z vězení ve Wronkách na svobodu, od jeho zatčení uplynulo téměř osm let.

Zpočátku návrat do armády odmítl a byl převeden do zálohy. Po dalším politickém uvolnění se však v listopadu 1956 k vojenskému letectvu vrátil. Nejprve pracoval v historické sekci velitelství letectva a v únoru 1957 znovu nastoupil jako inspektor techniky pilotáže.

Dokázal se ještě vrátit také do kokpitu, když absolvoval seznamovací let na dvoumístném MiGu-15UTI a poté výcvik na polské verzi MiGu-15bis označované LiM-2. Pilot, který začínal na PZL P.11 a za války prošel Hurricany, Spitfiry a Mustangy, se tak dostal i k sovětským proudovým stíhačkám. Další část kariéry však strávil převážně ve štábních, překladatelských a administrativních funkcích.

V armádních řadách zůstal do roku 1968, poté působil v polském aeroklubu a roku 1972 odešel do penze v hodnosti plukovníka. Bezpečnostní aparát o něj přitom nikdy nepřestal mít zájem a v sedmdesátých a osmdesátých letech jej Státní bezpečnost dále sledovala. V roce 1976 se dostal do její evidence kvůli podpisu otevřeného dopisu proti připravovaným změnám polské ústavy a na určitou dobu nesměl cestovat do zahraničí.

V roce 1988 byl povýšen na brigádního generála a po pádu komunistického režimu po roce 1989 zůstal veřejně aktivní. V roce 1991 neúspěšně kandidoval do Sejmu za křesťanské demokraty a v roce 1993 znovu, tentokrát z kandidátky národně pravicové Samoobrony Andrzeje Leppera.V roce 2000 ještě podporoval prezidentskou kandidaturu generála Tadeusze Wileckého. Jeho pozdější politické názory vzbuzovaly kontroverze a Skalski se pohyboval i v nacionalistických kruzích.

Jedna z nejzajímavějších poválečných epizod přišla v roce 1990, kdy se v Německu setkal s Fritzem Wimmerem, pilotem Henschelu Hs 126 z prvního dne války. Přítomen byl také dvojče druhého člena posádky, který už v té době nežil. Po více než půl století mu poděkovali za pomoc, kterou zraněným Němcům poskytl 1. září 1939.

Poslední léta Skalského života byla bohužel podstatně méně důstojná. Ve vysokém věku stále více závisel na pomoci okolí a podle polského tisku toho měli zneužít lidé, kterým důvěřoval. Jeho opatrovníci jej měli připravili o úspory a také o byt. Při Skalského pohřbu o jeho posledních letech mluvil vojenský biskup Tadeusz Płoski, podle něhož přišel starý generál do zařízení poskytujícího péči i se stopami po fyzickém napadení.

Poslední období života strávil v zařízení pro seniory, kde také Stanisław Skalski zemřel 12. listopadu 2004, patnáct dní před svými devětaosmdesátými narozeninami. Pohřben byl s vojenskými poctami na Vojenském hřbitově Powązki.

Jeho život obsáhl téměř celé dramatické polské 20. století. Do války vstoupil 1. září 1939 jako mladý stíhací pilot, po porážce Polska pokračoval v boji na Západě, a nakonec se stal nejúspěšnějším polským stíhacím esem druhé světové války. Po válce mohl zůstat v Británii, rozhodl se ale vrátit domů. O necelý rok později jej zatkla tajná policie, následovalo mučení, vykonstruovaný proces a rozsudek smrti. Nakonec dokázal přežít jak válku, tak režim ve své vlasti.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Stanisław Skalski – biografia pilota
https://www.polishairforce.pl/skalski.html

Zwycięstwa polskich pilotów myśliwskich we wrześniu 1939 roku
https://www.polishairforce.pl/zestrzwrzes.html

Polish Fighter Pilots Achievements during the Second World War – Lista Bajana
https://www.polishairforce.pl/zestrz2w.html

Polish Fighting Team – dowódcy i piloci
https://www.polishairforce.pl/pftdowodcy.html

Mustangi 133. Polskiego Skrzydła Myśliwskiego
https://www.polishairforce.pl/mustangi133skrzydlo.html

Stanisław Skalski (1915–2004) – Dzieje.pl
https://dzieje.pl/postacie/stanislaw-skalski-1915-2004

20 lat temu zmarł generał Stanisław Skalski, as lotnictwa myśliwskiego
https://dzieje.pl/wiadomosci/20-lat-temu-zmarl-general-stanislaw-skalski-lotnictwa-mysliwskiego

75 lat temu komuniści aresztowali Stanisława Skalskiego, asa lotnictwa myśliwskiego
https://dzieje.pl/wiadomosci/75-lat-temu-komunisci-aresztowali-stanislawa-skalskiego-asa-lotnictwa-mysliwskiego

100 lat temu urodził się Stanisław Skalski – as lotnictwa
https://dzieje.pl/aktualnosci/100-lat-temu-urodzil-sie-stanislaw-skalski-lotnictwa

As myśliwski, ofiara represji stalinowskich – Stanisław Skalski w katalogach IPN
https://ipn.gov.pl/pl/dla-mediow/komunikaty/227945,As-mysliwski-ofiara-represji-stalinowskich-w-katalogach-Biura-Lustracyjnego-IPN.html

W Anglii był bohaterem, w komunistycznej Polsce zdrajcą – IPN
https://ipn.gov.pl/pl/historia-z-ipn/215736,W-Anglii-byl-bohaterem-w-komunistycznej-Polsce-zdrajca.html