Článek
Když se mluví o sestřelených civilních letadlech, většině lidí se vybaví malajsijský Boeing MH17 nad Donbasem nebo jihokorejský let KAL 007 sestřelený Sovětským svazem během studené války. Mnohem méně známá je však tragédie, při níž civilní dopravní letoun zničilo americké námořnictvo.
Dne 3. července 1988 vzlétl z íránského Bandar Abbásu Airbus A300 společnosti Iran Air. Na palubě bylo 290 lidí, mezi nimi desítky dětí, rodiny mířící na dovolenou i cestující na pracovních cestách do sousedních Spojených arabských emirátů. Let do Dubaje měl trvat necelou půlhodinu a ničím se nelišil od desítek podobných spojů, které touto trasou létaly každý týden.
Jen několik minut po startu však Airbus zachytil radar amerického raketového křižníku USS Vincennes. Posádka jedné z nejmodernějších válečných lodí své doby dospěla k závěru, že proti ní letí íránská stíhačka F-14 připravující útok. O několik okamžiků později byly odpáleny dvě rakety. Když se rozptýlil kouř a trosky dopadly do vod Perského zálivu, ukázalo se, že cílem nebyl bojový letoun, ale civilní Airbus. Nikdo z 290 lidí na palubě nepřežil.
Válka, která se přelila do Perského zálivu
Když irácký diktátor Saddám Husajn v září 1980 zahájil invazi do Íránu, očekával rychlé vítězství. Írán byl krátce po islámské revoluci, armáda procházela rozsáhlými čistkami a Bagdád věřil, že sousední zemi dokáže snadno porazit. Místo krátké války však přišel vleklý konflikt, který si během následujících osmi let vyžádal statisíce mrtvých a proměnil se v jednu z nejkrvavějších válek druhé poloviny 20. století.
Po počátečních úspěších se irácký postup zastavil. Írán dokázal útok odrazit a postupně získal ztracené území zpět. Ani jedna strana však nebyla schopna zasadit protivníkovi rozhodující úder. Jak se válka protahovala, začaly obě země situaci eskalovat a hledat jiné způsoby, jak protivníka oslabit. Jedním z nich byly útoky na ekonomické cíle.
Pro obě země představoval vývoz ropy hlavní zdroj příjmů a prostředek k financování války. Irák proto začal stále častěji útočit na tankery převážející íránskou ropu a na infrastrukturu spojenou s jejím exportem. Írán odpovídal útoky na obchodní lodě plující do iráckých přístavů nebo na plavidla států Perského zálivu, které Bagdád podporovaly finančně i politicky.
Flotila íránských člunů během války tankerů
Postupně tak konflikt přerůstal v tzv. válku tankerů. V jejím průběhu byly napadeny stovky obchodních lodí a Perský záliv se proměnil v jednu z nejnebezpečnějších námořních oblastí světa. Posádky tankerů musely počítat s raketovými útoky, leteckými nálety i námořními minami. Každá cesta mohla skončit katastrofou.
Vývoj situace začal znepokojovat také Spojené státy. Washington se obával o bezpečnost mezinárodní lodní dopravy i o stabilitu dodávek ropy na světové trhy. V roce 1987 proto zahájil operaci Earnest Will, v jejímž rámci americké válečné lodě doprovázely tankery plující pod americkou vlajkou a chránily je před možnými útoky. Ani přítomnost amerického námořnictva však nezaručovala bezpečí.
V květnu 1987 zasáhly americkou fregatu USS Stark dvě irácké protilodní střely Exocet. Zahynulo 37 námořníků a dalších více než dvacet bylo zraněno. Šlo o jeden z nejkrvavějších útoků proti americkému námořnictvu od války ve Vietnamu. Přestože Bagdád incident označil za omyl, ukázal, jak nebezpečné prostředí v Perském zálivu panuje. Napětí dále vzrostlo o necelý rok později. Dne 14. dubna 1988 najela americká fregata USS Samuel B. Roberts na íránskou námořní minu. Výbuch málem loď roztrhl na dvě části a jen mimořádné úsilí posádky zabránilo jejímu potopení. Washington dospěl k závěru, že za útok nese odpovědnost Írán, a rozhodl se k odvetě.
O čtyři dny později zahájily Spojené státy operaci Praying Mantis, největší námořní bojovou akci amerického námořnictva od konce druhé světové války. Během jediného dne Američané zničili dvě íránské ropné plošiny využívané armádou, potopili raketový člun Joshan, vážně poškodili fregatu Sahand, která následně klesla ke dnu, a vyřadili z boje další íránská plavidla. Íránské námořnictvo utrpělo těžké ztráty a Teherán dostal jasně najevo, že Spojené státy jsou připraveny použít sílu, ani tím však střety neskončily.
Íránská fregata IS Sahand po zásahu americkým náletem
Írán nadále používal rychlé ozbrojené čluny, které obtěžovaly obchodní lodě a testovaly reakce amerických válečných plavidel. Obě strany se navzájem sledovaly, provokovaly a občas po sobě střílely. Z amerického pohledu představoval Írán nepředvídatelného protivníka ochotného útočit pomocí min, rychlých člunů i pobřežních raket. Z íránského pohledu se naopak Spojené státy staly aktivním účastníkem konfliktu, který otevřeně zasáhl proti jeho námořnictvu a způsobil mu citelné ztráty.
Úkolem amerického námořnictva bylo chránit obchodní lodě, zajišťovat svobodu plavby a odrazovat Írán od dalších útoků. Perský záliv však v létě roku 1988 představoval mimořádně nebezpečné prostředí. V relativně omezeném prostoru se pohybovaly obchodní tankery, válečné lodě, ozbrojené čluny i vojenská letadla. Pod hladinou navíc stále číhaly námořní miny, které už stály životy desítky námořníků. Napětí mezi jednotlivými aktéry bylo obrovské a každá strana očekávala další útok. Stačila jediná chyba, špatně vyhodnocená situace nebo přehnaná reakce a následky mohly být katastrofální.
USS Vincennes: Pýcha amerického námořnictva
Pokud měla některá loď ztělesňovat technologickou převahu Spojených států na konci studené války, byl to právě USS Vincennes. Raketový křižník třídy Ticonderoga byl spuštěn na vodu v roce 1984 a do služby vstoupil o rok později. Patřil k nové generaci válečných lodí, které měly chránit americké svazy letadlových lodí před útoky nepřátelských letadel a protilodních střel.
V době svého zařazení představoval jednu z nejmodernějších bojových lodí na světě. Jeho hlavní výzbroj tvořily protiletadlové naváděné rakety Mk 26, protilodní střely Harpoon, dvojice lodních kanónů ráže 127 milimetrů a rychlopalné obranné systémy Phalanx určené k ničení přilétajících raket na velmi krátkou vzdálenost. Šlo o plavidlo navržené pro intenzivní boj v prostředí moderní námořní války. Ještě větší respekt než samotná výzbroj však budila elektronika.
USS Vincennes
Vincennes byl vybaven revolučním bojovým systémem AEGIS, který představoval jednu z největších technologických novinek své doby. Srdcem celého systému byla výkonná radarová soustava s fázovanými anténami schopná současně sledovat stovky vzdušných i námořních cílů. Počítače automaticky vyhodnocovaly získaná data, určovaly priority hrozeb a poskytovaly posádce přehled o situaci v okolí. To, co ještě o několik let dříve vyžadovalo práci desítek lidí a množství samostatných zařízení, dokázal AEGIS spojit do jediného systému.
Mnozí důstojníci věřili, že právě podobné technologie představují budoucnost válčení. Moderní radary měly odhalit nepřítele na velkou vzdálenost, počítače eliminovat lidské chyby a přesně naváděné rakety zničit hrozbu dříve, než se dostane na dostřel. Vincennes proto získal přezdívku „RoboCruiser“ – robotický křižník. Jenže i ty nejvýkonnější počítače byly vždy závislé na svém uživateli, člověku. Informace z radarů musel stále někdo vyhodnotit. Někdo musel rozhodnout, zda se blížící cíl chová jako civilní letadlo nebo nepřátelská stíhačka. A nakonec to byl člověk, kdo musel vydat rozkaz ke střelbě.
Kapitán William C. Rogers III
Velení lodi zastával kapitán William C. Rogers III. Zkušený důstojník měl pověst energického a rozhodného velitele. Podle některých kolegů však zároveň patřil k těm, kteří byli ochotni podstupovat větší riziko než ostatní. Právě jeho styl velení se po katastrofě stal předmětem dlouhých sporů. Zvláštní pozornost vzbudila svědectví kapitána Davida Carlsona z fregaty USS Sides, která se během incidentu nacházela nedaleko Vincennes. Carlson po letech uvedl, že Rogers podle jeho názoru často jednal agresivněji než ostatní velitelé v oblasti a měl tendenci vyhledávat konfrontaci. Právě Vincennes se ostatně osudného rána pustil do pronásledování íránských ozbrojených člunů způsobem, který jej přivedl až do íránských teritoriálních vod.
Podobné názory však zaznívaly až po tragédii. V létě roku 1988 byl USS Vincennes vnímán především jako symbol americké technologické převahy. Loď, která díky svým radarům, raketám a počítačům viděla dál, reagovala rychleji a zasahovala přesněji než téměř jakýkoliv protivník. I proto bylo pozdější selhání tak šokující.
Pokud totiž měla některá válečná loď dokázat rozlišit civilní dopravní letadlo od útočící stíhačky, byl to právě USS Vincennes.
Osudový den
Ráno 3. července 1988 začalo pro posádku USS Vincennes podobně jako mnoho jiných dní v Perském zálivu. Americký křižník se společně s fregatami USS Sides a USS Elmer Montgomery pohyboval v oblasti Hormuzského průlivu, kde chránil obchodní lodní dopravu a dohlížel na dodržování operace Earnest Will. Situace byla toho dne od počátku napjatá.
Krátce po ránu zachytil vrtulník vyslaný z Vincennes aktivitu íránských ozbrojených člunů. Podle americké verze na něj Íránci zahájili palbu z ručních zbraní. Kapitán William Rogers se rozhodl reagovat a jeho loď se vydala čluny pronásledovat. Během krátké doby se rozpoutala přestřelka a posádka křižníku přešla do stavu bojové pohotovosti.
Na můstku i v bojovém informačním centru panovalo napětí. Posádka se nacházela v oblasti, kde se během předchozích měsíců střílelo, umíralo a kde velení očekávalo další útok prakticky kdykoliv. Některé zpravodajské informace navíc upozorňovaly na možnost íránské odvety za nedávnou operaci Praying Mantis, během níž americké námořnictvo tvrdě zasáhlo proti íránským silám. Jen několik desítek kilometrů odtud však probíhalo obyčejné nedělní ráno.
Sestřelený Airbus A300B2-203 v barvách Iran Air
Na letišti v Bandar Abbásu se připravoval ke startu Airbus A300 společnosti Iran Air. Let číslo 655 měl zamířit do Dubaje. Na palubě se nacházelo 274 cestujících a 16 členů posádky. Kapitán Mohsen Rezaian patřil ke zkušeným pilotům s tisíci nalétaných hodin, část svého výcviku absolvoval ve Spojených státech a na Airbusu A300 létal pravidelně.
V 10:17 místního času se Airbus odlepil od ranveje a zamířil nad Perský záliv, let měl trvat pouhých 28 minut. Posádka zapnula odpovídač, navázala spojení s řízením letového provozu a pokračovala po standardním civilním koridoru směrem k Dubaji. Šlo o rutinní let, který se nijak nelišil od desítek jiných spojů využívajících stejnou trasu.
Ve stejnou dobu zachytil vzlet letadla radar USS Vincennes. Problém spočíval v tom, že letiště Bandar Abbás sloužilo nejen civilnímu letectví, ale také íránskému vojenskému letectvu. Když se na obrazovkách objevil nový cíl, začali důstojníci na křižníku vyhodnocovat jeho identitu. V prostředí plném stresu, hlášení o možném útoku, a právě probíhajícího střetu s íránskými čluny se postupně začalo mezi částí posádky šířit přesvědčení, že nejde o dopravní letadlo.
Podle jejich názoru proti nim letěla stíhačka F-14 Tomcat. Tento typ představoval jednu z nejvýkonnějších stíhaček své doby. Spojené státy jej v sedmdesátých letech prodaly tehdejšímu šáhovu Íránu, který byl v té době jejich blízkým spojencem. Po islámské revoluci se sice vztahy mezi oběma zeměmi rozpadly, desítky těchto letadel však Íránu zůstaly. Přestože se jejich provoz potýkal s nedostatkem náhradních dílů, stále představovaly nebezpečnou zbraň schopnou nést výkonné střely vzduch-vzduch a ohrožovat protivníka na značnou vzdálenost. Na palubě Vincennes proto vyvolala možnost blížící se F-14 mimořádné znepokojení.
Následovala série rádiových výzev. Američané opakovaně vyzývali neidentifikovaný letoun ke změně kurzu a identifikaci. Většina těchto zpráv však byla vysílána na vojenských frekvencích, které posádka civilního Airbusu vůbec nesledovala. Z pohledu mužů na Vincennes letadlo nereagovalo a z pohledu pilotů Iran Air žádné varování nepřicházelo.
Zatímco Airbus pokračoval po své plánované trase a stoupal k cestovní hladině, na palubě amerického křižníku rostlo přesvědčení, že se blíží nepřátelský bojový letoun.
Kapitán William Rogers III. se rozhodl nečekat a když se letadlo přiblížilo na vzdálenost deseti námořních mil, vydal rozkaz ke střelbě. V 10:24 místního času opustily odpalovací zařízení dvě protiletadlové rakety a během přibližně dvaceti sekund dosáhly svého cíle. První zasáhla cíl ve vzdálenosti přibližně patnáct kilometrů. Druhá následovala o několik sekund později.
USS Vincennes během odpalu svých střel
Zasažený stroj se ještě ve vzduchu rozlomil na tři hlavní části, které se zřítily do vod Perského zálivu. Nikdo z 290 osob na palubě neměl šanci přežít. Muži sledující obrazovky radarů na můstku USS Vincennes byli přesvědčeni, že zničili íránskou stíhačku F-14 dříve, než mohla zaútočit. Ve skutečnosti právě zničili civilní stroj a způsobili jeden z nejhorších sestřelů dopravních letadel v historii.
Šok, hněv a vzájemná obvinění
Zničení letu Iran Air 655 se během několika hodin proměnilo z vojenského incidentu v mezinárodní diplomatickou krizi. Zatímco trosky Airbusu ještě ležely na dně Perského zálivu, začal spor o to, co se vlastně stalo a kdo za tragédii nese odpovědnost.
Írán reagoval okamžitě. Teherán označil sestřelení civilního dopravního letadla za neospravedlnitelný zločin a obvinil Spojené státy z porušení mezinárodního práva. Íránské vedení zdůrazňovalo, že Airbus letěl po pravidelné trase, nacházel se v civilním leteckém koridoru a nepředstavoval žádnou hrozbu. Země vyhlásila státní smutek a požadovala mezinárodní vyšetření celé události.
Průběh událostí
Tragédie vyvolala v Íránu silnou odezvu. V řadě měst proběhly pietní akce a protestní shromáždění, během nichž účastníci odsuzovali Spojené státy a požadovali potrestání viníků. Íránská média i představitelé státu opakovaně upozorňovali, že mezi oběťmi bylo 66 dětí. Právě civilní charakter letu a vysoký počet dětských obětí se stal jedním z hlavních argumentů Teheránu v následném diplomatickém sporu s Washingtonem.
Ostrá reakce nebyla překvapivá. Incident přišel jen několik týdnů po operaci Praying Mantis, během níž americké námořnictvo potopilo nebo vyřadilo z boje část íránského loďstva a způsobilo Teheránu největší námořní porážku od začátku války s Irákem. V očích mnoha Íránců proto nešlo o izolovanou tragédii, ale o další důkaz, že Spojené státy se staly přímým účastníkem konfliktu.
Washington naopak od počátku hájil postup posádky USS Vincennes. Americké námořnictvo tvrdilo, že jeho námořníci jednali v sebeobraně a na základě informací, které měli v daném okamžiku k dispozici. Podle prvních vyjádření byl letoun považován za potenciálně nepřátelský cíl a posádka byla přesvědčena, že čelí bezprostřední hrozbě.
Spojené státy zároveň upozorňovaly na okolnosti, za nichž k incidentu došlo. USS Vincennes se v době sestřelu nacházel v bojové situaci, krátce předtím se střetl s íránskými ozbrojenými čluny a jeho posádka operovala v oblasti, kde během předchozích měsíců opakovaně docházelo k útokům na obchodní i vojenská plavidla. Právě tento kontext měl podle americké strany vysvětlovat rozhodnutí kapitána Rogerse vydat rozkaz ke střelbě.
Pohřeb obětí
Spor se rychle přenesl i na půdu Organizace spojených národů. Írán požadoval odsouzení Spojených států a označoval incident za důkaz americké agrese. Washington naopak trval na tom, že šlo o tragickou chybu vzniklou v mimořádně nebezpečné bojové situaci. Obě země tak vedly nejen politický, ale také diplomatický boj o interpretaci celé události.
Významnou pozornost vzbudilo i vystoupení tehdejšího amerického viceprezidenta George H. W. Bushe. Ten americký postup veřejně hájil a odmítl výzvy k omluvě. Během prezidentské kampaně později pronesl výrok, který se s katastrofou letu Iran Air 655 začal neodmyslitelně spojovat: „I will never apologize for the United States of America. Ever. I don't care what the facts are.“
„Nikdy se nebudu omlouvat za Spojené státy americké. Nikdy. Nezáleží mi na tom, jaká jsou fakta.“
Výrok vyvolal značnou kritiku doma i v zahraničí. Zatímco Washington zdůrazňoval, že posádka USS Vincennes jednala v dobré víře a pod tlakem bojové situace, pro Írán představovala podobná prohlášení další důkaz, že Spojené státy odmítají převzít odpovědnost za smrt 290 civilistů. Odpověď na otázku, jak mohla jedna z nejmodernějších válečných lodí světa zaměnit civilní Airbus za útočící stíhačku, však zatím nikdo neznal. Odpovědi se v následujících měsících pokoušeli najít vyšetřovatelé, vojenští experti i mezinárodní organizace.
Jak se to mohlo stát?
S tím, jak přibývaly nové a nové otázky, bylo jasné, že samotné vysvětlení o záměně civilního Airbusu za útočící stíhačku nebude stačit. Křižník USS Vincennes byl vybaven jedním z nejmodernějších radarových a bojových systémů na světě, bylo proto nutné zjistit, jak mohl personál udělat, tak zásadní a tragickou chybu. Odpověď se pokusily najít americké vyšetřovací komise, Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO) i řada nezávislých expertů.
Jedním z prvních problémů se stala samotná identifikace cíle. Airbus Iran Air 655 po startu vysílal civilní identifikační kód, který odpovídal běžnému dopravnímu letu. Pozdější vyšetřování ukázalo, že jeden z operátorů na USS Vincennes při opakovaném dotazu na identifikaci zachytil vojenský signál pocházející pravděpodobně od jiného letounu nebo pozemního zdroje v okolí letiště Bandar Abbás. Následně byl sledovaný cíl v systému nesprávně označen jako vojenský stroj. Situaci dále komplikoval fakt, že chybně přiřazený identifikační kód odpovídal íránské stíhačce F-14, která z Bandar Abbásu operovala v minulosti.
Bojové informační centrum (velitelský můstek) na křižníku USS Vincennes
Další otázky vyvolaly údaje o letovém profilu. Bezprostředně po incidentu americká strana tvrdila, že letoun klesal a přibližoval se k lodi způsobem připomínajícím útočný manévr. Radarové záznamy systému AEGIS však ukázaly něco jiného. Airbus po celou dobu normálně stoupal do přidělené letové hladiny a v okamžiku zásahu se nacházel ve výšce přes 12 tisíc stop. Klíčový argument podporující teorii o útoku se tak nepotvrdil.
Technika poskytovala své obsluze po celou dobu správné údaje. Radar zaznamenával stoupání letadla a systém AEGIS jej průběžně evidoval jako cíl nabírající výšku. Přesto se k veliteli lodi dostávaly hlášení o opaku. V bojovém informačním centru opakovaně zaznívalo, že sledovaný letoun klesá a provádí útočný manévr. Vyšetřovatelé později dospěli k závěru, že nešlo o selhání techniky, ale o lidskou chybu při interpretaci dat.
Situaci na velícím můstku zhoršovalo prostředí, ve kterém se posádka nacházela. USS Vincennes se v té době účastnil střetu s íránskými ozbrojenými čluny, prováděl ostrou palbu a nacházel se ve stavu vysoké bojové pohotovosti. Pozdější psychologické posudky upozorňovaly, že stres, nedostatek bojových zkušeností a rychlé tempo událostí vedly část posádky k podvědomému zkreslování informací. Někteří členové osádky začali nevědomky upřednostňovat údaje podporující představu blížícího se útoku a ignorovat ty, které jí odporovaly.
Další nepříjemné zjištění se týkalo samotné polohy amerického křižníku. Krátce po incidentu americké námořnictvo naznačovalo, že USS Vincennes jednal v mezinárodních vodách. Pozdější vyšetřování však ukázalo, že v okamžiku odpalu raket se loď nacházela za hranicí íránských teritoriálních vod. Tuto skutečnost později potvrdily i americké zdroje včetně admirála Williama Crowea. Zatímco civilní Airbus letěl po přidělené trase v mezinárodně uznávaném leteckém koridoru, americký křižník se nacházel v prostoru, kam se během pronásledování íránských člunů sám dostal a kde ve skutečnosti neměl právo být.
Pozornost vyvolala také svědectví posádky fregaty USS Sides, která se nacházela nedaleko křižníku. Její operátoři od počátku považovali sledovaný cíl za civilní dopravní letadlo a nikdy nezaznamenali vojenský identifikační signál, který měl být jedním z důvodů k zahájení palby. Velitel USS Sides David Carlson později patřil mezi nejhlasitější kritiky postupu posádky lodi a označil sestřel za tragické vyvrcholení příliš agresivního stylu velení kapitána Rogerse.
Postupně se tak začal rýsovat obraz katastrofy, kterou nezpůsobila jediná chyba ani porucha techniky. Vyšetřování odhalilo souběh několika problémů: chybné označení cíle, špatnou interpretaci radarových údajů, neúspěšnou komunikaci, stres bojové situace i lidskou tendenci vidět to, co člověk očekává. Moderní technologie poskytovala správná data, ale lidé, kteří je měli vyhodnocovat, dospěli k nesprávnému závěru.
Hořká pachuť
Ačkoliv vyšetřování postupně odhalilo řadu pochybení, která vedla k tragédii, jeho závěry se promítly do praxe jen omezeně. Nikdo z posádky USS Vincennes nebyl za sestřelení civilního letadla trestně stíhán nebo potrestán. Naopak posádka později obdržela ocenění za službu v bojové zóně Perského zálivu. Příslušníci lodi získali mimo jiné Combat Action Ribbon a další vyznamenání související s jejich nasazením v oblasti. Kapitán William Rogers III. byl navíc oceněn řádem Legion of Merit (Legie za zásluhy) za mimořádně záslužné velení lodi v letech 1987 až 1989. Přestože ocenění nebylo uděleno za samotný sestřel letu Iran Air 655, v Íránu i mezi částí kritiků ve Spojených státech vyvolalo pobouření. Mnozí jej vnímali jako další důkaz toho, že americké námořnictvo odmítá převzít odpovědnost za jednu z největších tragédií v dějinách civilního letectví.
Íránská poštovní známka, symbolika je více než jasná
Také postoj americké vlády zanechal v Íránu hlubokou hořkost. Prezident Ronald Reagan krátce po incidentu vyjádřil lítost nad ztrátou lidských životů a později připustil, že jeho slova lze chápat jako omluvu. Spojené státy však nikdy formálně nepřiznaly právní odpovědnost za sestřelení letadla ani oficiálně neuznaly, že jednaly protiprávně.
Diplomatický spor se proto táhl ještě řadu let. Írán podal na Spojené státy žalobu k Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu a požadoval odškodnění rodin obětí. Teprve v roce 1996 dospěly obě strany k mimosoudnímu vyrovnání. Washington souhlasil s vyplacením 131,8 milionu dolarů, z čehož přibližně 61,8 milionu připadlo přímo rodinám zabitých cestujících a členů posádky. Součástí dohody byla i dodávka dvou letounů Airbus A300-600 pro společnost Iran Air. Ani tehdy však Spojené státy nepřiznaly vinu a zdůraznily, že finanční kompenzace nepředstavuje uznání právní odpovědnosti.
Kritika se netýkala pouze samotného sestřelu. Někteří novináři, akademici i bývalí diplomaté upozorňovali na rozdílný způsob, jakým byla podobná neštěstí prezentována veřejnosti. Často zmiňovali srovnání se sestřelením jihokorejského letu KAL 007 sovětskou protivzdušnou obranou v roce 1983. Zatímco v případě Sovětského svazu byla tragédie na Západě běžně popisována jako důkaz brutality komunistického režimu a vědomý útok na civilní letadlo a v médiích padala slova o „vraždě ve vzduchu“ či válečném aktu, sestřelení letu Iran Air 655 bylo mnohem častěji označováno za tragický omyl vzniklý v mimořádně složité bojové situaci.
Americký politolog Robert Entman, který se později zabýval mediálním pokrytím obou událostí, dospěl k závěru, že americká média používala v obou případech odlišný jazyk i způsob prezentace. Sovětský sestřel byl podle něj rámován především jako morální selhání a zločin, zatímco v případě letu Iran Air 655 byl důraz kladen na technické problémy, složitost situace a možnost lidské chyby. Zastánci amerického postupu podobná srovnání odmítali a upozorňovali, že okolnosti obou incidentů byly výrazně odlišné.
Sestřel letu Iran Air 655 zanechal dlouhodobé následky i v mezinárodní politice. V Íránu je dodnes vnímán jako důkaz amerického nepřátelství. Nedůvěra, kterou tragédie prohloubila, zatěžovala vztahy mezi oběma zeměmi ještě dlouho po skončení studené války a objevovala se i během pozdějších jednání o íránském jaderném programu.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
International Court of Justice – Case Concerning the Aerial Incident of 3 July 1988 (Iran v. United States)
United Nations Security Council Resolution 616 (1988)
https://www.history.navy.mil/research/histories/ship-histories/danfs/v/vincennes-cg-49.html
https://www.history.navy.mil/research/library/online-reading-room/title-list-alphabetically/i/iran-air-flight-655.html
https://www.usni.org/magazines/proceedings/2009/january/tragedy-vincennes
https://www.airwaysmag.com/legacy-posts/iran-air-flight-655
https://www.baaa-acro.com/crash/crash-airbus-a300b2-203-persian-gulf-290-killed
https://www.historynet.com/iran-air-flight-655/
https://foreignpolicy.com/2014/07/03/what-really-happened-to-iran-air-flight-655/
Knihy:
David Carlson – Passage Through the Strait: The U.S. Navy and the Iran Air Flight 655 Tragedy
