Mýtus Rommel: „Liška pouště“ se zrodila spíše v britské a německé propagandě než v písku Afriky

Muž, kterého obdivovali vlastní vojáci i nepřátelé. Geniální velitel, který dokázal i přes nepřátelskou převahu vítězit. Moderní rytíř, který i s poraženým nepřítelem zacházel s důstojností a ignoroval nařízení o popravách zajatých příslušníků commandos. A zároveň člověk, který se neušpinil s nacismem a byl Hitlerem donucen k sebevraždě za svou účast na pokusu o atentát. To všechno jsou obrazy spojované se jménem Erwina Rommela.

Rommel byl bezpochyby schopný a mimořádně odvážný velitel. Jen málokterý německý generál měl takový cit pro rychlý pohyb, improvizaci a psychologický efekt útoku. Obraz téměř vojenského génia však vznikl spíše v novinách, rozhlase a propagandistických týdenících než na samotných bojištích severní Afriky. A paradoxně na tom možná má větší zásluhu propaganda jeho hlavních protivníků – Britů.

Erwin Rommel se narodil 15. listopadu 1891. Toužil se stát leteckým konstruktérem, jeho otec mu však dal jasnou volbu. Mohl se po jeho vzoru stát učitelem nebo důstojníkem. Mladý Erwin zvolil druhou možnost a položil tak základ příběhu o jednom z nejlepších velitelů všech dob.

Své první ostruhy si vydobyl na bojištích první světové války. Během čtyř válečných let bojoval na všech velkých frontách Evropy – na západě proti Francouzům, na východě proti Rumunům i na jihu proti Italům. Obzvláště na posledním bojišti se vyznamenal v bitvě u Caporetta, když jako agresivní velitel vedl útok na důležitý vrchol Monte Matajur. Ten i přes přesilu italských obránců dobyl a tisíce jich zajal. Za tento úspěch mu bylo uděleno nejvyšší vojenské vyznamenání Pour le Mérite.

V meziválečných letech zůstal sloužit v nově vytvořeném Reichswehru. Zde setrvával i po příchodu nacistů k moci. Ten sice údajně přivítal, ale zpočátku neměl větší vliv na jeho vojenskou kariéru. Situace se začala rychle měnit v roce 1937. V únoru začal zastávat funkci styčného důstojníka Wehrmachtu u vedení Hitlerjugend. Měl zodpovídat za vojenskou přípravu německé mládeže. V říjnu následující roku však přední nacista von Schirach požádal o jeho odvolání – Rommel nebyl nacistou (nikdy do NSDAP nevstoupil) a namísto ideologické výchovy se příliš věnoval bojové přípravě.

Mnohem důležitější však bylo vydání jeho knihy Infanterie greift an (Pěchota útočí), v níž shrnul své zkušenosti pěchotního velitele první světové války. Kniha se stala v Německu hitem a zároveň i učebnicí či manuálem pěchotního boje. Knihu četl také George Patton, který později Rommela v africké poušti porazil. Hlavně ji však četl i Hitler, který si tak poprvé Rommela všiml a učinil z něj svého favorita.

Diktátor začal Rommela pověřovat úkoly při zajišťování vlastní bezpečnosti například při příjezdu Hitlera do Rakouska, Sudet či Prahy. Rommel měl pro Hitlera ještě jednu velkou výhodu – nebyl typickým představitelem staré pruské vojenské aristokracie, kterou Hitler skrytě opovrhoval. To v pozdějších letech hrálo důležitou roli – propaganda jej mohla vykreslit jako obyčejného muže mimo elitní kruhy, který se dokázal vypracovat díky svým schopnostem.

Rychle začal také povyšovat a krátce před vypuknutím války byl povýšen na generálmajora. Jeho blízkost Hitlerovi vedla k jmenování velitelem vůdcova hlavního stanu během útoku na Polsko, získal však také později důležité kontakty na špičky nacistického režimu, mezi nimi obzvláště ministra propagandy Josepha Goebbelse. Ty mu výrazně pomohly k vytvoření obrazu geniálního velitele v průběhu války.

Jeho první skutečnou příležitostí ukázat své velitelské schopnosti bylo tažení proti Francii roku 1940. Jeho 7. tanková divize postupovala tak rychle, že jí začali přezdívat „divize duchů.“ To proto, že na špici německého útoku postupoval tak rychle, že nepřítel (a někdy ani jeho vlastní nadřízení) nevěděl, kde se nachází a odkud zaútočí. Jeho devizou byla obrovská rychlost a agresivita, která nedala nepříteli šanci zkonsolidovat svou obranu. Při překročení řeky Maasy a odražení britského protiútoku u Arrasu začalo vznikat jeho renomé. Legendou se však měl stát až v pouštích severní Afriky.

Tam neúspěšně zápolila spojenecká Itálie se silami Velké Británie a Svobodné Francie. I přes svou početní převahu utrpěli Italové při svém pokusu o invazi do Egypta drtivou porážku. Zpočátku úspěšný, ale přespříliš opatrný postup se proměnil v katastrofu po britském protiútoku. Oproti minimálním britským ztrátám se vzdávaly desetitisíce Italů a Spojenci obsadili strategicky důležitý Tobruk.

V únoru vyslal Hitler svého oblíbence do Afriky, aby pomohl odvrátit italskou porážku. Přálo mu štěstí. Nejdříve museli sami Britové zastavit svůj postup, aby mohli přesunout část sil do Řecka, kde očekávali německý útok. Překvapil je však i samotný Rommel.

Ačkoliv ještě neobdržel dostatečné posily, zahájil již v březnu protiofenzívu. Ta překvapila Brity i proto, že dokázali dekódovat německé šifry. Věděli proto, že Rommel má příkaz vést aktivní obranu, ten se však rozhodl rozkazy ignorovat a pustil se do agresivního útoku. V polovině dubna už stál opět před Tobrukem, který se neúspěšně pokusil dobýt. Fronta se opět zastavila na egyptských hranicích.

Následující měsíce se severoafrická fronta proměnila v nekonečné přetahování o iniciativu. Britové si uvědomovali, že Rommel představuje mnohem větší hrozbu než italští velitelé před ním, a začali do oblasti posílat další vojáky i techniku. Současně však bojovali s vlastními problémy — častými změnami velení, špatnou koordinací a podceňováním německých schopností. Britové se několikrát pokusili obklíčený Tobruk osvobodit. Na podzim roku 1941 dokázali Britové při operaci Crusader vyprostit obklíčený Tobruk, ale Němci záhy přešli do protiútoků.

Ve stejném duchu se nesl i počátek roku 1942. Fronta se opět pohybovala tam a zpět napříč pouští. Obě armády se nakonec zastavily u obranné linie poblíž Gazaly západně od Tobruku. Britové zde vybudovali soustavu obranných postavení, která měla definitivně zastavit další postup. Bitva u Gazaly se však v květnu a červnu proměnila v největší Rommelův triumf. Se slabšími silami dokázal odříznout spojenecké síly, znovu obsadit Tobruk a s relativně malými ztrátami uštědřit Britům těžkou porážku. Po ní byl povýšen do hodnosti polního maršála, ve věku 49 let nejmladšího v německé historii.

Britové byli nuceni ustoupit hluboko do Egypta, kde v červenci dokázali v těžkých bojích u El Alameinu síly Osy zastavit. Stejné místo se mělo v říjnu stát bojištěm další, rozhodující bitvy africké kampaně. Nový britský velitel Bernard Montgomery dokázal konečně využít britské převahy a v pečlivě naplánovaných operacích uštědřil Afrikakorpsu porážku. Po ní následovala série dalších útoků a po americkém vylodění v Maroku a Alžírsku v listopadu 1942 nezbylo než se stáhnout do Tuniska.

Zde se mu povedlo svést ještě poslední vítěznou bitvu v průsmyku Kaserín koncem února, počátkem března však opustil Afriku. Oficiálně to bylo kvůli léčení, šlo mu ale také o setkání s Hitlerem, kterého chtěl přesvědčit o nutnosti evakuovat jeho armádu. Hitler však odmítl a měl Rommelovi zakázat návrat na bojiště. Vyhnul se tak kapitulaci Afrikakorpsu 13. května 1943, kterou tak „odnesl“ jeho nástupce Hans-Jürgen von Arnim.

Po porážce v Africe Rommel na čas zmizel z hlavních bojišť, jeho kariéra pokračovala sérií rychlých přesunů a stále nejasnějších pravomocí. Hitler jej nejprve pověřil přípravami pro případ zrady Itálie a po Mussoliniho pádu se Rommel podílel na rychlém obsazení severní části země. Němci tehdy prakticky odzbrojili svého dosavadního spojence a převzali kontrolu nad klíčovými oblastmi. Rommel zároveň kritizoval německé plány obrany Itálie a začínal být pro vedení stále nepohodlnější. Vadila jeho otevřenost, konfliktní povaha i rostoucí skepse vůči vedení války.

Nakonec byl přesunut do Francie, kde dostal za úkol dohlížet na budování Atlantického valu a přípravu obrany proti očekávané spojenecké invazi. Ani zde však neměl zcela volné ruce. Neustále se střetával s dalšími vysokými veliteli, především s maršálem Rundstedtem. Když 6. června 1944 začalo vylodění v Normandii, Rommel navíc nebyl přímo na frontě. O několik týdnů později utrpěl těžká zranění při útoku britského stíhacího letounu na jeho automobil. Během rekonvalescence pak přišel atentát na Hitlera.

Rommel sice nepatřil mezi aktivní organizátory spiknutí, část atentátníků však znal a podporoval myšlenku politického řešení války. To stačilo, aby upadl v podezření. Hitler si však nemohl dovolit veřejný proces s jedním z nejpopulárnějších velitelů. V říjnu 1944 proto dostal Rommel nabídku — buď veřejný soud a represálie vůči rodině nebo sebevražda výměnou za státní pohřeb a ochranu blízkých. Rommel zvolil kyanidovou kapsli. Nacistický režim následně oznámil, že slavný polní maršál zemřel na následky válečných zranění. Uzavřel se tak příběh Rommela – člověka a vojenského velitele. Legenda o Pouštní lišce však začala žít novým životem.

Ve všech válkách je běžné, že propaganda vyzdvihuje vlastní velitele. Méně obvyklé je, že stejnou práci dělá také nepřítel. Na jaře 1941 se Rommelovo jméno začalo stále častěji objevovat v britském tisku. Na podzim a během zimy 1941–1942 už o něm britské noviny psaly téměř denně. Obraz Rommela však nebyl od začátku pouze obdivný. Část britských médií se jej snažila vykreslit jako brutálního nacistického fanatika a „Hitlerova gangstera“, popisovaly jej jako muže bez tradičního pruského důstojnického kodexu, který měl být spíše pouličním rváčem než klasickým vojákem. Objevovaly se dokonce články tvrdící, že Rommel byl ještě před Hitlerovým nástupem k moci organizátorem nacistických polovojenských oddílů a osobním vykonavatelem vůdcových špinavých úkolů.

Současně však Britové paradoxně sami pomáhali vytvářet legendu o mimořádném protivníkovi. Každý další Rommelův úspěch v Africe zvyšoval jeho popularitu a z „gangstera v uniformě“ se postupně stávala téměř démonická postava vojenského génia. Když Spojené státy v prosinci 1941 vstoupily do války, převzal část tohoto obrazu i americký tisk. Novináři psali, že Britové Rommela obdivují právě proto, že je opakovaně porážel, a Američané byli následně překvapeni, když se jim podařilo střetnout s tak schopným protivníkem. Po porážce amerických sil v průsmyku Kasserine začal mezi americkými vojáky vznikat téměř „kult Pouštní lišky.“ Rommelovy fotografie nalezené u německých válečných zajatců se staly kýženým suvenýrem amerických vojáků.

Spojenecké velení začalo mít z celé situace obavy. Britský generál Auchinleck vydal svým důstojníkům pokyn, aby přestali šířit představu, že Rommel je jakýsi „nadčlověk“, kterého nelze porazit. Zároveň se britská i americká propaganda snažila zdůrazňovat brutalitu nacistického režimu a potlačit obraz rytířské války, který Rommel podporoval, protože přílišný respekt části vojáků k Rommelovi a Němcům začínal být považován za problém.

Celou situaci nadšeně sledoval Joseph Goebbels. Ministr propagandy si do deníku zapsal, že Rommel se stal miláčkem německých i nepřátelských médií. Samotný Hitler poznamenal, že pro britské velení bylo jednoduše přijatelnější vysvětlit své porážky z rukou geniálního velitele než vlastní neschopností a chybami velení.

Nacistická propaganda Rommela využívala stále intenzivněji. Když se situace na frontách začala obracet proti Německu a operace Barbarossa uvázla, začaly být Rommelovy úspěchy v Africe využívány jako vítané rozptýlení od špatných zpráv z východu.

Rommel se postupně stal nejmedializovanějším německým velitelem celé války. Německá média o něm informovala mnohem častěji než o ostatních generálech a jako jediný dostal dokonce vlastní tiskovou konferenci pro domácí i zahraniční novináře. V říjnu 1942 zde sebevědomě prohlašoval, že brány Egypta už má prakticky na dosah. Ve chvíli, kdy Wehrmacht zasahovaly stále těžší porážky, sloužila Rommelova legenda jako symbol naděje a důkaz, že Německo stále může válku vyhrát. Aby nebylo poškozeno jeho jméno, nechal s blížící se porážkou v Africe Goebbels dokonce zveřejnit informaci, že je Rommel na léčení.

Mýtus o Rommelovi však nebyl potřeba jen za války, možná ještě důležitější byl po ní, v době, kdy se ze spojenců stávali nepřátelé a z bývalých nepřátel zase spojenci.

Rommelova legenda neskončila jeho smrtí. Právě naopak. Po válce začala žít vlastním životem a v mnoha ohledech byla ještě silnější než během samotného konfliktu. Zatímco za války sloužil Rommel především jako propagandistický symbol německých vítězství v Africe, po roce 1945 se z něj začal stávat symbol „dobrého Němce“ – schopného profesionálního vojáka, který údajně stál stranou nacistických zločinů. Takový obraz Západ zoufale potřeboval.

Po začátku studené války se totiž Spojené státy i Velká Británie rychle smířily s tím, že bez nově vyzbrojeného Západního Německa nebude možné čelit Sovětskému svazu. Už během korejské války začalo být jasné, že vznik nové západoněmecké armády je jen otázkou času. To však naráželo na zásadní problém – Wehrmacht byl stále spojován s Hitlerem, agresivní válkou a nacistickými zločiny. Němečtí generálové proto začali prosazovat myšlenku takzvaného „čistého Wehrmachtu“, tedy představu, že běžná německá armáda bojovala čestně a skutečné zločiny páchali hlavně fanatičtí nacisté z SS. Rommel se stal ideální tváří tohoto příběhu.

Byl slavný, mrtvý, nikdy nevstoupil do NSDAP, a navíc zahynul po konfliktu s Hitlerem. To umožňovalo vykreslit jej jako tragického hrdinu, který sice sloužil Německu, ale nebyl skutečným nacistou. Rommelův bývalý náčelník štábu Hans Speidel už krátce po válce otevřeně psal, že je potřeba udělat z Rommela pozitivní symbol nového Německa. Nešlo jen o historii nebo pietu. Šlo o politiku. Pokud měl vzniknout Bundeswehr a západní veřejnost jej měla přijmout, bylo potřeba rehabilitovat alespoň část německé armádní tradice.

Obrovskou roli v tom opět sehráli Britové. Především vojenský historik a publicista Basil Liddell Hart, jeden z nejvlivnějších autorů poválečné éry. Ten začal Rommela vykreslovat jako mimořádného stratéga a zároveň téměř outsidera nacistického režimu. Ve svých knihách i článcích jej stavěl po bok největších vojevůdců historie a výrazně přispěl k představě, že Rommel byl „čistý profesionál“, který s Hitlerem vlastně nikdy zcela nesplynul.

Liddell Hart přitom neměl pouze historické motivy. Dlouhodobě tvrdil, že jeho vlastní teorie mobilní války ovlivnily německý blitzkrieg, a Rommel se mu dokonale hodil jako důkaz jeho vlastního významu. Při vydání knihy The Rommel Papers roku 1953 dokonce aktivně zasahoval do výběru materiálů i interpretace textu tak, aby působil jako Rommelův intelektuální inspirátor. Kritici jej později obviňovali, že některé německé generály doslova naváděl, aby zpětně přeháněli jeho vliv na německé tankové doktríny.

Dalším klíčovým dílem se stala životopisná kniha Rommel: The Desert Fox od britského spisovatele Desmonda Younga z roku 1950. Young byl bývalý důstojník, který v Africe proti Rommelovi bojoval a později se sblížil s jeho rodinou i bývalými důstojníky Afrikakorpsu. Výsledkem byla kniha, která Rommela vykreslovala téměř rytířsky – jako čestného vojáka uvězněného v systému, který sám nevytvořil. Historici později tuto biografii označovali doslova za hagiografii.

Na její úspěch navázal hollywoodský film The Desert Fox z roku 1951, který Rommela definitivně proměnil v sympatického, tragického protivníka Hitlera. Ve filmu byl prezentován jako slušný a humánní voják, který se postupně odvrací od nacismu, a nakonec se zapojuje do odporu proti diktátorovi. Jeho skutečné vazby na Hitlera či nadšená spolupráce s režimem v předchozích letech byly upozaděny nebo zcela vynechány.

Scéna z filmu The Desert Fox (Pouštní liška) 1951. Rommel se v ní staví proti Hitlerovi a požaduje využití střel V-1 proti vojenským cílům namísto Londýna

Právě tehdy začal vznikat obraz Rommela, který přežil až do dnešní doby – geniální velitel, rytířský protivník a „ten dobrý Němec“. Tento mýtus byl pro Západ mimořádně užitečný. Pomáhal smíření s novým spojencem v NATO, usnadňoval obnovu německé armády a zároveň umožňoval oddělit Wehrmacht od nejtemnějších zločinů nacismu.

Historická realita však byla podstatně složitější. Rommel sice nebyl fanatickým ideologem typu Himmlera nebo Goebbelse, dlouhá léta však patřil mezi Hitlerovy oblíbence, těžil z blízkosti režimu a aktivně sloužil nacistické válečné mašinérii. Poválečný obraz „čistého Rommela“ tak často vypovídal méně o samotném maršálovi a více o tom, co po roce 1945 potřeboval slyšet Západ.

Od 90. let začali historici Rommelův příběh znovu přehodnocovat. Dosavadní obraz „čistého“ a téměř apolitického vojáka začal narážet na nové výzkumy, které upozorňovaly na jeho blízký vztah k Hitlerovi, kariérní profit z nacistického režimu i ochotnou spolupráci s propagandou. Neznamenalo to automaticky, že by byl fanatickým nacistou nebo válečným zločincem, ale stále více badatelů upozorňovalo, že poválečný obraz Rommela byl výrazně idealizovaný.

Důležitou roli v tomto obratu sehrál kontroverzní britský historik David Irving. Přestože se později zcela zdiskreditoval svým popíráním holokaustu, právě on jako jeden z prvních získal přístup k velkému množství Rommelových soukromých dopisů a dokumentů. Irving upozorňoval, že Rommel nebyl žádným skrytým odpůrcem režimu od počátku války, ale mužem, který Hitlera dlouho obdivoval a těžil z jeho přízně. Jeho práce tak začala narušovat obraz romantického „rytířského antinacisty“, který vytvořili autoři jako Basil Liddell Hart nebo Desmond Young. Současně však byli Irvingovi kritici přesvědčeni, že i on sám některé prameny účelově ohýbal a manipuloval s nimi ve snaze vykreslit Hitlera v příznivějším světle.

Na Irvinga později navázali další historici, například německý badatel Ralf Georg Reuth nebo Maurice Remy, kteří se pokusili oddělit skutečného Rommela od desítek let propagandy a poválečných mýtů. Výsledkem nebyl obraz démonického nacisty ani neposkvrněného hrdiny, ale spíše schopného, ambiciózního a komplikovaného vojáka, který dlouho věřil Hitlerovi, sloužil jeho režimu a teprve později začal chápat, kam Německo směřuje. Právě v tom možná spočívá největší problém Rommelova mýtu — skutečný člověk se během desetiletí téměř ztratil pod nánosem propagandy, politických potřeb i romantických představ o „dobrém Němci“.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál.

Zdroje:

https://www.britannica.com/biography/Erwin-Rommel

https://www.history.com/topics/world-war-ii/erwin-rommel

https://www.iwm.org.uk/history/who-was-erwin-rommel

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/erwin-rommel

https://www.historyextra.com/period/second-world-war/erwin-rommel-desert-fox-hitler-good-german-myth/

https://www.spiegel.de/international/germany/the-rommel-myth-the-desert-fox-and-the-third-reich-a-609622.html

https://www.cambridge.org/core/journals/historical-journal/article/rommel-reconsidered/

https://www.amazon.com/Rommel-End-Legend-Ralf-Georg-Reuth/dp/1904950205

https://www.nytimes.com/1943/07/18/archives/rommel-is-no-superman.html

Knihy:

Remy, Maurice. Rommel: The End of a Legend. London: Greenhill Books, 2005.