HMS Hermione: Brutalita kapitána, válka a zoufalství vyústily v nejkrvavější vzpouru Royal Navy

Na konci 90. let 18. století patřil Karibik k nejrušnějším a nejnestabilnějším regionům globálního konfliktu mezi Británií a revoluční Francií. Francouzská republika se snažila narušit britskou námořní sílu a šířit svůj vliv v koloniálních územích, zatímco Británie usilovala o paralyzování francouzského obchodu a o upevnění kontroly nad námořními cestami od Jamajky po Barbados. Španělské přístavy, které se po smlouvě ze San Ildefonsa z roku 1796 připojily k Francii, se staly nepřátelským územím. Každý přístav, každý mys, každá zátoka se mohly rychle stát dějištěm širší ideologické a geopolitické bitvy.

V tomto prostředí – plném neustálých hlídek, náhlých střetů, nemocí, nedostatku zásob a politické nejistoty – operovala HMS Hermione. Válečný tlak zintenzivňoval život na každé lodi Royal Navy, ale právě Hermione se stala příkladem, jak rychle se může řád zhroutit, když se současně rozloží velení a morálka.

Válečné podmínky také znamenaly, že kapitáni byli pod ohromným tlakem přinášet výsledky – zachytávat korzáry, získávat kořist a udržovat trvalou bojovou pohotovost. Mnozí velitelé reagovali tvrdou, ale obvyklou disciplínou. Podmínky na HMS Hermione však překročily i tvrdé normy námořní služby. Historici později poznamenali, že válečný stres často zesiloval špatné zacházení námořních velitelů se svými podřízenými – a na Hermione byl tento efekt mimořádně výrazný.

Hermione, 32dělová fregata (někdy se uvádí také 44dělová podle dodatečných 12 děl umístěných na hlavní palubě plavidla), dorazila do Karibiku v roce 1797. Byla rychlá, dobře vyzbrojená a ideální pro pronásledování francouzských a španělských korzárů. Její posádku tvořili zkušení námořníci otužení lety služby na moři a mladí rekruti, které Británie narychlo shromažďovala při rozšiřování námořních sil.

Na palubě sloužil také významný počet násilně naverbovaných mužů – námořníků odvedených během razií v britských i koloniálních přístavech. Tito muži bývali často neklidní, nespolehliví a méně oddaní námořní hierarchii, což činilo vnitřní stabilitu Hermione křehkou od samého začátku.

V čele lodi stál kapitán Hugh Pigot. Jeho rodina měla vliv na výběr jeho kariéry. Jeho otec byl vysoký admirál a díky těmto konexím se mohl také syn stát důstojníkem Royal Navy. Narozdíl od otce však Pigot mladší postrádal povahu a vlastnosti očekávané od velitele válečné lodi ve válečných podmínkách. Ač byla námořní kázeň obecně tvrdá, Pigot ji povýšil na osobní a nepředvídatelnou tyranii.

Námořníci na jiných lodích eskadry si o Pigotovi vyprávěli příběhy ještě předtím, než Hermione dorazila na stanoviště. Kolovaly zvěsti o jeho výbušných náladách, přehnaném bičování a trestech, které jen málo souvisely s přestupkem. Důstojníci, kteří později svědčili před válečnými soudy, popisovali kapitána, který považoval nesouhlas za vzpouru a váhání za otevřenou neposlušnost.

Námořníci později popisovali atmosféru na Hermione jako „neustálý děs“. Pigot rozdával výprasky tempem, které nemělo v oblasti obdoby. Některé tresty měly opodstatnění; mnoho jich však ne. Zmeškané zasalutování, nedokonale stočené lano, slovo pronesené ve špatný okamžik – to vše mohlo znamenat výprask. Aby toho nebylo málo, byl Pigot znám také svým nerovným přístupem vůči podřízeným. Zatímco někteří byli trestáni takřka neustále za sebemenší drobnosti, část námořníků měl v oblibě a jeho přístup k nim byl diametrálně odlišný.

Ještě nebezpečnější než neustále tresty však byl jeho zvyk nutit muže lézt na ráhna i během bouře. Pořádal soutěžní cvičení ve stahování a napínání plachet i za nejhoršího počasí a trval na tom, aby jeho lidé neustále pracovali „rychleji než minule.“ Zkušení námořníci věděli, že je to zbytečné a riskantní, mladší poslechli ze strachu.

Několik dřívějších incidentů předznamenalo budoucí výbuch násilí. V jednom případě Pigot nařídil zbičovat námořníka za to, že nepřiběhl dost rychle, když ho zavolali – ačkoliv muž spal po dvojité hlídce. Jindy byl lodník obviněn z drzosti jen proto, že požádal kapitána, aby zopakoval rozkaz přehlušený větrem. Tyto události sice nevypukly v okamžitou vzpouru, ale postupně vytvářely atmosféru, v níž si nikdo – bez ohledu na zkušenosti či loajalitu – nemohl být jistý bezpečím.

V horkém, dusném podpalubí narůstala nenávist. Muži si šeptali o Pigotových předchozích veleních, o rekordu v bičování, o jeho protežování některých důstojníků a ponižování jiných. Válka s Francii vytvářela vnější tlak, Pigot přidával tlak uvnitř trupu, až muži dosáhli hranice snesitelnosti.

Zachované výpovědi naznačují, že malé skupinky námořníků probíraly něco, čemu říkaly „zúčtování“, přesto neexistují důkazy o organizovaném spiknutí. Šlo spíše o sdílený emocionální stav – strach přecházející v hořkost, hořkost v zoufalství.

Dne 21. září 1797 se přes Karibik přehnala bouře. Vítr trhal takeláží a déšť bil do paluby, když Pigot nařídil upravit horní plachty – rychle a s obvyklou „soutěží“ o nejpomalejšího člena posádky, jehož čekal za jeho výkon výprask.

V chaosu na ráhnech tři námořníci spadli. Jeden zemřel okamžitě, dva další o několik hodin později. Posádka byla otřesena, ale Pigot ji šokoval ještě víc tím, že označil jejich smrt za „jejich vlastní vinu,“ přidal vulgární urážku na adresu zemřelých a potrestal muže, kteří pracovali na stejném ráhně.

Několik pozdějších soudních výpovědí zdůrazňuje tento okamžik jako bod zlomu. Muži, kteří vydrželi měsíce brutálního zacházení, byli zděšeni, když viděli, že kapitán viní mrtvé a trestá jejich truchlící druhy. Pro mnohé to byl důkaz, že Pigot cení svou autoritu víc než lidský život.

Tej noci došla trpělivost. Mnozí svědci později uvedli stejnou myšlenku: pokud se něco neudělá, zemřou další.

Krátce po půlnoci se směrem k Pigotově kajutě vydala skupina poddůstojníků a námořníků. Nebyl žádný vůdce ani plán – jen kolektivní rozhodnutí zrozené ze strachu, ponížení a hněvu.

Pigot se bránil, křičel rozkazy i výhrůžky, ale byl odvlečen na záď. V následné potyčce byl opakovaně bodán a hozen přes palubu. Násilí se poté rozšířilo do důstojnických kajut. Důstojníci, kteří se pokusili zasáhnout, byli zabiti; jiní zemřeli ve svých hamakách, aniž pochopili, co se děje.

Pozdější vyšetřování ukázalo, že ne všichni vzbouřenci souhlasili s rozsahem zabíjení. Někteří očekávali jen to, že Pigot bude sesazen či spoután. Ale jakmile padl první důstojník, ostatní propadli panice, obávajíce se trestu, pokud se nepřipojí. Násilí se rychle vymklo kontrole.

Za úsvitu bylo mrtvých deset důstojníků – včetně Pigota. Loď se kolébala v tísnivém tichu, zatímco vzbouřenci stáli v šoku nad rozsahem toho, co provedli. Okamžitě věděli, že se už nikdy nemohou vrátit do britského přístavu.

Vzbouřenci se rozhodli doplout do La Guaira, španělského přístavu ve Venezuele. Protože Španělsko bylo nyní spojencem revoluční Francie, doufali v azyl výměnou za fregatu.

Risk jim vyšel. Španělé loď zabavili, přejmenovali ji na Santa Cecilia a zakotvili v  opevněném přístavu Puerto Cabello. Mnozí vzbouřenci se rozprchli po španělských územích; jiní našli práci na souši. Na okamžik uvěřili, že nejhorší je za nimi.

Špatně odhadli britské odhodlání.

Admiralita, již tak oslabená válkou s Francií a nedávnými politickými vzpourami ve Spitheadu a u Nore, považovala zabití důstojníků Hermione za nepřijatelný akt anarchie. Rozjela pátrání bez historické obdoby.

Kapitáni po celém Karibiku dostali popisy všech známých členů posádky Hermione. Diplomati tlačili na koloniální guvernéry. Informátoři dostávali štědré odměny. Sle­dovaly se hostince, vyšetřoval se každý drb, vyslýchali se kapitáni obchodních lodí.

V amerických přístavech, jako Charleston, Baltimore či New York, dokonce noviny zveřejňovaly upozornění na „nebezpečné uprchlíky před britskou spravedlností“. Britští agenti pracovali s místními úřady, někdy i tajně, aby vystopovali uprchlíky mezi tisíci námezdních námořníků.

Mezitím britská rozvědka zjistila, že Španělé loď nerozebrali. Santa Cecilia byla stále v Puerto Cabello. Tato zpráva se dostala ke kapitánu Edwardu Hamiltonovi z HMS Surprise, proslulému svou odvahou.

V noci 24. října 1799 Hamilton zahájil smělou akci. Za téměř úplné tmy se čluny Surprise proplížily kolem pobřežní obrany (paradoxem je, že samotná HMS Surprise byla také dříve ukořistěná francouzská fregata L’Unité). Španělští strážci na palubě byli během minut přemoženi. Britové přesekli kotvy, pod palbou vytáhli plachty a odpluli z přístavu v jedné z nejdrzejších operací své doby.

Hamilton později napsal, že akce uspěla jen proto, že se španělská posádka stala příliš sebejistou a nepředpokládala tak riskantní útok. Přepadení se stalo oslavovaným úspěchem Royal Navy – a ostře kontrastovalo s hanbou samotné vzpoury.

Za znovudobytí bývalé Hermione v jedné z nejodvážnějších operací své doby obdržel kapitán Edward Hamilton výjimečné pocty. Byl pasován na rytíře, což bylo vyznamenání, jež se důstojníkům fregat udělovalo jen zřídka. Město Londýn mu věnovalo zdobný meča byl mimořádně povýšen do hodnosti post-captain (v moderní době již nepoužívaná a spíše symbolická hodnost ukazující na mimořádné zásluhy konkrétního námořního důstojníka), což mu poskytlo výraznou kariérní výhodu. Obě komory parlamentu mu vyslovily formální poděkování a jeho čin byl v celé Royal Navy oslavován jako obnovení cti námořní služby.

Loď byla opět uvedena do služby pod příznačným jménem HMS Retribution – „Odplata“.

Získání lodi byl jen první krok. V dalších letech britští důstojníci dopadali vzbouřence po celém Karibiku, ve Spojených státech i španělských územích. Někteří byli zrazeni bývalými druhy; jiní poznáni podle jizev či tetování. Několik se přiznalo v naději na mírnější trest.

Hon trval téměř deset let a zahrnoval spolupráci několika vlád i námořních velitelství. Jeden vzbouřenec byl objeven na Trinidadu, kde žil jako farmář; další byl dopaden v jamajské putyce poté, co se opilý vychloubal svou účastí. Pátrání bylo pomalé, důkladné a neúprosné.

Do roku 1806 bylo dopadeno 33 vzbouřenců. Následovaly válečné soudy. Dvacet čtyři bylo veřejně oběšeno a jejich těla vystavena pro výstrahu ostatním. Další byli uvězněni nebo zbičováni do zhroucení. Jen několika málo vzbouřencům se podařilo uniknout úplně, část posádky byla soudy osvobozena.. Admiralita případ uzavřela s pocitem, že spravedlnosti bylo učiněno zadost.

Vzpoura na HMS Hermione vyniká svou brutalitou a rozsahem násilí. Na rozdíl od mnohem známější vzpory na lodi Bounty nebyla tato událost romantizována. Šlo o zhroucení kázně zesílené válečným stresem, krutým velením a tlakem služby v politicky napjatém a militarizovaném Karibiku.

Připomíná, že disciplína udržovaná strachem je vratká – a že i v přísné hierarchii Royal Navy během válek s revoluční Francií měla lidská odolnost své limity, jejichž překročení mohlo vést ke katastrofě.

Případ Hermione se později stal studijním materiálem pro námořní velitele, protože ukazoval, jak špatné velící prostředí dokáže destabilizovat i zkušenou posádku. Ovlivnil také parlamentní debaty o námořní kázni, kde někteří tvrdili, že přehnaná tvrdost nepodporuje efektivitu – ale naopak ji podkopává.

Zdroje:

https://www.connexions.org/CxLibrary/Docs/CxP-HMS_Hermione_1782.htm?utm

https://www.smithsonianmag.com/history/how-bloodiest-mutiny-british-naval-history-helped-create-american-political-asylum-180962664/

https://discovery.nationalarchives.gov.uk/details/r/N13960292

https://www.rmg.co.uk/collections/objects/rmgc-object-12011

https://snr.org.uk/the-mariners-mirror-podcast/the-royal-navys-bloodiest-mutiny-murder-and-mayhem-on-hms-hermione/

https://en.wikipedia.org/wiki/HMS_Hermione_(1782)

Youtube:

https://www.youtube.com/watch?v=R1MRrbqfPV8