Článek
Na První svátek vánoční loňského roku proběhal médii zpráva o havárii azerského civilního letadla na trase do Grozného, který dopadl. Velmi záhy na povrch vyplul fakt, že letadlo bylo podle všeho sestřeleno ruskou protivzdušnou obranou. Ruský prezident se za situaci omluvil, v žádném případě však nepřipustil zavinění z ruské strany.
Kromě stop po protivzdušné střele v trupu letounu, se ukázalo také to, že Rusové odmítli povolit letounu přistát na některém z ruských letišť a ten s tak musel i přes závažné poškození vydat na mezinárodní letiště v Aktau v Kazachstánu. Celá situace pak implikovala ruskou snahu zakrýt jakýmkoliv způsobem stopy po jejich pochybení.Prezident Ázerbájdžánu Alijev požadoval vyšetření, omluvu a kompenzaci obětem, to však Rusko odmítlo. Údajně mě l Alijeva kontaktovat prezident Čečenska Kadyrov s nabídkou „tichého vyrovnání“ – kompenzace, ale bez veřejné omluvy, to však ještě více rozezlilo představitele Ázerbájdžánu.
Dopad na vzájemné vztahy
Celá situace měla pochopitelně negativní dopad na vzájemné vztahy obou zemí. Oproti minulosti vystupoval Ázerbájdžán velmi sebevědomě když jasně pojmenoval viníka a požadoval kompenzace a omluvu, Rusko se snažilo jednat podle svých předchozích zvyklostí, kdy se zeměmi bývalého SSSR nejednalo jako rovný s rovným, ale z nadřazené pozice s použitím síly.
V následujících měsících načas situace utichla, ale znovu se vyhrotila během letních měsíců. Vše začalo záhadným úmrtím dvou Azerů v policejní cele v Jekatěrinburgu. Ázerbájdžán reagoval uzavřením ruské zpravodajské stanice, zatýkáním ruských agentů a v následujících dnech a týdnech otevřeně podpořil Ukrajinu v jejím odporu proti Rusku. Dočkal se za to oblíbené ruské taktiky, kdy ruský hygienický a potravinářský dozor náhle našel závadné mléčné výrobky a nebezpečné škůdce v dováženém ovoci a zakázal jejich dovoz. V ruské Dumě se otevřeně mluvilo o ještě přísnějším omezení nebo zablokování dovozu a padaly dokonce hrozby nové „speciální operace“ proti Ázerbájdžánu.
Ázerbájdžán se vymaňuje z ruského područí
Prezident Ilham Alijev se tradičně snažil o politiku „všem azimutů“, v jeho snaze ho brzdila ekonomická a bezpečnostní závislost na Rusku. V případě ekonomických vazeb to znamená především vývoz azerských produktů do Ruska a v předchozích letech také nutnost transferu azerských uhlovodíků prostřednictvím ruských produktovodů. Tato situace se však začala měnit s dobudováním ropovodů protínajících Gruzii a Turecko, které snížily závislost na ruské infrastruktuře. V případě bezpečnosti se jednalo o vztahy s Íránem, otázku Zangezurského koridoru, a především pak nedořešený konflikt v Náhorním Karabachu. Tyto otázky však z velké části nebo zcela ztratily svůj význam.
Vývoj bezpečnostních otázek je samozřejmě neoddělitelně spjat s ruskou agresí proti Ukrajině. O vývoji v Náhorním Karabachu něco málo z dřívějška najdete zde, v krátkosti však – po úspěšné ofenzivě v roce 2020 se rozhodl Ázerbájdžán využít ruské slabosti a po několika „testovacích“ menších útocích v roce 2022, obsadil zbytek Náhorního Karabachu během jediného dne v září 2023.
V následujících přibližně 2 letech zůstala otevřená otázka Zangezurského koridoru. Ten propojí oddělenou nachičevanskou exklávu se zbytkem Ázerbájdžánu a dále zemi spojit s Tureckem a potencionálně dále evropskými trhy. Nabízely se dvě řešení – vojenské a mírové.
Oproti vojenské hrozbě byla Arménie teoreticky chráněna členstvím v Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, ovšem po několika útocích na arménské území se jasně ukázalo, že Rusko jako hlavní garant této smlouvy není s to dostat svým závazkům. Naštěstí již Rusko ztratilo nad situací vliv do té míry, že se do jednání mohly vložit USA a pomoci dojednat historickou (byť zatím nejspíše předběžnou) mírovou dohodu mezi oběma státy.
Té ještě předcházela válka mezi Íránem a Izraelem, která vyvrcholila americkými nálety na íránské jaderné provozy. Prohra ve válce oslabila íránský režim natolik, že nedokázal již dále efektivně bránit vzniku koridoru, který je v zemi považován za hrozbu z důvodu možného strategického obklíčení ze všech stran.Donedávna byla íránsko-arménská hranice jediná pozemní hranice, která byla pro Arménii bez omezení otevřena a nyní ji bude kopírovat koridor pod oficiálním názvem Trumpova trasa pro mezinárodní mír a prosperitu.
Ruská slabost
V předchozích letech snahu o samostatnou politiku menších postsovětských republik řešil Kreml především silou. Ať se jednalo o přímou agresi (jako v případě Gruzie, Krymu, války na Donbase a invaze v roce 2022), pomoci se zajištěním bezpečnosti nebo hrozbou jejího omezení (jako v případě dodávek zbraní a bezpečnostními garancemi pro Arménii), rozehráváním různých zamrzlých konfliktů (Podněstří či Náhorní Karabach) či ekonomickým tlakem, jak tomu bylo především v případě Gruzie, Moldavska, ale nověji také Kazachstánu, Arménie či Ázerbájdžánu, které se musely opakovaně potýkat s náhlými zákazy dovozu často klíčových, především zemědělských a potravinářských produktů.
Nyní se však zdá, že s oslabováním ruské moci a vstupem nových hráčů jako Turecko či USA do politické hry na Kavkaze ztrácí Rusko definitivně páky, které mohlo nasadit. Musí tedy postupovat poněkud civilizovanějším způsobem obvyklým pro zbytek světa. I tak se snaží Rusko, respektive Putin zachránit si tvář, jak to jen jde. K omluvě a oznámení o kompenzaci za sestřel letadla neopomněl Putin dodat snadno prohlédnou výmluvu, že o tom, že šlo o ruské střely nevěděl a dozvěděl se to až krátce před setkáním.
Mezitím však už Kreml ztratil značnou část svých pozic, jeho obvyklý tvrdý přístup se mu vymstil a pomohl Arménii a Ázerbájdžánu dojít ke zjištění, že Rusko nechce a nemůže být garantem jejich bezpečnosti a nemá skutečný zájem na vyřešení jejich bezpečnostních otázek. Během velmi krátké doby tak umožnil zapojení americké diplomacie, a tak si může nárokovat lví podíl na řešení desítky let trvající situace USA a Trump (který to také moc rád dělá), který sice na jednu stranu verbálně Putina a Rusko velebí, na druhou stranu nemá zjevně nejmenší problém vstupovat do tradiční ruské sféry zájmu ve chvíli, kdy se mu k tomu naskytne příležitost.
Na příkladu posledních dní se ukazuje, že Ruská slabost se projevuje nejen velmi spektakulárními a hlasitými událostmi jako je ukrajinská kampaň proti ruské ropné infrastruktuře, ale i mnohem tišším, byť neméně významným způsobem. Po pádu syrského režimu a neschopnosti podpořit Írán ve válce s Izraelem ztratilo Rusko nyní z velké části moc i v Ázerbájdžánu. Uvidíme, které pozice ztratí příště.
