Článek
Posledních pár dní plní mediální prostor údajně úspěšné testy nových ruských „superzbraní.“ V těchto dnech s skloňují jména jako Burevestnik či Poseidon, označující střelu s plochou dráhou letu a torpédo-dron. Oba mají být poháněny jaderným pohonem a nabízet obrovský, až neomezený dosah. Ruská média samozřejmě neopomenou dodat oblíbenou frázi „nemají obdoby,“ v originále Аналогов нет (analogov nět) čili zdůraznit, že nikdo jiný na světě obdobnými zázraky moderní vojenské techniky nedisponuje. S použitím jiné v Rusku oblíbené fráze – no jest' njuans, je tady nuance.
Burevestnik a Poseidon jsou jen poslední z dlouhé řady údajných ruských superzbraní. Přibližně před rokem to byla nezastavitelná raketa Orešnik. A před 10 lety byla během oslav 70. výročí vítězství ve Velké vlastenecké válce představena nová generace obrněných vozidel, mezi nimi vynikaly především tank T-14 Armata a BVP Kurganěc-25.
Mezi další často vychvalované zbraně patří stealth stíhač Su-57 „Felon“ nebo údajně připravovaný Su-75 Checkmate a MiG-41. Je možné zmínit ještě spoustu dalších projektů, které jsou ruskou propagandou vychvalovány do nebes, jako jsou nové typy lodí, ponorek, dronů a dalších typů zbraní. Nikdy však nejspíš neopustí rýsovací prkna či vzniknou maximálně jako maketa. Ale protože je seznam ruských selhání velmi dlouhý, pro názornost si vystačíme se dvěma příklady, které skvěle ukazují, jak se věci s těmito zbraněmi mají.
Prvním z nich bude Armata. Tento tank „samozřejmě“ nemá ve světe obdoby a překonává stroje NATO. Problémem je, že původně mělo být Armat 2 300 a to do roku 2020, kdy měla nahradit všechny zastarávající stroje jako T-72. Pak jich mělo být alespoň 100 do roku 2025 a měly jimi být vyzbrojeny 2 elitní pluky. Odhaduje se však, že jich bylo vyrobeno možná 20 a sériová výroba je stále v nedohlednu. Namísto toho Rusko vytáhlo veškerou sovětskou techniku ze svých skladů a jeho vojáci na Ukrajině bojují s technikou jakou znali už jejich dědové.
Armata je však ještě tím lepším, ze zmiňovaných příkladů. Tank se nejspíš skutečně vyrábí a je dost možné, že v případě nutné potřeby by jej bylo Rusko schopné nějakým způsobem nasadit do boje. Ovšem nečiní tak kvůli jejich ceně a možným škodám na prestiži celého projektu. Armata tak zatím není nebezpečná nepříteli, ale nejspíš ani vlastním. To se o Burevestniku říci nedá.
Putin prezentoval opakovaně tuto zbraň jako něco nového a převratného. Ve skutečnosti se však jedná o nápad více než 60 let starý a Američané se pokoušeli o vývoj obdobné zbraně již v 60. letech, nakonec však vývoj zavrhli. Důvodem byl rychlý rozvoj klasických mezikontinentálních raket, které stejný úkol dokázaly plnit levněji a spolehlivěji, ale hlavně – pohon zbraně představoval obrovské riziko pro jeho obsluhu a životní prostředí. Při jakémkoliv nasazení zbraně docházelo k radiačnímu zamoření životního prostředí a skladování či pozdější likvidace zbraně musela být prováděna za velmi přísných bezpečnostních podmínek.
Nejinak tomu bude u Burevestniku, o kterém se mluví jak o létajícím Černobylu. Raketa měla údajně uletět při posledním testu 14 tisíc kilometrů. V praxi to znamená obrovské území zamořené radiací. Navíc zbraň si již nejspíš také vyžádala životy ruských vědců a vojáků v během Ňonockého incidentu v roce 2019.
I pokud bude raketa nakonec zařazena do výzbroje, v praxi bude stále použitelná maximálně jako prostředek odstrašení obdobně, jak je tomu dnes u jaderných zbraní. Ovšem na rozdíl od už zavedených zbraní to bude za cenu potřeby nové infrastruktury a většího rizika pro obsluhující personál.
Raketa tak nejspíš bude mít hodnotu maximálně jako nástroj propagandy. Celý koncept jaderným reaktorem poháněného nosiče jaderných zbraní zapadá do oblíbeného tématu ruských propagandistů, kteří s oblibou vyhrožují tu jaderným tsunami proti americkému pobřeží, tam jaderným útokem na evropská hlavní města. Toto každodenní tlachání se už však z velké části vyčerpalo a už sotva koho překvapí. Ve chvíli, kdy však přece jenom někdo zareaguje – například jak to teď udělal Donald Trump s příkazem k obnovení testů jaderných zbraní, ruská propaganda rychle couvne a nezapomene zmínit (samozřejmě fakticky správně), že vlastně o žádné testy jaderných zbraní nejde.
Poslední Trumpova reakce však ukazuje způsob, jak se velmi snadno může (a už se tak také děje) celá situace obrátit proti Rusku samotnému. Na rozdíl od Ruska, kde spadá velká část státního rozpočtu do utajeného režimu a občané jsou zjevně dost neteční vůči faktu, že vojenský rozpočet rychlé bobtná, aby byl dílem rozkraden a dílem shořel někde na východě Ukrajiny, v zemích NATO jsou vojenské výdaje ostře diskutované téma. Jakékoliv navyšování těchto výdajů se stává tématem politické a veřejné diskuse a nezřídka čelí silnému odporu. Může jít o diskuse o jejich účelnosti (proč letadla a ne drony?), riziko korupce, ale také jejich přímé odmítnutí (bydlení je naše zbrojení). Proto je třeba o nutnosti navyšovat tyto výdaje voliče přesvědčit. A co lepšího může být než potencionální protivník vyzbrojený množstvím superzbraní, proti kterým zatím neexistuje obrana. Ostatně už se to Rusům (respektive Sovětům) dvakrát stalo.
Prvním případem byl tzv. „bomber gap“ (a později obdobná missile gap) čili americká panika kvůli domnělému zaostávání ve výzbroji za SSSR. Ve zkratce – Rusko v roce 1954 na vojenské přehlídce představilo proudový bombardér Mjasiščev M-4. A aby dosáhlo většího propagandistického efektu, nechalo nad hlavami diváků opakovaně prolétat stejné stroje. Aby toho nebylo málo, o rok později vyfotil U-2 při průzkumném letu 30 těchto letadel na jediném letišti poblíž tehdejšího Leningradu. Prostou extrapolací (když jich mají Rusové na jednom letišti tolik, kolik jich jen můžou mít na všech letištích dohromady?) došli k odhadovaným stovkám letounů ve službě. Ve skutečnosti jich nikdy nebylo více než 200, ale co hůře jejich dolet nebyl dostatečný na to, aby mohly doletět nad cíle v USA a vrátit se zpět. V praxi tedy byly pro svůj účel nepoužitelné, jejich existence však „nabila“ americkému letectvu pro získání financování k urychlení vývoje a výroby a navýšení počtu vlastních bombardérů B-52. Těch nakonec bylo více než 700 (a k nim další typy) a slouží úspěšně do dnešních dnů.
Obdobně si Rusové naběhli se svým MiG-25. Po zkušenostech z Vietnamské války vyvíjely USA nový letoun, vývoj však nebyl příliš rychlý a nepatřil mezi americké priority. Vše se změnilo s příchodem nového Migu. Tvar letadla s velkými křídly naznačoval skvělé manévrovací schopnosti, obří motory předpokládaly vysokou rychlost, to vše podpořeno schopností překonat řadu do té doby platných leteckých rekordů. A do toho sovětská propaganda deklarovala ještě lepší, ale neověřitelné schopnosti stroje.
To vedlo USA k urychlení vývoje stíhačky F-15. Navíc kvůli obavám z technologického zaostávání byly patřičně upraveny požadavky na schopnosti nového stroje. Že byl strach zbytečný se ukázalo v roce 1976, když sovětský pilot Viktor Bělenko uletěl s Migem do Japonska. Na místě a z výpovědí pilota se američtí experti dozvěděli, že se jedná o záchytný stíhač a jeho schopnosti byly značně přeceňovány na obou stranách železné opony. V té době už však běžela výroba F-15 naplno a jejich technologický náskok už Sovětský svaz nedokázal za dobu své existence dohnat.
Dodnes se samozřejmě spekuluje nad tím, do jaké míry v těchto případech rozvědka a generálové skutečně věřili získaným informacím a nakolik panice pomohli sami, aby přesvědčili veřejnost a politiky k navýšení vlastních rozpočtů. Buď, jak buď, v obou těchto případech propaganda v konečném důsledku uškodila Rusku samotnému.
Mark Twain měl kdysi prohlásit, že historie se neopakuje, ale rýmuje. Rusku se poslední dobou moc na poli vojenství nedaří. Na Ukrajině zabředlo do dlouhé války, ze které nemůžu snadno ven, jeho vojenská moc slábne a technické zaostávání nejen za přímými geopolitickými protivníky v USA a Evropě, ale také za dříve největším odběratelem vojenských technologií Čínou, je čím dál zřetelnější. Situace se začíná rýmovat s případem diktátora, jehož propaganda o několik desetiletí dříve také slibovala nasazení nových Wunderwaffen, proti kterým neexistovala obrana a které měly rozhodnout válku. Zatím však nebyl schopen ochránit ani nebe nad vlastní zemí proti útokům nepřítele a jeho vojáci s čím dál horší výzbrojí a vybavením bojovali ve válce, ve které už dávno nemohli zvítězit.
