Článek
Již od vyhlášení příměří po válce v roce 2020 bylo jasné, že dříve nebo později se Ázerbájdžán znovu pokusí kompletně obnovit kontrolu nad svým územím. Když se ani nadále nedařilo dosáhnout tohoto výsledku politickým prostředky, došlo 19. srpna k obnovení bojů.
Jako odpověď na údajné arménské provokace a přípravu k dalším bojů zahájil Ázerbájdžán útok na zbývající separatistické území. Slovy azerského ministerstva obrany, lokální protiteroristická operace byla vedena proti arménským ozbrojeným silám v oblasti Karabachu…za účelem obnovení ústavního pořádku v oblasti. Použity měly být vysoce přesné zbraně, a to pouze proti legitimním vojenským cílům. Civilní populace a civilní cíle neměly být cíli útoků. Slovník prohlášení nápadně připomínaly formulace ministerstva obrany Ruska k agresi proti Ukrajině. Také výsledky byly bohužel obdobné, když se začaly objevovat zprávy o mrtvých a zraněných civilistech a o zničené kritické infrastruktuře.
Již po několika hodinách bojů bylo zřejmé, že obklíčené síly Arcachu nemají naději na úspěch. Již krátce po zahájení bojů přispěchal arménský premiér s prohlášením, že Arménie nepůjde do války s Ázerbájdžánem. Jeho prohlášení vyvolalo v Arménii masivní protesty v ulicích, které trvají do dnešních dnů, opozice pak vznesla požadavek na jeho odstoupení z funkce, to však nevedlo však ke změně stanoviska. Také další státy, včetně Ruska, které v oblasti rozmístilo své mírové síly, zůstaly u politických proklamací a výzev k zastavení bojů. Proto již další den došlo k vyhlášení příměří zprostředkovaného ruskými vyjednavači a představitelé Arcachu oznámili dříve nemyslitelné – souhlas se zahájením jednání s azerskými úřady za azerských podmínek – tedy kapitulací, složení a odevzdaní zbraní a předání kontroly nad územím.
Již 21. srpna tak byly zahájeny rozhovory v ázerbajdžánském Jevlachu. První kolo nepřekvapivě nepřineslo zásadní průlom, podle azerských médií se však jednání prozatím nesla v pozitivním a konstruktivním duchu. Zároveň byly obnoveny humanitární dodávky potravin, léků a paliv do Karabachu ze strany jak azerských úřadů, tak ruských mírových sil a Mezinárodního červeného kříže. I přes opakované oboustranné porušení podmínek příměří zůstává zatím situace víceméně v klidu a čeká se na další jednání a vývoj situace.
Vítězové a poražení
Jasným vítězem celé situace je samozřejmě Ázerbájdžán a jeho prezident Ilham Alijev. Tomu se podařilo dosáhnout toho, co nedokázal jeho otec a předchůdce ve funkci Hejdar Alijev. Po letech soustavných příprav a opakovaných bojů došlo ke konečnému zlomení arménského odporu. Zároveň poslední válka trvala jen velmi krátce, bez větších ztrát a přinesla bleskový triumf azerských zbraní.
Druhým vítězem je pak samozřejmě Turecko. To představuje jakéhosi velkého bratříčka Ázerbájdžánu a jeho patrona v oblasti. Turecký slogan „tek millet – iki devlet“ čili jeden národ – dva státy ukazuje blízkost obou zemí – jazykovou, kulturní i politickou. Vítězství Azerů v Karabachu se slaví v Turecku o něco méně, ale pořád se jedná o významnou událost. Není jistě náhodou, že krátce po vyhlášení příměří vyhlásila turecká centrální banka navýšení základní úrokové sazby – krok dosti nepopulární a v předchozích letech rozhodně odmítaný tureckým prezidentem Erdoğanem.
Na straně poražených pak bezesporu stojí Arcach a karabašští Arméni. Jejich, sice mezinárodně neuznaný (a to ani Arménií samotnou), ale jinak vcelku funkční (de facto) stát po této válce zanikne. Ázerbajždán již avizoval, že budou zrušené veškeré dřívější instituace a veškeré záležitosti se budou řešit pouze v rámci ázerbajdžánského uspořádání. Toto také potvrdili zástupci arcachských úřadů. Ke konci roku tak země zanikne spolu se všemi svými instucemi.
Mistní 120 tisícové populaci bylo dáno na výběr - přijmout občanství Ázerbájdžánu a moci zůstat na místě nebo území opustit. Reakce byla očekávatelná a k dnešnímu dni již více než 70 tisíc lidí opustilo své domovy a uprchlo znovuotevřeným Lačinským koridorem do Arménie.
Druhým poraženým bylo bezesporu Rusko. To od roku 2022 výrazně ztrácelo kontrolu nad situací. Naplno se to ukázalo v září téhož roku, když azerské síly vpadly a okupovaly území samotné Arménie.
Ta je společně s Ruskem jedním z šesti členů organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Na tomto základě požádala napadená země o asistenci. Rusko, které je hlavním hráčem v této organizaci však nebylo schopno nebo ochotno účině zasáhnout. Nic na tom nezměnila ani smrt několika příslušníků ruských mírových sil. Obdobná situace se opakovala i v posledních dnech. Rusko opět přešlo smrt svých vojáků mlčením.
Všichni zúčastnění tak naplno vidí ruskou slabost. Arménie se pokoušela o větší přesměrování své politické orientace na Západ již od roku 2018 kdy byl na premierský post zvolen Nikol Pašinjan. Od roku 2020 se tato snaha ještě zintenzivnila. Důsledkem byl nejen výraznější vstup EU a USA do vyjednávacího procesu mezi Armény a Azery, ale také společné americko-arménské vojenské cvičení či prohlášení premiéra Pašijana, že výhradní orientace na Rusko byla strategickým omylem.
Co dále?
V předchozím textu nebyly mezi vítězi ani poraženými zmíněny dvě země, ač by se to na první pohled mohlo zdát nasnadě – Írán a samotná Arménie. Důvodem je, že ač v tuto chvíli mohou oba státy na první pohled nejnovějším vývojem značně ztrácet, zároveň se jim otevírají nové příležitosti.
V mnohem jednodušší situaci je v tuto chvílí Írán. Ten se do konfliktu ve srovnání s dalšími lokálními velmocemi Ruskem a Tureckem zapojoval ve výrazně menší míře. Stále však představuje důležitého partnera pro Arménii. Arménsko-íránská hranice zůstává jedinou, která je bez větších omezení průchozí. Írán tak představoval hlavní pozemní spojnici nejen pro arménský obchod, ale také pro dodávky zbraní a munice. Tuto situaci také zhodnotil prezident Alijev slovy o historicky nejhorších vztazích Íránu a Ázerbájdžánu. Vzájemným vztahům příliš neprospívá ani úzká azerská spolupráce s Izraelem. Ten patří mezi nejdůležitější dodavatele moderních zbraní pro azerské ozbrojené síly, zároveň zřejmě využívá azerské území k provádění zpravodajských a sabotážních akcí proti Íránu.
Vše ještě zhoršil útok na azerskou ambasádu v Teheránu z ledna tohoto roku. Ten za sebou nechal jednoho mrtvého a dva zraněné. Írán se po něm dočkal obvinění z ignorování předchozích hrozeb proti azerskému úřadu a zanedbání bezpečnosti personálu ambasády.
I přes výše uvedené může nyní Írán profitovat hned dvojím způsobem z nejnovějšího vývoje situace. Prvním způsobem je užší spolupráce s Arménií. Ta se odtrhává od Ruska, zatím však nedokázala navázat podobně úzké styky s žádnou další velmocí. Sousední Írán se tak samo sebou nabízí jako možná pomoc.
Druhý způsob může paradoxně představovat právě Azerbajdžán a Turecko. Tyto státy mají již dlouhou dobu zájem na otevření tzv. Zangezurského koridoru – pozemní spojnice mezi oběma státy. Koridor však prochází územím jižní Arménie a ta, ačkoliv se k tomu zavázala v dohodě o příměří v roce 2020, jej nadále odmítá otevřít. Pokud by se tak stalo, nově otevřená obchodní trasa by přinesla významný profit všem zúčastněným.
Írán se jeho zprovoznění v minulosti bránil – nová trasa by nepřinesla jenom obchod, ale znamenala by také propojení Turecka a dalších turkických států Asie. Možného panturkického sentimentu se Írán zákonitě obává, už jen proto, že v Íránu žije více Azerů než v Ázerbájdžánu samotném. Nyní však po jednáních Erdoğana a Alijeva v Nachičevanu prohlásil první zmíněný, že Írán je v současnosti otevření koridoru nakloněn. Země by se tak díky ekonomickému propojení se sousedy mohla dostat alespoň částečně z mezinárodní izolace, které v současnosti čelí, nemluvě o ekonomickém přínosu z provozu v tomto koridoru. Podmínkou však je posunutí koridoru na jih – tedy mimo území samotné Arménie.
V předchozích odstavcích jsem se blíže nevěnoval situaci samotné Arménie. Je to dáno tím, že země v tuto chvíli stojí na rozcestí. Vývoj v nejbližší budoucnosti může rozhodnout o podobě Arménie na další generace. V případě úspěchu na domácím i zahraničním politickém poli může země vystoupit z mezinárodní izolace, zbavit se závislosti na Rusku či zlepšit své vztahy se sousedy, především pak Tureckem a Ázerbájdžánem. Je však ještě mnoho s čím se musí celá země vypořádat. Výsledkem tak klidně může být pravý opak – další zhoršování vztahu, ještě větší izolace, ekonomické strádání či ztráta dalších území. Překážek a možných proměnných je zde příliš mnoho – situaci bych se proto rád věnoval v některém z dalších článků.
Použité články:
https://www.aa.com.tr/en/europe/1st-round-of-armenian-azerbaijani-talks-end-on-constructive-positive-note/2997589
https://english.alarabiya.net/News/world/2023/09/21/Azerbaijan-says-six-Russian-peacekeepers-killed-during-Karabakh-offensive
https://www.al-monitor.com/originals/2023/09/erdogan-iran-views-positively-land-corridor-linking-turkey-azerbaijan
