Článek
V létě 1996 se zdálo, že první čečenská válka míří k nevyhnutelnému ruskému vítězství. Groznyj byl v rukou federálních sil, Džochar Dudajev byl mrtvý a čečenští bojovníci byli vytlačeni do hor a na venkov. Moskva měla drtivou převahu v lidech, tancích, dělostřelectvu i letectvu.
Pak přišlo ráno 6. srpna 1996. Přibližně 1 500 čečenských bojovníků proniklo do Grozného, obešlo ruská kontrolní stanoviště a během několika hodin rozdělilo mnohem početnější posádku na desítky izolovaných skupin. Město, které Rusové považovali za dávno dobyté, se znovu změnilo v bojiště.
Operace Džihád se nestala vítězstvím proto, že by Čečenci ruskou armádu zničili. Dokázali něco důležitějšího: ukázali Moskvě, že ani další dobytí Grozného nemusí znamenat konec války. O několik týdnů později Rusové souhlasili s odchodem z Čečenska.
Rusko mělo válku zdánlivě vyhranou
V létě 1996 nic nenasvědčovalo tomu, že by první čečenská válka měla skončit ruským ústupem. Moskva sice za předchozí rok a půl zaplatila za pokus podrobit malou kavkazskou republiku mimořádně vysokou cenu, z vojenského hlediska ale držela většinu trumfů. Kontrolovala Groznyj, hlavní komunikace i větší města, měla obrovskou převahu v lidech, tancích, dělostřelectvu a letectvu. Čečenský prezident Džochar Dudajev byl mrtvý a povstalci byli zatlačeni především do hor a na venkov.
Válka přitom začala pro Rusko katastrofou. Když v prosinci 1994 vstoupila federální armáda do Čečenska, Kreml počítal s rychlým zhroucením Dudajevova režimu. Místo toho skončil první pokus o dobytí Grozného zničenými obrněnými kolonami a stovkami mrtvých. Čečenci nechávali tanky pronikat hluboko do zastavěných čtvrtí a útočili na ně z domů, sklepů i vyšších pater. Symbolem debaklu se stala 131. majkopská motostřelecká brigáda, těžce zdecimovaná především v okolí železničního nádraží.
Jenže taktická katastrofa ještě neznamenala strategickou porážku, Rusko mohlo ztráty doplňovat a změnit taktiku. Místo rychlých obrněných výpadů přišlo masivní nasazení dělostřelectva a letectva. Groznyj se měnil v trosky, ale federální vojska postupovala, padl prezidentský palác, Čečenci ustupovali a na jaře 1995 bylo hlavní město v ruských rukou. Stejný vzorec se opakoval dál na jih. Pokud se povstalci pokoušeli nějaké místo dlouhodobě držet, ruská palebná převaha se dříve či později prosadila. Čečenci mohli ničit kolony, přepadat stanoviště a způsobovat citelné ztráty, ale otevřenou válku proti mnohem většímu státu vyhrát nemohli.
Prezidentský palác v Grozném
Rusko však platilo za svůj postup ještě jinou cenu. Bombardování měst a vesnic, takzvané začistky, filtrační tábory, svévolné zatýkání, mučení, rabování a mizení lidí obracely proti federálním silám čím dál větší část obyvatelstva. Jedním z nejznámějších případů se staly Samašky, kde při ruské operaci v dubnu 1995 zahynuly desítky civilistů a jejich domy byly systematicky ničeny. Moskva dokázala obsazovat body na mapě, ale mnohem hůř ovládala prostor mezi nimi.
Právě toho Čečenci využili, přestali se snažit držet souvislou frontu, rozdělili se do menších pohyblivých skupin a vrátili se k partyzánské válce, ve které ruská převaha znamenala méně. Přesouvali se mezi vesnicemi a horami, přepadávali kolony, pokládali miny a znovu se objevovali i v oblastech, které už Moskva považovala za pacifikované. V březnu 1996 dokonce na několik dní pronikli přímo do Grozného. Město znovu nezískali a po několika dnech odešli, ale útok ukázal, že ruská kontrolní stanoviště nejsou neprostupnou zdí.
O měsíc později, 21. dubna, byl zabit Džochar Dudajev. Pro Moskvu to mohl být další důkaz, že se separatistický odpor blíží konci. Ve skutečnosti čečenské velení připravovalo nejodvážnější operaci celé války. Nechtělo jen bránit poslední pevnosti v horách, chtělo se vrátit do Grozného.
Maschadovův plán: město nedobýt, ale rozebrat
Na papíře vypadal plán až sebevražedně. V Grozném se nacházely tisíce příslušníků ruské armády, ministerstva vnitra, bezpečnostních složek a proruských čečenských jednotek. Měly obrněnou techniku, těžké zbraně a za městem další síly schopné zasáhnout. Aslan Maschadov měl na začátku operace přibližně 1 500 bojovníků.
Kdyby je poslal proti kasárnám, kontrolním stanovištím a opevněným budovám, ruská převaha by je zřejmě rozdrtila. Maschadov proto neplánoval Groznyj dobýt, ale chtěl rozebrat ruský systém kontroly na jednotlivé kusy. Čečenci své město perfektně znali, bojovali v něm v letech 1994 a 1995 a znovu během březnového nájezdu. Před srpnovým útokem navíc sledovali rozmístění ruských jednotek, kontrolní body a hlavní komunikace. Věděli, kudy se pohybují hlídky, kde stojí jednotlivé posádky a po kterých trasách jim budou muset přijít posily.
Aslan Maschadov
Základem plánu bylo neztrácet čas tam, kde to nebylo nutné. Kontrolní stanoviště s několika desítkami vojáků, kulomety a obrněným transportérem mohlo být při frontálním útoku velmi tvrdým cílem. Pokud ale nestálo na důležité cestě, Čečenci ho jednoduše obešli.
Stejná logika platila pro kasárna a úřední budovy. Nebylo nutné dobýt každý objekt, stačilo obsadit jeho okolí, přerušit cestu k sousedním jednotkám a čekat. Maschadov tak chtěl obrátit ruskou početní převahu proti ní samotné. Několik tisíc vojáků představuje ohromnou sílu, pokud je lze soustředit na jednom místě. Rozděleni mezi desítky stanovišť, budov a základen a bez bezpečných cest mezi nimi však byli na každém jednotlivém místě slabí.
Pod Maschadovovým celkovým velením působili i známí polní velitelé Šamil Basajev, Ruslan Gelajev nebo Achmed Zakajev. Útok navíc neměl zasáhnout pouze Groznyj. Současné boje v Argunu a Gudermesu měly ruské velení přinutit řešit několik krizí najednou, nejdůležitější však zůstávalo hlavní město. Celý plán závisel na překvapení. Kdyby federální velení včas zjistilo, co se připravuje, mohlo uzavřít hlavní přístupy a útočníky zastavit na okraji města.
Útočníkům se však plán dařilo utajit až do poslední chvíle a brzy ráno 6. srpna 1996 začala Operace Džihád.
Šestého srpna se Groznyj probudil do jiné války
Útok začal kolem šesté hodiny ráno. Přibližně 1 500 čečenských bojovníků pronikalo do města z několika směrů. Malé skupiny postupovaly předem vybranými trasami, obcházely část kontrolních stanovišť a mířily hluboko do Grozného.
Boj proto začal téměř současně na mnoha místech. Zprávy přicházely z centra, od nádraží, vládních objektů, bezpečnostních budov i hlavních komunikací. Pro ruské velení bylo zpočátku obtížné vůbec pochopit rozsah útoku. Některá první hlášení mluvila jen o několika desítkách nebo stovkách povstalců a vytvářela dojem, že jde o další omezený nájezd. Jenže tentokrát se Čečenci nestahovali.
Maschadovův plán začal fungovat, stanoviště zůstávala fyzicky v ruských rukou, ale postupně přestávala tvořit jeden obranný systém. Čečenci blokovali nebo zaminovávali komunikace a obsazovali důležité křižovatky. Posádka mohla mít munici, kulomet i obrněná vozidla, ale pokud nemohla bezpečně projet k jednotce o dvě ulice dál, důležitost jejich pozic prudce klesala.
Čečenský bojovník
Vznikl paradox celé bitvy, Rusové měli ve městě několikanásobnou početní převahu, podle různých odhadů zde působilo zhruba sedm až dvanáct tisíc příslušníků různých federálních složek. Jenže nebyli soustředěni pohromadě. Armáda, ministerstvo vnitra, FSB a další jednotky držely vlastní objekty a měly rozdílné velení, během několika hodin se tak místo jedné velké posádky objevily desítky izolovaných pevností.
Jedním z důležitých míst se stalo železniční nádraží, kde bojovaly jednotky vedené Achmedem Zakajevem, tvrdé boje probíhaly také kolem bezpečnostních a vládních objektů. Proruská vláda Doku Zavgajeva přestala být schopná v centru normálně působit a její představitelé se stáhli na chráněnou základnu Chankala. Politický účinek byl zničující. Administrativa, která měla dokazovat, že Moskva Čečensko znovu ovládá, nebyla schopná bezpečně fungovat ve vlastním hlavním městě.
Současně se bojovalo v Argunu a Gudermesu a ruské velení proto nemohlo jednoduše vrhnout všechny dostupné rezervy na Groznyj. S každou další hodinou přicházeli do města další čečenští bojovníci, počáteční síla přibližně 1 500 mužů tak nebyla konečným počtem povstalců, kteří se do bitvy zapojili. Na druhé straně ani ruská posádka nebyla zničena a mnohé její části kladly tvrdý odpor a držely své pozice.
Iniciativa ale byla pevně na straně Čečenců. Federální velení teď muselo zjistit, kde jsou jeho lidé obklíčeni, které ulice jsou ještě průjezdné a kudy k nim lze poslat pomoc. Odpověď byla logická. Z Chankaly začaly do města mířit obrněné kolony a tím se otevřela druhá fáze bitvy.
Kolony jedou na pomoc
Rusové nemohli nechat jednotlivé posádky odříznuté. Potřebovali otevřít koridory přes město, dopravit dovnitř munici a zásoby a znovu spojit své síly. Jenže Čečenci dobře věděli, odkud musí pomoc přijet. Kolony postupovaly po předvídatelných trasách a Čečenci si proto vybrat místo útoku. Čečenské skupiny vyzbrojené protitankovými granátomety čekaly v domech, bočních ulicích nebo mezi troskami. Tanky sevřené mezi budovami a troskami města přišly o svou výhodu pohyblivosti a ani obrovská palebná převaha nebyla ruským tankistům příliš platná.
Byl to nepříjemný návrat vzpomínek na katastrofu z přelomu let 1994 a 1995, situace však nebyla úplně stejná. Rusové se už nepokoušeli Groznyj dobýt jediným bezhlavým obrněným útokem, tentokrát byl problém v tom, že neměli plnou kontrolu nad trasami ani tempem operace a pokud chtěli pomoci konkrétní obklíčené jednotce, museli jet právě do oblasti, kterou Čečenci předem připravili. Některé kolony proto utrpěly těžké ztráty, jiné se i přes tuhý odpor dokázaly probít dál. Do bojů se zapojovalo letectvo, dělostřelectvo a další těžké zbraně, jejich použití ale komplikovalo těsné promíchání vlastních a čečenských pozic i přítomnost desetitisíců civilistů.
Vyřazené ruské tanky
Federální síly se postupně vzpamatovaly, generál Konstantin Pulikovskij vytvářel nové úderné skupiny a do města přicházely další jednotky. Do 11. srpna se ruským obrněným silám podařilo prorazit až do centra. Z Chankaly je podporovalo dělostřelectvo a začal pomalý boj o znovuzískání ztracených částí Grozného.
Čečenské překvapení bylo pryč. Kdyby nyní rozhodovala pouze vojenská síla a Kreml byl ochoten pokračovat bez ohledu na cenu, výsledek bitvy nebyl předem rozhodnutý. Rusko mohlo posílat další vojáky, tanky a munici. Čečenci nic podobného neměli a dlouhý poziční boj v troskách města by jejich výhodu postupně zmenšoval. V danou chvíli se však ukázal skutečný význam Operace Džihád. Maschadov nepotřeboval ruskou armádu zničit, stačilo, že po téměř dvou letech války donutil Rusko znovu bojovat o město, které mělo dávno pod kontrolou.
Groznyj už jednou stál Moskvu obrovské množství mrtvých, raněných a zničené techniky. Poté federální armáda obsadila další města, zatlačila povstalce do hor a zabila Dudajeva. Nyní se ale bojovalo znovu přímo v hlavním městě. Ruská armáda ještě mohla bitvu vyhrát. Mnohem důležitější otázka zněla, co by takové vítězství vlastně vyřešilo.
Poslední ultimátum
První jednání začala už během bojů. Maschadov se 13. srpna setkal s Konstantinem Pulikovským a obě strany se pokoušely alespoň dočasně omezit palbu, aby mohly odvézt mrtvé a raněné, dohody však rychle padly a boj pokračoval.
Ruské velení mělo stále možnost sáhnout k řešení, které už jednou použilo. Groznyj obklíčit, soustředit dělostřelectvo a letectvo, město znovu rozbít těžkou palbou a potom poslat dovnitř pozemní jednotky. Pulikovskij nakonec civilnímu obyvatelstvu vydal ultimátum. Lidé měli přibližně 48 hodin na opuštění města, poté měl začít rozhodující útok.
Hrozba nebyla pouze symbolická, Groznyj už byl válkou zdevastovaný, ale v jeho ruinách stále zůstávalo obrovské množství civilistů. Začal další útěk, rodiny odcházely pěšky nebo se snažily nacpat do aut a autobusů, ani cesta z města po vyznačených trasách nebyla úplně bezpečná.
Alexandr Lebeď
Z čistě vojenského hlediska mohl Pulikovského plán i nadále uspět. Čečenci se soustředili ve městě a vytvářeli tak cíl pro těžké zbraně, v nichž měli Rusové drtivou převahu. Pokud by federální síly byly ochotné přijmout další ztráty a další ničení Grozného, mohly se pokusit Maschadovovy oddíly vytlačit. Jenže tím by se celý konflikt vrátil zpět na začátek. Znovu bombardovat Groznyj, znovu jej dobývat, znovu pohřbívat vojáky a nakonec zjistit, že povstalci ustoupili do hor a válka pokračuje.
V této chvíli do příběhu vstoupil Alexandr Lebeď. Bývalý generál a čerstvý tajemník ruské Bezpečnostní rady dostal od Borise Jelcina široké pravomoci k řešení čečenského konfliktu. Na rozdíl od části vojenského velení už nevěřil, že další kolo městských bojů přinese Rusku smysluplné vítězství.
Pulikovského ultimátum otevřeně odmítl, 21. srpna přijel do Grozného a následně zamířil za čečenským vedením. Velký útok byl zastaven, následující den se Lebeď setkal s Maschadovem a po dlouhém jednání vznikla dohoda o příměří, oddělení obou stran a postupné demilitarizaci města. Během několika desítek hodin se situace obrátila. Ještě před chvílí měli civilisté utíkat před připravovaným útokem. Nyní se jednalo o tom, kudy budou jednotlivé jednotky odcházet. Maschadov postavil Moskvu před dvě špatné možnosti: znovu zničit Groznyj a pokračovat ve válce bez jasného konce, nebo přiznat, že dosavadní strategie selhala. Lebeď zvolil jednání. O výsledku války už se nemělo rozhodnout v ulicích Grozného.
Jednání v Chasavjurtu
Definitivní politická tečka přišla na konci srpna v dagestánském Chasavjurtu. Lebeď a Maschadov podepsali 31. srpna dohody, které ukončily téměř dvacet měsíců války. Nejvýbušnější otázku přitom úmyslně nevyřešili. Moskva neuznala nezávislost Čečenska a Čečenci se jí nevzdali, rozhodnutí o budoucích vztazích mezi republikou a Ruskou federací bylo odloženo.
Důležitější byl praktický výsledek. Boj skončil a ruské síly měly Čečensko opustit. To byl konec války, kterou Moskva v prosinci 1994 zahájila s cílem přivést separatistickou republiku zpět pod svou kontrolu.
Rusko mělo dostatek síly, aby se pokusilo Groznyj znovu dobýt. Maschadov ale změnil cenu takového vítězství. Po téměř dvou letech války ukázal, že obsadit Čečensko není totéž jako ho kontrolovat. Ruská armáda už jednou Groznyj dobyla, přesto se do něj povstalci dokázali vrátit a během několika dnů ochromit mnohem početnější posádku.
Pokud by Moskva město znovu získala, stále by neměla jistotu, že se celý scénář nebude opakovat. Vojenský problém se tak změnil v politický. Čečenci nemuseli dokázat, že jsou silnější než Rusko. Stačilo dokázat, že další ruské vítězství může stát tisíce dalších životů, další zničené město, a přitom nepřinese konec války.
V srpnu 1996 tato kalkulace rozhodla. Ruské jednotky začaly odcházet a Čečensko získalo faktickou samostatnost. Operace Džihád nebyla bitvou, ve které by malá armáda zničila velkou, ale přesvědčila velkou armádu, že usilovat o další vítězství už nemá cenu.
Vítězství, které vydrželo tři roky
Čečenské vítězství mělo krátký život. V lednu 1997 byl Aslan Maschadov zvolen prezidentem. Muž, který naplánoval srpnový útok na Groznyj, měl nyní proměnit vojenské vítězství ve fungující stát, ukázalo se, že takový úkol je mnohem složitější.
Čečensko bylo zdevastované, ekonomika nefungovala a centrální vláda měla jen omezenou moc. Polní velitelé si ponechali vlastní ozbrojené oddíly, zemí se šířily únosy a kriminalita a vedle původního čečenského nacionalismu sílily radikální islamistické skupiny. Maschadov sice vyhrál volby, nedokázal ale všechny vítěze války přimět, aby poslouchali jeho vládu.
Nejnebezpečnějším z nich se stal Šamil Basajev. Společně s radikálním velitelem Chattábem začal prosazovat cíle daleko za hranicemi samotného Čečenska. V srpnu 1999 jejich jednotky vpadly do sousedního Dagestánu. Doufaly, že vyvolají povstání a rozšíří boj proti Rusku na další část severního Kavkazu. Místní obyvatelé je ale nepřivítali jako osvoboditele a proti útočníkům bojovaly vedle ruských jednotek také dagestánské milice.
Maschadov invazi nenařídil a jeho vláda se od ní distancovala. To už však mnoho nezměnilo. Rusko dostalo příležitost k návratu. V Moskvě se ve stejné době objevil nový premiér Vladimir Putin a na podzim 1999 začala druhá čečenská válka. Federální armáda znovu postupovala na Groznyj.
Tentokrát ale nechtěla zopakovat Silvestr 1994. Místo rychlého vpádu obrněných kolon přišlo obklíčení, dlouhé dělostřelecké a letecké údery a pomalejší postup pozemních jednotek. Město se znovu změnilo v trosky. Na přelomu ledna a února 2000 se hlavní čečenské síly pokusily z obklíčení uniknout a Groznyj přešel do ruských rukou.
Vítězství z roku 1996 tak vydrželo jen tři roky. Maschadov dokázal porazit ruskou strategii první války. Nedokázal však vybudovat stát dostatečně silný, aby zkrotil vlastní polní velitele a zabránil návratu konfliktu. V srpnu 1996 Čečenci Rusům ukázali, že Groznyj nestačí dobýt. Je nutné ho také udržet.
O tři roky později se Rusové vrátili rozhodnuti už podruhé stejnou chybu neudělat.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
