Článek
Filmová hláška: „Mě by jenom zajímalo, kde udělali soudruzi s NDR chybu?“ v podání Jiřího Kodeta se dnes již stala legendou a běžně se používá v situacích, kdy se něco ne úplně vydaří. Znalcům filmu Pelíšky však jistě neuniklo, že nadpis tohoto článku neodpovídá filmové scéně – hláška totiž padla nad plastovými lžičkami roztopenými v horké kávě. Nerozbitné skleničky měli ve filmu na svědomí soudruzi z Polské lidové republiky. Ve skutečném světě to však byli skutečně výzkumníci z NDR, kteří se vývoji a výrobě nerozbitných skleniček věnovali. Dnes se proto podíváme na příběh východoněmeckých nerozbitných skleniček Superfest.
Socialistické hospodářství vždy a všude trpělo řadou neduhů. Slabý ekonomický výkon, nedostatek základních produktů, podpultovky, mizerná kvalita, technologické zaostávání ve srovnání s kapitalistickým státy. Všechny tyto a další problémy jsou dobře známy a spolu s uzavřeností socialistických ekonomik vedly k nedostatku deviz. Ty však socialistické státy zoufale potřebovaly pro nákup západních technologií a dalších produktů na mezinárodním trhu. Situaci se státy snažily řešit vývozem čehokoliv, o co by v kapitalistických státech mohli mít zájem. Často však šlo především o základní suroviny jako ropa či zemní plyn či jiné produkty s nízkou přidanou hodnotou. V případě pokročilejších produktů pak kromě zbraní většinou neměl východní blok moc co nabídnout – například pokusy o vývoz socialistických vozů představovaly skvělý zdroj vtipů na téma jejich kvality a technické vyspělosti.
Německá demokratická republika pak kvůli nedostatku nerostných zdrojů však neměla ani tuto možnost a automobily jako Trabant byly terčem vtipů i na samotném Východě, co teprve ve srovnání s vozy jako Volkswagen, BMW, Mercedes a dalších značek vyráběných na území kapitalistické sestry. Potřeba deviz však nebyla o nic menší než v dalších socialistických státech a soudruzi byli proto ochotní zajít do krajnosti. Kapitalistickým vykořisťovatelům tak byli ochotní prodat umělecké sbírky zabavené běžným občanům, služby likvidace nebezpečných toxických odpadů (ve skutečnosti je jen odložili někam, kde nebyly tolik vidět) a když i to bylo málo, šli soudruzi doslova na krev a neměli problém na Západ vyvážet krev vězňů nebo soudruhy vcelku – disidenty i s rodinami.
Neutěšenou situaci však chtěli řešit také nasazením pracující inteligence a v 70. letech se tak zrodila myšlenka na vývoj a výrobu speciálně chemicky upraveného skla, které by díky své vysoké pevnosti a tepelné odolnosti umožnilo komerční úspěch na obou stranách Železné opony. Zároveň toto sklo mělo nabízet ekologickou, ale především ekonomickou alternativu nádobám z běžně používaného skla a tím šetřit omezené finanční a přírodní zdroje NDR. Každoroční ztráty rozbitého skla v provozu domácnosti a v pohostinství zatěžovaly příliš výrobu a tohoto zboží se často nedostávalo. Nerozbitné sklo by tak vyřešilo tento problém a mohlo konečně uspokojit poptávku v zemi. Úkol tedy zněl jasně: vynalézt sklenici, která se nerozbije ani při pádu na zem.
V roce 1975 začala práce na tomto úkolu a v laboratořích se testovaly různé metody. Později se přidávaly malé i velké testovací výrobky. Cílem bylo, aby byla výroba ekonomicky životaschopná, tj. aby výroba skla spotřebovávala co nejméně materiálu a energie. Nakonec se výzkumníci zaměřili na jednu metodu- tzv. iontovou výměnu. Během tohoto procesu se menší ionty sodíku vyměňují za větší ionty draslíku. Ionty draslíku potřebují po vychladnutí větší prostor, tím zvyšují pevnost skla a jeho odolnost proti pádu.
Finální průlom nastal v srpnu roku 1977 když čtyřčlenný vědecký tým Akademie věd NDR vedený Dieterem Patzigem podal patent číslo 157966 na „metodu a zařízení pro zpevnění skleněných výrobků iontovou výměnou pro zpevněné nápojové sklo.“ V listopadu následujícího roku pak schválila německá vláda financování tohoto „projektu obzvláště naléhavé potřeby.“
Výrobky z nově vyvinutého skla byly až patnáctkrát pevnější a odolnější než běžné sklo (původní projekt přitom požadoval „pouze“ pětinásobné zlepšení!) a nový materiál dostal označení CEVERIT pocházející ze slov CE (chemisch/chemický) + VER (verfestigt/zesílený) + IT (zkratka používaná pro minerální látky). Další používané označení pak bylo CV. Výzkumníci z Akademie věd obdrželi státní ceny a finanční odměny a CEVERIT byl urychleně zařazen do výroby.
Ta se od roku 1980 rozběhla v závodě VEB Sachsenglas ve městě Schwepnitz. Zpočátku byly z nového materiálu vyráběny pouze pivní sklenice, rychle (na poměry socialistické ekonomiky velmi rychle) byly zařazovány další typy výrobků – skleničky na sekt, koňak, nealko nápoje, dokonce také vázy a všechny další možné typy sklenic. Do ukončení výroby bylo vyprodukováno mezi 110 až 120 miliony sklenic různých typů a hlavním odběratelem se stal gastronomický sektor NDR. Po rozjetí výroby na plné obrátky začali soudruzi pokukovat také po možnosti exportu směrem na Západ.
V první řadě proto přejmenovali svůj produkt na chytlavější Superfest. Obchodní zástupci následně začali nabízet své produkty různým společnostem v Západním Německu. Management oslovených firem však uvažoval zcela odlišně. Zatímco v NDR pomáhal nový materiál vyřešit trvalý nedostatek nádobí, v SRN projevovali stejné obavy, jako Stela Zázvorková v již zmíněném filmu, totiž, že skláři nebudou mít co žrát. Například zástupce Coca Coly vyjádřil jejich názor otevřeně: Proč bychom měli používat sklo, které se nerozbije? Na sklenicích vyděláváme. […] Obchodníci pochopitelně řekli: Kdo by si uřízl větev, na které sedí? Očekávaný exportní úspěch skla Superfest se tak do konce NDR nikdy nedostavil.
Navíc s koncem komunistického režimu přišel konec samotného produktu. Po znovusjednocení Německa začal průmysl a vědecký sektor v bývalé NDR rychle upadat. V červenci 1990 ještě byly závody v Schwepnitzu restrukturalizovány a přejmenovány na SAXONIA-Glas GmbH Schwepnitz, již v následujícím roce však byly sklárny úřadem Treuhandanstalt zodpovědným za privatizaci zlikvidovány. V následujícím roce pak byl opuštěn i samotný patent.
V tu dobu se zdálo, že Superfest se zařadí po bok dalších výrobků Východního bloku, které neobstály v boji proti západní konkurenci. Na rozdíl od ostatních výrobků to však nebylo kvůli jeho zastaralosti nebo nízké kvalitě. Naopak pro jednou byli na Východě o krok napřed, když myšlenka předběhla dobu, výrobek byl ekonomický i ekologický zároveň, sklenice Superfest byl lehčí než běžné sklo, díky inteligentnímu designu (za který také obdrželi jeho designeři státní cenu) měly sklenice nejen praktickou hodnotu v tomu, že je bylo možné skládat do sebe a šetřit tak místo, ale zároveň nabízely dnes tolik oceňovanou minimalistickou eleganci.
Zprvu se zdálo, že sklenice přežijí pouze ve sbírkách různých nadšenců a muzeí. Na inzertních serverech jako Amazon nebo eBay dnes jednotlivé kusy mohou dosahovat cen v desítkách až stovkách eur či dolarů.
V poslední letech však znovu ožila naděje na jejich výrobu. Rostoucí požadavky v oblasti ekologie vedly k přehodnocení postoje a dlouhá životnost Superfestu se stala opět výhodou. V posledních letech tak několik německých firem, některé s podporou crowdfundingové kampaně, znovu zahájilo výrobu sklenic a láhví s využitím této technologie. Teprve budoucnost však ukáže, zda Superfest dokáže dosáhnout komerčního úspěchu.
