Sovětský major Lev Kopelev bránil německé civilisty. Za „buržoazní humanismus“ dostal 10 let gulagu

Začátkem roku 1945 se válka konečně vrátila tam, odkud před necelými čtyřmi lety přišla. Rudá armáda pronikala hluboko do Východního Pruska, její vojáci měli za sebou roky bojů, vypálené vesnice, zavražděné příbuzné, německé koncentrační a vyhlazovací tábory i miliony mrtvých spoluobčanů. Teď stáli na německé půdě a mnozí chtěli vyrovnat účty.

Odplata ale dopadala na lidi, kteří se zločiny nacistického Německa neměli nic společného, byly rabovány domy a majetek civilistů, ti byli navíc terčem násilí, ponižování i zabíjení. Nejhorším symbolem se stalo masové znásilňování německých žen. To všechno sledoval také major Rudé armády Lev Kopelev, propagandista a znalec němčiny, jehož úkolem bylo působit na nepřátelské vojáky, vyslýchat zajatce a přesvědčovat Němce, aby složili zbraně.

Kopelev se začal německých civilistů zastávat. Protestoval proti rabování, snažil se zabránit násilí na ženách a dětech a vystupoval proti špatnému zacházení se zajatci. Když mohl, zasáhl osobně nebo si alespoň stěžoval nadřízeným.

Jenže soucit s nepřítelem mohl být za války nebezpečný a někteří soudruzi si začali Kopelevova chování velmi pozorně všímat. Brzy se v jejich hlášeních objevila slova, která jako soucit s nepřítelem a buržoazní humanismus. Kopelev měl brzy zjistit, jak snadno se soucit s nepřítelem může stát zločinem.

Lev Kopelev se narodil roku 1912 v židovské rodině na Ukrajině, jeho otec Zalman byl vystudovaný agronom, matka Sofja pocházela rovněž z židovské rodiny. Doma se mluvilo jidiš a Lev se od dětství učil také německy a hebrejsky. Němčina se mu později měla stát jednou z nejdůležitějších životních dovedností.

Jeho rodiče byli k bolševikům a sovětskému režimu silně nepřátelští. Zvlášť otec svůj odpor dával najevo otevřeně a tvrdě. Když Lev jako chlapec projevil soucit s Leninem a Trockým, dostal několik facek a když se ve školách začaly zakládat pionýrské oddíly, otec mu vyhrožoval, že pokud ho uvidí s červeným šátkem, zbije ho tak, že si nebude moci sednout.

Výsledek byl opačný, Lev otcovy názory odmítal a revoluční myšlenky ho přitahovaly stále více. Velký vliv na něj měla také domácí učitelka literatury se socialistickými názory, která s ním místo zákazů diskutovala. Kopelev začal komunismu skutečně věřit a přijal představu, že starý řád musí zmizet a jeho generace dostala možnost vybudovat spravedlivější společnost. Strana pro něj představovala sílu, která rozumí směru dějin a může od jednotlivce požadovat poslušnost i oběti.

Roku 1926 se rodina přestěhovala do Charkova, o tři roky později už Kopelev narazil na represivní aparát státu, kterému věřil. Převzal od příbuzného materiály spojené s opoziční skupinou a zapojil se do šíření letáků protestujících proti zatýkání takzvaných bolševiků-leninistů, přívrženců trockistické opozice. V březnu 1929 byl sedmnáctiletý Kopelev zatčen, ale po několika dnech jej propustili do péče otce. Zkušenost jeho víru v komunismus nezlomila, Kopelev nezpochybňoval samotný systém, ale přel se o to, kdo revoluci správně vykládá a jak má skutečný komunismus vypadat.

Později pracoval v charkovském lokomotivním závodu, věnoval se novinařině, rozhlasu a agitaci. Studoval v Charkově a následně v Moskvě, kde se zaměřil na německý jazyk a literaturu a krátce před válkou obhájil práci o Schillerově dramatu a revoluci.

Ještě před akademickou kariérou však svou víru ve stranu vyzkoušel v praxi. Na začátku třicátých let Stalinův režim urychloval nucenou kolektivizaci. Rolníci označovaní za kulaky přicházeli o majetek, celé rodiny končily ve vyhnanství a stát požadoval stále větší dodávky obilí a na venkov vyráželi komunističtí aktivisté, kteří měli stanovené kvóty vymáhat.

Těchto akcí se účastnil i Kopelev. Koncem roku 1932 se podílel na rekvizicích na ukrajinském venkově. Později popsal, jak s ostatními prohledával vesnice, hledal ukryté zásoby a železnou tyčí zkoušel půdu, pod níž mohli rolníci schovat své zbývající obilí. Aktivisté vyprazdňovali truhly a sklady, zatímco ženy naříkaly a děti plakaly. Kopelev to vše viděl a přesto pokračoval, přesvědčoval sám sebe, že kolektivizace představuje historickou nutnost a utrpení jednotlivých rodin je cenou za lepší budoucnost. Jeho generace podle něj přijala jednoduchou logiku: velký cíl ospravedlňuje prostředky.

Na jaře 1933 už na vlastní oči viděl děti i lidi, oteklé děti i vychrtlé mrtvoly. Věděl, že jen o několik měsíců dříve se podílel na zabavování potravin a byl tak jedním z původců této situace, ale tehdy svou víru neztratil. Po letech svou schopnost vytěsnit to, co měl přímo před očima, shrnul větou: „Věřil jsem, protože jsem chtěl věřit.“

Ráno 22. června 1941 zaútočilo nacistické Německo na Sovětský svaz. Během několika měsíců padla obrovská území, celé sovětské armády končily v obklíčení a miliony vojáků byly zabity nebo zajaty. Za Wehrmachtem postupovaly jednotky SS a Einsatzgruppen, začaly masové popravy Židů, komunistů a dalších civilistů. Válka na východě rychle dostala podobu zápasu o přežití. Pro Kopeleva měla zvláštní rozměr. Byl Žid, vyrůstal na Ukrajině a profesní život zasvětil německému jazyku a literatuře. Četl Schillera a Goetha, znal německou kulturu a v Moskvě se stýkal s německými komunistickými emigranty, kteří před Hitlerem uprchli do Sovětského svazu.

Po německém útoku se dobrovolně přihlásil do Rudé armády. Jeho vzdělání a znalost němčiny ho přivedly k propagandě určené přímo nepřátelským jednotkám. Kopelev připravoval německy psané letáky, frontové noviny a projevy vysílané pomocí reproduktorů směrem k nepřátelským pozicím. Vyslýchal zajatce a přeběhlíky, zjišťoval, jaké argumenty na německé vojáky působí, a podílel se na výcviku zajatců ochotných spolupracovat se Sověty. Od roku 1943 učil na antifašistické škole pro příslušníky Wehrmachtu.

Ve své práci byl úspěšný a v březnu 1943 obdržel Řád rudé hvězdy a v listopadu Řád vlastenecké války II. stupně. Druhé vyznamenání souviselo mimo jiné s přípravou německých antifašistů a válečných zajatců pro práci mezi nepřátelskými liniemi. V té době už Kopelev sloužil jako major a starší instruktor politické správy a v únoru 1943 byl přijat do komunistické strany.

Současně se obracel vývoj války. Po Moskvě, Stalingradu a Kursku přešla Rudá armáda do útoku, roku 1944 operace Bagration zničila velkou část německé skupiny armád Střed a sovětská vojska prošla Běloruskem až do Polska. Kopelev přešel k politické správě 2. běloruského frontu. V jeho řadách překročil předválečného německé hranice.

V lednu 1945 vstoupila Rudá armáda do Východního Pruska. Její vojáci se celé roky probíjeli zpátky přes území zpustošené německou okupací a na vlastní oči viděli vypálené vesnice, masové hroby, popravené civilisty a zničená města, mnozí také přišli o vlastní rodiny.

Touha po odplatě byla obrovská a válečná propaganda ji dále posilovala. Nenávist k nacistům se snadno měnila v nenávist ke všem Němcům. Když sovětští vojáci vstupovali do upravených německých domů a nacházeli zásoby a majetek, které v jejich vlastní zničené zemi dávno neexistovaly, přidával se další pocit křivdy. V některých jednotkách se při rychlém postupu rozpadala disciplína a následovalo rabování, ničení a násilí na civilistech.

Kopelev to viděl zblízka, b Neidenburgu, dnešní polské Nidzici, narazil v hořících ulicích na mrtvou starou ženu se známkami sexuálního násilí. Jeden z vojáků její smrt vysvětlil podezřením, že mohla být špionkou. Jindy se Kopelev snažil pomoci zmatené staré ženě, ale jiný sovětský důstojník jí prohlédl doklady, označil ji za špionku a zastřelil ji dříve, než mohl Kopelev zasáhnout.

V Allensteinu, dnešním Olsztyně, už byly podobné výjevy denní rutinou. Kopelev vzpomínal na rozsáhlé rabování a násilí. Jedna žena za ním přišla se zraněnou hlavou a třináctiletou dcerou, matka i dcera byly znásilněny a žena zároveň pohřešovala svého jedenáctiletého syna. Jinde Kopelev našel těžce zraněnou ženu s bodnými ranami na hrudi a břiše.

Rozhodl se zasáhnout, využíval svou hodnost hodnost, hádal se s vojáky, zastavoval rabování a snažil se chránit ženy, děti a staré lidi. Protestoval také proti zabíjení německých zajatců včetně raněných a proti ničení majetku bez vojenského významu.

Kopelev přitom chápal, odkud vztek jeho spolubojovníků přichází. Sám několik let sledoval následky německé invaze. Odmítal ale přijmout, že zločiny nacistického Německa dávají sovětskému vojákovi právo udělat cokoli každému člověku německé národnosti.

Svůj postoj otevřeně prosazoval, stěžoval si nadřízeným, vystupoval před dalšími důstojníky a snažil se excesy zastavit. Tvrdil, že podobné chování škodí samotné Rudé armádě a ničí její morálku. Později odmítal obvinění z „buržoazního humanismu“ s tím, že jeho postoj představoval socialistický humanismus.

Svým chováním se ale záhy dostal do problémů. Major, který ještě nedávno přesvědčoval německé vojáky ke kapitulaci a dostával vyznamenání za práci proti Wehrmachtu, začínal být podezřelý proto, že chápal rozdíl mezi německými vojáky a civilisty a důsledky chování Rudé armády.

Kopelevovi odpůrci si zapisovali, co říká, proti čemu protestuje a koho se zastává. Jeho otevřená kritika rabování, násilí a zacházení s německými civilisty se začala měnit v politický případ. V březnu 1945 byl vyloučen z komunistické strany a zbaven funkce. Mezi výtkami se objevovaly „hrubé politické chyby“, soucit s Němci a především výraz, který se měl s jeho jménem spojit na další desetiletí: „Buržoazní humanismus.“ V sovětském ideologickém slovníku mělo podobné obvinění nebezpečný význam. Soucit s člověkem označeným za třídního nebo státního nepřítele byl chápán jako slabost, která jednotlivci brání podřídit se vyšším zájmům strany a státu.

Kopelevovi žalobci jeho chování popsali jako „propagandu buržoazního humanismu a soucitu s nepřítelem“, neposlušnost a výroky poškozující morálku vlastních vojáků. Kopelev naproti tomu tvrdil, že chrání čest Rudé armády. Nakonec byl 5. dubna 1945 zatčen a z majora Rudé armády a držitele vojenských vyznamenání se stal obviněný podle článku 58 sovětského trestního zákoníku, jednoho z hlavních nástrojů teroru používaných proti politickým nepřátelům.

Následovalo dlouhé vyšetřování a cesta přes několik věznic. Kopelev svou obhajobu stavěl na jednoduchém tvrzení: zabránit vraždě nebo znásilnění civilisty nemůže být zradou Sovětského svazu.

A kupodivu mu dal vojenský tribunálza pravdu. Roku 1946 dospěl soud k závěru, že jeho jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Kopelev byl osvobozen a na začátku ledna 1947 se po téměř dvou letech vazby dostal na svobodu.

Tak však trvala jen několik týdnů, protože jej 17. března 1947 zatkli znovu. Skončil v moskevských Butyrkách a případ, který už jednou skončil osvobozujícím rozhodnutím, se rozběhl znovu.

Tentokrát dostal tři roky tábora a dva roky ztráty občanských práv, to však byl pouze začátek. Případ se znovu otevřel, Kopeleva vrátili do Butyrky a přišel nový rozsudek deseti let pracovních táborů a pěti let ztráty občanských práv. Jeho zločin se v průběhu všech vyšetřování a soudů nezměnil – projevoval soucit s nepřítelem.

Část trestu strávil Kopelev v Marfinu na okraji Moskvy, ve zvláštním vězeňském zařízení označovaném jako šaraška. Sovětský stát v podobných zařízeních soustřeďoval uvězněné vědce, inženýry, matematiky a další odborníky, jejichž schopnosti chtěl dál využívat.

V Marfinu se pracovalo mimo jiné na technologiích spojených s telefonním spojením a analýzou hlasu. Podmínky byly výrazně lepší než v běžných pracovních táborech, ale stále šlo o vězení se strážemi, ostnatým drátem a hrozbou přesunu do mnohem tvrdších podmínek.

Kopelev se zde díky jazykovým znalostem zabýval mimo jiné fonetikou a analýzou lidské řeči. Zde také potkal dalšího bývalého důstojníka Rudé armády odsouzeného podle článku 58 Alexandra Solženicyna. Společně s inženýrem Dmitrijem Paninem vedli dlouhé debaty o Stalinovi, komunismu, revoluci, morálce a smyslu toho, co kolem sebe viděli. Jejich cesty se přitom ideově rozcházely.

Kopelev ani po vlastním odsouzení komunismus automaticky nezavrhoval. Dokázal přijmout, že Stalinův režim odsuzuje nevinné lidi, tajná policie páchá zločiny a justice je schopná absurdních rozsudků, a přitom dál hledat způsob, jak obhajovat původní ideál. Jeho vysvětlení dlouho znělo přibližně jednoduše: revoluce byla správná, pokazili ji lidé, kteří přišli potom.

Solženicyn a především Panin směřovali dál a stále výrazněji hledali problém v samotných základech systému. Kopelev se bránil, přiznat si opak by totiž znamenalo přehodnotit téměř celý vlastní život – včetně mladického nadšení a účasti na rekvizicích během hladomoru.

Debaty v Marfinu se později staly jedním ze zdrojů Solženicynova románu V kruhu prvním. Skuteční spoluvězni v něm dostali literární podoby, Solženicyn se promítl do Gleba Neržina, Dmitrij Panin do Dmitrije Sologdina a Lev Kopelev se stal předobrazem Lva Rubina.

Rubin je v románu vzdělaný, společenský a zásadový člověk se skutečným svědomím, který zároveň dál obhajuje marxismus a původní revoluční ideály. V tomto ohledu Solženicyn vystihl Kopelevův tehdejší rozpor velmi přesně.

K jeho vystřízlivění proto nestačil jeden rozsudek ani dlouhý pobyt ve vězení. Když byl v prosinci 1954 propuštěn, stále ještě věřil, že socialismus může mít lidskou podobu a sovětský systém lze napravit.

Po Stalinově smrti začínalo Chruščovovo tání. Kopelev se vrátil do Moskvy a roku 1956 byl rehabilitován. Chruščov ve stejném roce odsoudil Stalinův kult osobnosti a otevřel téma represí a Kopelev v tom mohl vidět potvrzení své naděje, že problém představoval Stalin a jeho vláda, nikoli celý socialistický projekt.

Vrátil se k literatuře, překládání a akademické práci. Roku 1956 se oženil s literární historičkou Raisou Orlovovou a jejich moskevský byt se postupně stal místem setkávání spisovatelů, vědců a lidí, kteří se dostávali do konfliktu s režimem.

Pokračovalo také přátelství se Solženicynem. Kopelev patřil k lidem, kteří rychle pochopili význam jeho rukopisů, když Solženicyn napsal novelu o běžném dni vězně v pracovním táboře, Kopelev jej podporoval, aby ji nabídl časopisu Novyj mir. Roku 1962 tak mohl vyjít Jeden den Ivana Děnisoviče a miliony sovětských čtenářů se poprvé v oficiálním tisku setkaly s otevřeným literárním obrazem gulagu.

Kopelev se snažil spojovat socialistické přesvědčení s požadavkem, aby stát nelhal, nezavíral nevinné lidi a dovolil otevřenou diskusi. Po sesazení Chruščova roku 1964 se však prostor pro diskuzi opět zužoval. Velkým varováním se stal proces s Andrejem Siňavským a Julijem Danielem, kteří publikovali kritické texty v zahraničí, v roce 1966 dostal Siňavskij sedm a Daniel pět let.

Kopelev se jich veřejně zastal a později podporoval také Alexandra Ginzburga, Jurije Galanskova, Petra Grigorenka a další pronásledované. Tentokrát už nešlo o debatu o Stalinově vomě, kterou částečně toleroval samotný režim, Kopelev protestoval proti krokům soudobé sovětské moci.

Roku 1968 vystoupil proti pokusům o Stalinovu rehabilitaci a za to přišel o členství v komunistické straně a o zaměstnání. V srpnu téhož roku vtrhly armády Varšavské smlouvy do Československa. Kopelev okupaci veřejně odsoudil a napsal také otevřený dopis Milanu Kunderovi.

Jeho rozchod s režimem byl stále otevřenější, zastával se Solženicyna, generála Grigorenka (Hryhorenka), Andreje Sacharova a dalších lidí, které stát trestal za jejich názory. Úřady mu omezovaly možnost přednášet a publikovat, ale jeho texty kolovaly samizdatem nebo vycházely na Západě. Nakonec byl v roce 1977 vyloučen ze Svazu sovětských spisovatelů.

Na konci sedmdesátých let už Kopelev prakticky nesměl v Sovětském svazu veřejně působit. Jeho knihy vycházely hlavně v zahraničí, udržoval kontakty se západními spisovateli a novináři a úřady jej považovaly za stále větší problém. Přátelé v západním Německu, mezi nimi spisovatel Heinrich Böll, ho opakovaně zvali na návštěvu. Kopelev s odjezdem váhal, protože znal případy lidí, kterým sovětské úřady dovolily vycestovat a následně jim znemožnily návrat.

V roce 1980 nakonec dostal spolu s Raisou Orlovovou povolení k ročnímu studijnímu a přednáškovému pobytu v západním Německu. Počítali s návratem do Moskvy a měli dokonce zpáteční letenky Aeroflotu. V listopadu vycestovali, ale slib sovětských úřadů měl platnost pouze dva měsíce. 12. ledna 1981 zbavilo Prezidium Nejvyššího sovětu SSSR Lva Kopeleva a Raisu Orlovovou sovětského občanství. Důvodem byla „systematická činnost nepřátelská Sovětskému svazu“ a poškozování prestiže země.

Domů se vrátit nesměli, Kopelev se proto usadil v Kolíně nad Rýnem. V roce 1945 chránil německé civilisty před vlastními spolubojovníky, o šestatřicet let později se díky tomu stalo západní Německo jeho novým domovem. Pokračoval v psaní, zabýval se rusko-německými vztahy a vystupoval na podporu politických vězňů a lidských práv. Roku 1981 převzal Mírovou cenu německých knihkupců.

Nakonec přežil i režim, který jej vyhnal. V roce 1990 mu sovětské občanství vrátili a mohl znovu navštívit Moskvu, ale až do své smrti v roce 1997 žil v Kolíně nad.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

GULAG Memorial – Lev Kopelev: biografie, zatčení, rozsudky, rehabilitace
https://www.gulag.memorial.de/person.php?pers=134

Bundesstiftung Aufarbeitung – Biographisches Lexikon: Lew Kopelew
https://www.kommunismusgeschichte.de/biolex/article/detail/kopelew-lew?type=0

Deutsche Akademie für Sprache und Dichtung – Lew Kopelew
https://www.deutscheakademie.de/de/auszeichnungen/friedrich-gundolf-preis/lew-kopelew/laudatio

New York Review of Books – On the Western Front
https://www.nybooks.com/articles/1977/10/13/on-the-western-front/

Gulag History – Lev Kopelev: Arrest
https://gulaghistory.org/exhibits/days-and-lives/arrest/3.html

Solzhenitsyn Center – In the First Circle
https://www.solzhenitsyncenter.org/his-writings/large-works-novels/in-the-first-circle

Dissidenten – Lew Kopelew: biografie
https://www.dissidenten.eu/laender/russland/biografien/lew-kopelew/

Kopelew Forum – Lew Kopelew
https://kopelew-forum.de/verein/lew-kopelew/

The Washington Post – Kremlin Strips 2 Soviet Writers Living Abroad of Their Citizenship
https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1981/01/23/kremlin-strips-2-soviet-writers-living-abroad-of-their-citizenship/24c50a6f-f5ad-44a0-ba80-04d001d594a0/