Článek
Atentát z 20. července 1944 patří k nejznámějším pokusům odstranit Adolfa Hitlera. Přišel však až po téměř pěti letech války, v době, kdy už bylo jasné, že Německo směřuje k porážce. Velká část Evropy ležela v troskách, na frontách i v nacistických vyhlazovacích táborech zemřely miliony lidí a někteří němečtí důstojníci se pokusili zastavit katastrofu, na jejímž vzniku se armáda sama podílela.
Mnohem méně známé je, že podobné spiknutí existovalo už v roce 1938, ještě před vypuknutím druhé světové války. V jeho středu stáli Hans Oster, Ludwig Beck, Erwin von Witzleben a další muži, z nichž se někteří později zapojili také do odboje vrcholícího červencovým atentátem. Hitlera chtěli svrhnout ve chvíli, kdy připravoval útok na Československo a kdy ještě neovládal většinu Evropy ani neměl za sebou sérii vojenských vítězství.
Dodnes není jisté, zda by se převrat skutečně uskutečnil a zda měl reálnou šanci uspět. Spiklenci byli nejednotní a jejich odhodlání záviselo na tom, zda Británie a Francie odmítnou Hitlerovy požadavky. Mnichovská dohoda mu však přinesla vítězství bez války, posílila jeho autoritu a připravila jeho odpůrce o okamžik, na který čekali. Pokus odstranit Hitlera ještě před začátkem světového konfliktu tak skončil dříve, než mohl vůbec začít.
Evropa na pokraji války
Na jaře roku 1938 se Adolf Hitler cítil silnější než kdykoli předtím. V březnu připojil k Německu Rakousko, aniž by narazil na odpor západních mocností. Riskantní krok, který mohl ještě o několik let dříve vyvolat evropskou válku, skončil triumfem a Hitler se utvrdil v přesvědčení, že Velká Británie ani Francie nemají vůli Německu čelit.
Dalším cílem se stalo Československo. Nacistická propaganda začala stupňovat kampaň kolem údajného utlačování sudetských Němců a Berlín podporoval Konrada Henleina a jeho Sudetoněmeckou stranu. Henlein dostal pokyn přicházet s takovými požadavky, které by československá vláda nedokázala přijmout a k vytvoření krize, kterou by Hitler mohl využít k získání pohraničí.
Československo mělo silnou armádu, moderní zbrojní průmysl a systém opevnění vybudovaný podél hranice s Německem. Jeho obsazení proto nebylo jen otázkou sjednocení Němců, jak tvrdila nacistická propaganda, ovládnutím československého pohraničí by Hitler odstranil významnou vojenskou překážku a získal lepší pozici pro další expanzi do střední Evropy.
Českoslovenští vojáci v době mobilizace
Napětí postupně rostlo, Československá vláda vyhlásila v květnu 1938 částečnou mobilizaci, armády okolních států připravovaly krizové plány a diplomaté hledali cestu, jak střetu zabránit. Vzpomínka na první světovou válku byla stále živá a miliony lidí se obávaly opakování bojů, bombardování měst a masového umírání.
Strach z nové války ovlivňoval především politiku Londýna a Paříže. Britská vláda doufala, že Hitlerovy požadavky lze uspokojit a tím zachovat mír. Francie byla spojencem Československa, současně však nechtěla vstoupit do konfliktu bez britské podpory, Praha tak stále více zjišťovala, že o jejím osudu budou rozhodovat jiné státy.
Ve stejné době se ale proti Hitlerovým plánům začala formovat opozice přímo uvnitř Německa. Část vysokých důstojníků a představitelů vojenské rozvědky dospěla k závěru, že kancléř překročil hranici mezi odvážnou diplomacií a nebezpečným hazardem. Pokud vydá rozkaz k napadení Československa, chtěli ho zastavit.
Zatímco evropská veřejnost sledovala jednání o Sudetech, v kancelářích německého generálního štábu a vojenské rozvědky se připravoval převrat. V jeho středu stál muž, který ještě před několika lety vítal obnovu německé armády, nyní ale dospěl k přesvědčení, že přísaha a poslušnost mají své meze.
Muž, který přestal věřit ve Vůdce
V Hansi Osterovi by na první pohled nejspíš nikdo nehádal odpůrce nacistického režimu. Narodil se roku 1887 do rodiny evangelického faráře, za první světové války sloužil jako důstojník císařské armády a po německé porážce zůstal v meziválečném Reichswehru. Patřil ke konzervativní důstojnické vrstvě, která hleděla s nedůvěrou na parlamentní demokracii Výmarské republiky a požadovala obnovení německé moci. Po Hitlerově nástupu v roce 1933 proto Oster stejně jako mnoho vojáků vítal obnovené zbrojení, odmítnutí omezení Versailleské smlouvy a návrat armády do středu veřejného života. Hitler působil jako politik, který napravuje ponížení poválečných let a vrací Němcům sebevědomí.
Osterův vztah k režimu se však rychle měnil. Znepokojovala ho rostoucí moc nacistické strany, násilí proti politickým odpůrcům i snaha podřídit armádu osobní vůli jednoho muže. Důležitým zlomem se stala Noc dlouhých nožů v létě 1934. Hitler tehdy nechal bez řádného soudu zavraždit nejen vedení SA, ale také několik konzervativních odpůrců a bývalých spolupracovníků. Oster poznal, že nový režim nepovažuje zákony nebo armádní tradice za překážku. Stát mohl kohokoli označit za nepřítele a nechat ho odstranit.
Hans Oster v roce 1939
Zásadní význam mělo jeho působení ve vojenské rozvědce Abwehr. Díky této funkci se dostával k informacím o Hitlerových zahraničněpolitických záměrech, vztazích mezi armádou a nacistickou stranou i skutečných možnostech německých ozbrojených sil. Navenek režim působil sebevědomě, uvnitř však stále existovaly vážné slabiny a spory.
Oster postupně přestal vnímat Hitlera jako politika, kterého lze brzdit radami zkušených důstojníků. Vůdce se obklopoval lidmi ochotnými potvrzovat jeho názory a vojenské námitky chápal jako projev zbabělosti nebo nedostatku loajality. Úspěchy v Porýní a Rakousku ho navíc přesvědčovaly, že mu protivníci vždy nakonec ustoupí.
V roce 1938 už Oster dospěl k závěru, že samotný režim nelze napravit a Hitlera bude nutné zbavit moci. Začal proto okolo sebe soustředit důstojníky, diplomaty, konzervativní politiky i civilní odpůrce nacismu. Měl energii, kontakty a ochotu překročit hranici, před níž se řada dalších stále zastavovala. Zatímco někteří generálové sepisovali memoranda a podávali demise, Oster už připravoval praktické kroky k převratu.
Generálové proti Hitlerovi
V létě roku 1938 se kolem Ostera vytvořila nesourodá skupina důstojníků, úředníků a konzervativních politiků. Nejvýznamnější vojenskou autoritou skupiny byl Ludwig Beck, náčelník generálního štábu pozemního vojska. Beck podporoval přezbrojování i revizi Versailleské smlouvy, odmítal však Hitlerův způsob rozhodování a v sérii memorand varoval, že útok na Československo může zatáhnout Německo do rozsáhlého konfliktu.
Beck se pokusil přimět ostatní vysoké důstojníky ke společnému postupu. Navrhoval, aby v případě trvání Hitlera na útoku podali hromadně demisi. Mezi důstojníky však nepanovala shoda, někteří generálové s Beckovými obavami souhlasili, zároveň se však báli porušit přísahu, přijít o funkci nebo otevřeně vystoupit proti hlavě státu.
Když Beck v srpnu 1938 rezignoval, jeho nástupcem se stal Franz Halder. Ani on nevěřil Hitlerovu optimismu a byl ochoten podílet se na přípravách převratu, jeho odhodlání však záviselo na vývoji krize. Halder nebyl revolucionář, chtěl zasáhnout ve chvíli, kdy bude možné Hitlerův rozkaz prezentovat jako bezprostřední ohrožení státu.
Ludwig Beck
Významnou postavou byl také šéf Abwehru Wilhelm Canaris. Navenek působil jako loajální admirál, pod jeho vedením se však vojenská rozvědka postupně proměnila v jedno z center odporu. Canaris poskytoval Osterovi prostor, kontakty i ochranu, třebaže jeho vlastní postup býval opatrnější.
Pro praktické provedení převratu byl klíčový generál Erwin von Witzleben, velitel třetího vojenského okruhu se sídlem v Berlíně. Bez jeho vojáků by nebylo možné ovládnout hlavní město, obsadit vládní budovy a postavit se jednotkám SS. K civilním účastníkům spiknutí patřili bývalý lipský starosta Carl Goerdeler, diplomat Ulrich von Hassell nebo někdejší říšský bankéř Hjalmar Schacht.
Jednotliví účastníci se lišili také v postoji k nacismu. Někteří odmítali především Hitlerovu zahraniční politiku, další už chápali režim jako zločinecký, někteří si přáli obnovit monarchii, jiní uvažovali o konzervativní autoritativní vládě. Jen málokdo z nich usiloval o návrat do časů Výmarské republiky.
Bohužel tato nejednotnost představovala jednu z hlavních slabin spiknutí, jeho účastníci měli vysoké funkce a přístup k ozbrojeným silám, neměli však společného vůdce ani přesně dohodnutou podobu režimu, který by Hitlera nahradil. Přesto během září 1938 dospěli dále než kdykoli předtím a začali připravovat konkrétní obsazení Berlína.
Plán na převrat
Osterovo spiknutí mělo podobu vojenského převratu, který by během několika hodin ochromil nacistické vedení, přerušil jeho komunikační spojení a předal kontrolu nad Berlínem armádě. Signálem k zahájení akce měl být Hitlerův rozkaz k útoku na Československo. Spiklenci předpokládali, že právě v takové chvíli bude možné přesvědčit váhající velitele, že zásah není obyčejnou vzpourou, ale obranou státu před nezákonným a ničivým rozhodnutím.
Jednotky podřízené Erwinu von Witzlebenovi měly uzavřít vládní čtvrť a obsadit Říšské kancléřství. Další oddíly by převzaly rozhlas, telefonní ústředny, ministerstva, policejní velitelství a další strategická místa. Současně mělo dojít k zatčení vedoucích nacistické strany a odzbrojení jednotek SS v hlavním městě.
Zvláštní úderná skupina připravovaná Osterovými spolupracovníky měla proniknout přímo k Hitlerovi. Oficiálně měl být zatčen a postaven před soud za ohrožení státu. Část spiklenců se však obávala, že veřejný proces by Hitler využil k propagandě a proměnil se v mučedníka, počítali proto s možností, že během zatýkání zemře, údajně při kladení odporu.
Erwin von Witzleben
Byla to právě otázka Hitlerova osudu, která rozdělovala účastníky konspirace. Někteří odmítali předem schválit vraždu hlavy státu, jiní považovali jeho smrt za jedinou záruku, že se režim nevzpamatuje. Jasně vyřešeno nebylo ani to, jak by reagovaly SS, gestapo nebo stranické organizace mimo Berlín.
Po úspěchu převratu měla vzniknout prozatímní vláda složená z konzervativních politiků a vysokých důstojníků. Ludwig Beck by pravděpodobně převzal nejvyšší státní nebo vojenskou funkci, zatímco Carl Goerdeler se připravoval na významnou politickou roli. Nové vedení mělo zastavit mobilizaci proti Československu a zahájit jednání se západními mocnostmi.
Plán obsahoval řadu neznámých, spiklenci nevěděli, kolik jednotek by je skutečně poslechlo, jak rychle by dokázali zatknout nacistické vedení ani zda by převrat nevyvolal občanskou válku. Přesto už nešlo jen o neurčité úvahy nespokojených generálů. V Berlíně existovali konkrétní velitelé, jednotky i skupina určená k zásahu proti Hitlerovi. O tom, zda dostanou rozkaz vyrazit, však nakonec nerozhodovaly jen události v Německu.
Naděje jménem Londýn
Přípravy převratu měly zásadní politickou slabinu. Většina německých důstojníků nepovažovala samotný spor o Sudety za dostatečný důvod k odstranění Hitlera. Mnozí s připojením oblastí obývaných německým obyvatelstvem naopak souhlasili. Ke spiklencům by se přidali teprve tehdy, pokud by bylo zřejmé, že Hitler kvůli svým požadavkům vyvolá válku s velmocemi.
Oster proto potřeboval, aby Velká Británie dala jasně najevo, že napadení Československa nebude tolerovat. Pevný britský postoj měl změnit poměr sil uvnitř německé armády, váhající generálové by tím získali důkaz, že Hitlerova politika nekončí dalším snadným diplomatickým vítězstvím. Spiklenci se rozhodli předat toto poselství přímo do Londýna. Jedním z jejich vyslanců se stal konzervativní politik Ewald von Kleist-Schmenzin, který v srpnu 1938 odcestoval do Británie. Setkal se s významnými politiky a snažil se je přesvědčit, že uvnitř německého vedení existuje skutečná opozice připravená jednat.
Jeho vzkaz zněl zdánlivě nelogicky: chcete-li zachovat mír, nesmíte Hitlerovi ustoupit. Britská rozhodnost podle něj válku nevyvolá, ale naopak poskytne německým odpůrcům režimu příležitost kancléře odstranit. Kleist jednal mimo jiné s Winstonem Churchillem, který však tehdy nebyl ve vládě, zato dlouhodobě varoval před německým přezbrojováním. Zprávy o připravovaném převratu se dostaly také k dalším britským představitelům. Londýn však nedostal přesvědčivý důkaz, že spiklenci skutečně kontrolují dostatečnou část armády.
Ewald von Kleist-Schmenzin
Britská skepse byla pochopitelná. Podobná sdělení mohla být pokusem německých generálů zatáhnout Británii do konfliktu, který sami nechtěli zahájit. Mohlo jít také o provokaci nacistické rozvědky. Spiklenci navíc nemohli předložit seznam jednotek, přesný plán ani závazný slib všech velitelů, aniž by riskovali okamžité odhalení. Neville Chamberlain věřil spíše osobní diplomacii. Domníval se, že Hitlerovy požadavky mají určité hranice a že připojení převážně německy mluvících oblastí lze přijmout jako opravu problematického poválečného uspořádání. Británie navíc nebyla připravena na rozsáhlou pozemní válku a veřejnost rozhodný střet odmítala.
Oster a jeho spolupracovníci proto s rostoucí nervozitou sledovali Chamberlainovy cesty za Hitlerem. Každé další jednání zvyšovalo možnost kompromisu a snižovalo ochotu armády k převratu. Poslední nadějí zůstávalo, že Hitler předloží tak přehnané požadavky, že je Londýn ani Paříž nebudou moci přijmout. Místo odmítnutí však přišlo pozvání do Mnichova.
Mnichov vše změnil
V noci z 29. na 30. září 1938 podepsali zástupci Německa, Itálie, Velké Británie a Francie Mnichovskou dohodu. Československo k jednání přizváno nebylo a muselo přijmout odstoupení pohraničních oblastí Německu a během několika dnů opustit pevnosti budované jako hlavní obranná linie země.
Pro Brity a Francouze znamenala dohoda především úlevu, bezprostřední nebezpečí války zmizelo a Chamberlain se vrátil do Londýna s Hitlerovým podpisem na prohlášení, které mělo potvrzovat mírové úmysly obou zemí. Davy ho po příletu vítaly jako státníka, který zachránil Evropu před další katastrofou. V Československu měl Mnichov samozřejmě zcela opačný význam. Země přišla bez boje o pohraničí, obranná postavení, část průmyslových kapacit i statisíce obyvatel.
Čtveřice politiků při podpisu Mnichovské dohody
Pro Hitlera byla dohoda dalším mimořádným vítězstvím, získal území, které požadoval, a přitom nemusel riskovat válku. Jeho odpůrci v armádě tvrdili, že vede Německo do záhuby, výsledek krize však před veřejností i důstojnickým sborem dokazoval pravý opak: Hitler znovu správně odhadl slabost protivníků.
Tím zcela zmizel prostor pro převrat. Halder a další váhající důstojníci odmítli dát připraveným jednotkám rozkaz. Plán se nerozpadl kvůli zásahu gestapa ani zradě některého z účastníků, ale ztratil důvod, kterým chtěli spiklenci ospravedlnit zásah před armádou. Mnichov rovněž oslabil Beckovu autoritu. Jeho varování před bezprostřední katastrofou se nenaplnila, zatímco Hitlerův odhad reakce západních mocností se ukázal jako správný. Důstojníci, kteří o odporu uvažovali, začali pochybovat nejen o možnosti převratu, ale také o vlastním úsudku.
Hitler si z celé krize odnesl nebezpečné poučení. Británie a Francie podle něj nebyly ochotné bojovat ani kvůli spojenci, jehož existence měla pro evropskou rovnováhu značný význam. Následující měsíce ukázaly, že slib o posledním územním požadavku nebral vážně. V březnu 1939 německá armáda obsadila české země a na Slovensku vznikl režim závislý na Berlíně. Už nešlo o připojování německy osídlených oblastí, ale o otevřené zničení sousedního státu. Teprve tehdy britská vláda pochopila, že další ústupky Hitlerovy ambice nezastaví, Osterovo spiknutí však o svou příležitost přišlo o půl roku dříve.
Druhý pokus už přišel pozdě
Události po Mnichovu nedávaly odpůrcům Hitlera novou možnost zasáhnout. Obsazení Polska, vítězství nad Francií a ovládnutí velké části Evropy zvýšily vůdcovu prestiž na úroveň, jaké před válkou nikdy nedosáhl. Armádní velení, které v roce 1938 pochybovalo, se nyní podílelo na sérii vojenských triumfů.
Oster přesto i nadále pokračoval v odporu. Využíval Abwehr k udržování kontaktů s odpůrci režimu a předával informace do zahraničí. Před německým útokem na západ v roce 1940 se prostřednictvím nizozemského vojenského přidělence opakovaně snažil varovat Nizozemsko před chystanou invazí. Později se podílel také na záchraně pronásledovaných Židů. V rámci operace známé jako Unternehmen U-7 byli někteří lidé oficiálně vydáváni za agenty Abwehru a dostali možnost odcestovat do Švýcarska. Vyšetřování finančních nesrovnalostí spojených s touto akcí přivedlo gestapo na stopu Osterovým spolupracovníkům. V dubnu 1943 byl Oster zbaven svého postavení a zatčen. V té době ještě gestapo neznalo plný rozsah jeho odbojové činnosti. Zásadní důkazy se objevily až po neúspěšném atentátu z 20. července 1944, kdy vyšetřovatelé získali dokumenty propojující Abwehr s dlouholetou konspirací proti režimu.
Samotný převrat v červenci 1944 už organizovala nová generace důstojníků kolem Clause Schenka von Stauffenberga. Někteří veteráni roku 1938 však měli znovu sehrát významnou úlohu. Ludwig Beck se měl stát hlavou státu a Erwin von Witzleben vrchním velitelem ozbrojených sil. Podmínky byly nesrovnatelně horší než o šest let dříve. Německo bojovalo na několika frontách, Spojenci požadovali bezpodmínečnou kapitulaci a nacistický bezpečnostní aparát byl mnohem silnější. Zatímco roku 1938 mohli spiklenci vystupovat jako lidé zabraňující válce, nyní by přebírali stát stojící před vojenskou porážkou.
Ani Stauffenbergova bomba však Hitlera 20. července 1944 nezabila. V Berlíně vznikl zmatek, připravená operace Valkýra byla spuštěna pozdě, část velitelů odmítla jednat bez potvrzení vůdcovy smrti a převrat se během několika hodin zhroutil. Tentokrát následovala brutální odveta. Gestapo zatýkalo nejen přímé účastníky atentátu, ale také lidi spojované se staršími odbojovými kruhy. Dokumenty nalezené v archivech Abwehru postupně odkryly činnost, kterou se Osterovi a Canarisovi dařilo několik let skrývat.
Zapomenutá šance změnit dějiny
Hans Oster byl po odhalení dokumentů usvědčujících vedení Abwehru převezen do koncentračního tábora Flossenbürg. Spolu s ním tam skončil Wilhelm Canaris, vojenský právník Hans von Dohnanyi a další odpůrci režimu.
Na začátku dubna 1945, kdy se americká armáda přibližovala k táboru a porážka Německa už byla všem zřejmá, nechal Hitler své staré nepřátele zlikvidovat. 8. dubna se ve Flossenbürgu konal improvizovaný proces a následujícího rána byli Oster, Canaris, teolog Dietrich Bonhoeffer a další vězni popraveni. Do konce války v Evropě zbýval necelý měsíc.
Ludwig Beck zemřel už večer 20. července 1944. Po zhroucení převratu se pokusil zastřelit, ale nezemřel okamžitě. Jeden z přítomných vojáků ho poté dorazil. Erwin von Witzleben byl předveden před Lidový soud, jehož předseda Roland Freisler proměňoval procesy v ponižující veřejná představení. Witzleben byl v srpnu 1944 oběšen.
Erwin von Witzleben během procesu před Lidovým soudem se spiklenci z 20. července
Další účastníci konspirace byli popraveni, uvězněni nebo donuceni k sebevraždě. Někteří naopak válku přežili a později se podíleli na vytváření obrazu německého vojenského odboje. Ten byl dlouho zastíněn především atentátem z 20. července 1944. Plán připravovaný během sudetské krize zůstal mnohem méně známý.
Jeho skutečné šance nelze přesně určit. Spiklenci kontrolovali důležité vojenské funkce a měli připravené jednotky v Berlíně. Současně však byli nejednotní, váhali nad zabitím Hitlera a neměli jistotu, jak se zachová zbytek armády, SS nebo veřejnost. Ani úspěšné ovládnutí hlavního města by automaticky neznamenalo kontrolu nad celým Německem.
Stejně nejistá je otázka, co by následovalo po Hitlerově pádu Mnozí spiklenci podporovali německé územní požadavky a chtěli zachovat silný, autoritativně vedený stát. Odstranění Hitlera proto nemuselo vyřešit všechny evropské spory ani trvale zabránit dalšímu konfliktu.
Změna v čele Německa na podzim 1938 by však téměř jistě ovlivnila další vývoj. Nacistický režim ještě neovládal velkou část Evropy, válka nezačala a systematické masové vyvražďování evropských Židů dosud nebylo spuštěno. Hitlerův pád v této chvíli by otevřel cestu k dějinám, které mohly vypadat zcela jinak.
Mnichovská dohoda bývá připomínána především jako zrada Československa a symbol neúspěchu politiky ústupků, Osterovo spiknutí k tomu přidává další rozměr. Dohoda, která měla zachránit mír, tak připravila německé spiklence o okamžik, na který čekali. Další příležitost dostali až ve chvíli, kdy už válka zničila Evropu a Hitlerův režim měl na svědomí miliony mrtvých.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
