Článek
Východní fronta druhé světové války se vyznačovala mimořádnou brutalitou, krutými zimami a obrovskými ztrátami na obou stranách. Zaslouženě si získala děsivou pověst a pro miliony německých vojáků se stala místem odkud se neměli vrátit. Vyslání na východní frontu se dokonce stalo určitou formou trestu, který si vojáci mohli vysloužit neposlušností, porušením kázně nebo konfliktem s nadřízenými.
Jeden z nejabsurdnějších případů se týkal Fritze Dargese, osobního pobočníka Adolfa Hitlera. Tomu stačil jediný hloupý vtip pronesený před německým diktátorem, aby přišel o své pohodlné místo v jeho bezprostředním okolí a skončil v bojích proti Rudé armádě. Na východní frontě se přitom dokázal vojensky vyznamenat, a ještě v posledních týdnech války obdržel vysoké vyznamenání. Porážku nacistického Německa přežil a přesvědčeným nacistou, který svého někdejšího vůdce bezvýhradně obdivoval, zůstal až do smrti.
Z venkovské mlékárny do SS
Fritz Darges se narodil 8. února 1913 v Dülsebergu poblíž Salzwedelu, v severoněmeckém kraji Altmark. Jeho otec vedl místní mlékárnu a rodina bydlela přímo v její budově. Po škole zamířil do Hamburku, kde získal obchodní vzdělání se zaměřením na zahraniční obchod. Mohl pokračovat jako úředník či obchodní zástupce, ale Německo na začátku třicátých let nabízelo ambiciózním mladíkům také úplně jinou cestu.
Adolf Hitler byl jmenován kancléřem v lednu 1933 a jeho strana během několika měsíců odstranila politickou konkurenci. Darges do práce pro nový režim zapojil dobrovolně a prvního dubna 1933 se jako dvacetiletý přihlásil k SS. Uniforma znamenala příležitost k rychlé kariéře, vyžadovala však také naprostou loajalitu k nacistickému vedení, Darges tyto podmínky přijal a brzy začal postupovat.
V roce 1934 ho vybrali pro důstojnický kurz ve škole SS-Junkerschule v bavorském Bad Tölzu. Budoucí velitelé tam procházeli vojenským výcvikem, tělesnou přípravou i nacistickou ideologickou výchovou. Darges školu dokončil v dubnu 1935 jako Untersturmführer (podporučík SS). V té době už patřil k mužům, s nimiž Himmlerova organizace počítala pro odpovědnější službu. V září 1937 získal hodnost nadporučíka a ve stejném roce se také stal členem NSDAP.
Sám později tvrdil, že Hitlera poprvé spatřil na stranickém sjezdu v Norimberku roku 1934, setkání si pamatoval i po více než šedesáti letech, diktátor na něj prý působil přívětivě a srdečně. Byla to vzpomínka člověka, který už jako mladý příslušník SS viděl v Hitlerovi osobnost hodnou obdivu. Na kariéru mu ale otevřelo dveře především spojení s jiným nacistickým funkcionářem.
Martin Bormann, muž který mu pomohl do nejvyšších nacistických kruhů
V roce 1936 se stal pobočníkem Martina Bormanna. Ten pracoval v nejvyšším stranickém vedení a postupně si vytvářel vliv prostřednictvím kontroly přístupu k Hitlerovi, vyřizování korespondence a organizování jeho programu. Darges pro něj připravoval schůzky, doprovázel jej a zajišťoval rozmanité služební úkoly, zde se naučil orientovat v prostředí, kde dobré vztahy a schopnost vyřídit věci rychle znamenaly stejně mnoho jako hodnost. Znalost Bormannových pracovních zvyklostí mu později pomohla dostat se ještě blíž k Hitlerovi.
Někdy v tomto období dostal také nezvyklé pověření, doprovodit Hitlerovu partnerku Evu Braunovou a její sestru Gretl na cestě do Itálie. Ženy vyrazily otevřenými automobily a navštívily mimo jiné Řím a Neapol, zatímco Darges řešil bezpečnost, dopravu a praktické záležitosti. Gretl o pohledného důstojníka projevovala zájem a Hitlerova sekretářka Traudl Jungeová později vzpomínala, že se Darges do vztahu nehrnul, protože by s sebou přinesl příliš mnoho pozornosti a zasahování do soukromí. Zatím zůstával v roli spolehlivého muže pro úkoly, které nejvyšší stranické vedení svěřovalo citlivé úkoly.
Válka, zranění a návrat k Hitlerovi
Prace pro Bormanna Dargese nezbavila vojenských povinností, vystřídal služubu u divizí SS Germania, Deutschland a Der Führer, které tvořily jádro budoucích bojových jednotek Waffen-SS. Po vypuknutí druhé světové války se zapojil také do bojového nasazení. V létě 1940, po německém vítězství nad Francií, obdržel Železný kříž II. třídy a v byl povýšen na kapitána.
V červnu 1941 zaútočilo Německo na Sovětský svaz a válka na východě měla od začátku mimořádně krutý charakter, německé velení ji vedlo jako dobyvačné a vyhlazovací tažení, v němž se vraždění civilistů, politických komisařů a Židů stalo rutinní součástí vojenských operací. V těchto bojích byla nasazena také divize SS Wiking, tvořená vedle Němců dobrovolníky ze západní a severní Evropy. Už při jejím postupu Haličí v létě 1941 se příslušníci divize podíleli na zabíjení Židů a dalších civilistů. Darges k jejím tankistům nastoupil v následujícím roce.
Příslušníci divize Wiking na východní frontě v létě 1942
V březnu 1942 převzal velení třetí roty nově vznikajícího tankového oddílu Wiking, která dostala stroje Panzer IV. Jednotka ještě několik měsíců cvičila v Německu a teprve v červnu vyrazila po železnici na východní frontu, tankisté zde měli podporovat postup divize k Rostovu a později na Kavkaz. Žádný z dostupných životopisů nepřipisuje konkrétní vraždy samotnému Dargesovi, ovšem jednotky spadající pod divizi Wiking vedle bojů proti Rudé armádě také běžně páchaly zločiny na obyvatelstvu okupovaných území.
Během roku 1942 se Darges účastnil bojů na jižním úseku fronty, německé armády tam postupovaly k Donu, Volze a Kavkazu. Hitler chtěl dobýt sovětská ropná pole, protože bez paliva se jeho válečná mašinérie neobešla. Darges získal v srpnu 1942 Železný kříž I. třídy. O několik týdnů později už ale postup německých jednotek uvízl na stále větším odporu sovětských obránců.
Při bojích u řeky Těrek na severním Kavkaze byl 28. září 1942 těžce zraněn a musel opustit jednotku a podstoupit léčení v době, kdy se německá ofenziva začínala vyčerpávat. Následná porážka u Stalingradu přinutila Němce ustoupit také z Kavkazu. Darges se po zotavení nevrátil k původnímu bojovému útvaru, vysoké postavení jeho někdejšího nadřízeného Bormanna mu otevíralo další možnost a na jaře 1943 přišlo jmenování, které z něj udělalo jednoho z Hitlerových nejbližších spolupracovníků.
Od 1. března 1943 pracoval Darges jako osobní pobočník Hitlera za SS. Nebyl jediným mužem s touto funkcí, diktátor měl důstojníky přidělené také od armády, letectva a dalších složek. Zatímco se tedy jeho bývalí spolubojovníci snažili přežít na frontě, on znovu trávil dny v blízkosti nacistického vedení.
Život v Hitlerově úzkém kruhu
Pobočník neměl na starosti jen vojenská hlášení, Traudl Jungeová později vzpomínala, že Darges a další mladý důstojník SS Otto Günsche museli při Hitlerových cestách zajistit téměř všechno, připravit automobily, určit pořadí vozidel, vyřídit telefonáty, informovat personál v příštím sídle a dohlédnout na zvláštní vlak. Přesuny se často chystaly na poslední chvíli a v přísném utajení. Když Hitler změnil rozhodnutí, rozběhla se znovu celá organizace, od spojek až po řidiče.
Darges sloužil především ve Vlčím doupěti ve východním Prusku a v horském sídle Berghof na Obersalzbergu. První místo tvořily bunkry a služební budovy ukryté v lese nedaleko Rastenburgu, dnešního Kętrzynu. Hitler odtud řídil velkou část války proti Sovětskému svazu a přijímal generály s pravidelnými hlášeními. Darges zajišťoval část denního programu a účastnil se mnoha jednání, při nichž mohl pozorovat Hitlerovo chování k vysokým velitelům.
Führerbegleitkommando - eskorta zajišťující přepravu a bezpečí Hitlera
Berghof vypadal odlišně, v bavorských horách se vedle pracovních rozhovorů pořádaly společné večeře, promítaly se filmy a Hitler přijímal hosty v neformálním prostředí. Ve společnosti se objevovala Eva Braunová, její příbuzní, sekretářky i manželky významných funkcionářů. Darges se znal s lidmi, které běžní Němci vídali pouze na fotografiích, a své vzpomínky na tamní pobyty si uchoval do vysokého věku.
Na služební postavení se vázaly také osobní výhody, Darges měl přístup k dopravě, personálu a možnostem, které byly pro vojáky na frontě nebo běžné Němce nedosažitelné. V lednu 1944 byl povýšen na podplukovníka. Bylo mu třicet let a hodnost i blízkost k Hitlerovi ukazovaly, jak rychle dokázal vystoupat.
V květnu 1944 se oženil s Renate, ovdovělou baronkou von Hadelnovou, rozenou von Thermannovou. Svatba proběhla 16. května a Darges měl v té chvíli před sebou slibnou budoucnost v Hitlerově nejužším kruhu. Jeho někdejší známá Gretl Braunová se o několik týdnů později provdala za důstojníka SS Hermanna Fegeleina. Okruh Hitlerových spolupracovníků zůstával i v soukromém životě úzce propojený a Darges se v něm pohyboval jako jeho samozřejmá součást.
Fritz Darges s Hitlerem v Orlím hnízdě
Vojenská situace se však v té době rychle měnila, Spojenci se v červnu vylodili v Normandii a o několik týdnů později zahájila Rudá armáda mohutnou operaci Bagration. Němci ztráceli v Bělorusku celé divize a do východopruského hlavního stanu přicházely stále horší zprávy. Hitler vyžadoval, aby jeho generálové drželi často neudržitelné pozice, a rozčilení kvůli zprávám z front se přenášelo i na lidi kolem něj. Během jedné z červencových porad přišel Darges o postavení, které si roky budoval.
Moucha ve Vlčím doupěti
V Hitlerově hlavním stanu se v polovině července 1944 probíral sovětský postup a možnosti, jak obnovit německou obranu. Lesní komplex sice střežily ozbrojené hlídky, proti obyčejnému hmyzu však jeho zabezpečení mnoho nezmohlo. Do poradní místnosti pronikla moucha a začala poletovat kolem rozložených map. Několikrát dosedla také na Hitlerovo rameno, ten se ji pokoušel zahnat, ale hmyz se vracel a vytrvale ho obtěžoval.
Hitler se nakonec obrátil na Dargese a přikázal mu, aby mouchu odstranil. Pobočník se pokusil o žert – když je to létající škůdce, má přece spadat pod Luftwaffe, ať se tedy o ni postará Hitlerův letecký pobočník Nicolaus von Below. Darges tím chtěl nejspíš pobavit ostatní důstojníky, jenže diktátor jeho poznámku přijal jako projev drzosti. Rozzuřil se, Dargese zbavil funkce a nařídil mu, aby se hlásil na východní frontě.
Nejčastěji vyprávěná verze událostí klade incident na 18. červenec 1944, Darges ale sám po válce událost vysvětloval jinak. Tvrdil, že si při poradě nevšiml Hitlerova pokynu, aby odehnal obtěžující mouchy, a diktátor ho potrestal za nepozornost, ve svém vyprávění navíc hovořil o 19. červenci. Odvolání je nesporné, zatímco přesná slova pronesená u poradního stolu známe jen ze vzpomínek a pozdějších podání. Žádná další dlouhá obhajoba Dargesovi nepomohla a jeho služba v Hitlerově štábu skončila. Ať byla příčina Hitlerovy zlosti jakákoliv, paradoxně mohla Dargese tato událost uchránit smrti nebo vážného zranění.
Claus von Stauffenberg v červenci 1944, těsně před nezdařeným atentátem
Dva dny po těchto událostech totiž do Vlčího doupěte dorazil plukovník Claus von Stauffenberg, který se skupinou dalších důstojníků připravoval atentát, po němž mělo následovat převzetí moci. Na vojenskou poradu přinesl aktovku s výbušninou, položil ji pod stůl a pod záminkou telefonátu odešel. Krátce po půl jedné bomba explodovala, čtyři přítomní následně zemřeli, mnoho dalších bylo zraněno, ale Hitler vyvázl a pokus o převrat se během několika hodin zhroutil.
Darges později vzpomínal, že zpráva o atentátu ho zastihla v Berlíně, kam odjel po uvolnění z funkce. Stauffenberga a několik dalších spiklenců ještě té noci zastřelili a nacistické bezpečnostní složky zahájily rozsáhlé zatýkání. Darges se mezitím připravoval převzít bojový útvar, jehož velitelé řešili mnohem bezprostřednější problémy než vztahy v Hitlerově štábu.
Tanky SS v Polsku a Maďarsku
Jedenáctého srpna 1944 se Darges stal velitelem 5. tankového pluku SS v rámci 5. tankové divize SS Wiking. Vystřídal Johannese Mühlenkampa a dostal na starost jednotku s tanky Panther a Panzer IV. Divize Wiking tehdy působila v Polsku. Rudá armáda po letní ofenzivě pronikla k Visle a Němci se snažili udržet obranu v prostoru Varšavy a Modlinu. Obrněné svazky SS bojovaly proti sovětským tankovým jednotkám, které se pokoušely prorazit dále na západ, Dargesův pluk se účastnil těchto střetů a na podzim zůstával nasazen v prostoru severně od polského hlavního města. Ve Varšavě mezitím probíhalo povstání a německé jednotky vraždily civilisty a systematicky ničily město.
Během prosince přišel rozkaz k přesunu do Maďarska, Rudá armáda tam uzavřela obklíčení Budapešti a uvnitř města zůstala početná německá i maďarská posádka. Hitler odmítal metropoli opustit, měla být bráněna a vyproštěna za pomoci dalších obrněných jednotek. Význam měla také maďarská ropná pole, jeden z posledních důležitých zdrojů paliva pro německou armádu. IV. tankový sbor SS pod velením Herberta Gilleho, k němuž patřila Wiking a divize Totenkopf, se proto přesunul z Polska na jižní část východní fronty.
Sovětské síly při postupu Maďarskem
Na Nový rok 1945 zahájil sbor první útok, známý jako operace Konrad I. Německé tanky vyrazily z oblasti Tata západně od Budapešti a snažily se prorazit sovětskou obranu směrem k obklíčenému městu. Úvodní postup přinesl několik úspěchů, ale v kopcovité krajině se tanky musely držet silnic a překonávat úzká místa chráněná protitankovými děly. Rudá armáda rychle přesouvala zálohy k ohroženým úsekům, boje se soustředily mimo jiné kolem města Bicske, přibližně třicet kilometrů od Budapešti.
Právě u Bicske se Darges dostal do jedné z nejtěžších situací své velitelské kariéry. Jeho tankový pluk podporoval útoky jednotek Wiking a spolupracoval s pancéřovými granátníky, kteří museli obsazovat vesnice a výšiny dříve, než bylo možné bezpečně poslat tanky dál. Bojovalo se v zimě, na rozbahněných komunikacích zasypaných sněhem, proti sovětské pěchotě, dělostřelectvu a obrněné technice. Německé jednotky pronikly na některých místech do obrany, ale narazily na další postavení a sovětské protiútoky. Dargesovo velení během lednových bojů se později stalo důvodem k udělení Rytířského kříže.
Některá líčení připisují bojové skupině nesoucí jeho jméno zničení více než třiceti sovětských tanků. Jisté je, že sovětská obrana u Bicske nakonec první pokus o vyproštění Budapešti zastavila. Úspěchy jednotlivých posádek na tom nic nezměnily a německé velení muselo hledat jinou cestu.
Druhý pokus, Konrad II, začal 9. ledna z prostoru Ostřihomi. Vojáci divize Wiking postupovali přes zalesněné pohoří Piliš a v několika dnech se přiblížily k Budapešti na méně než dvacet kilometrů, v horském terénu ale tanky těžko nacházely průjezdné cesty a sovětské oddíly dokázaly blokovat důležité průsmyky. Němci se pokoušeli rozšiřovat úzký průlom, zatímco jim hrozily protiútoky do boků. Hitler odmítal povolit obklíčeným vojákům v Budapešti ústup a trval na dalším vyprošťovacím úderu.
Německá technika při protiofenzívě v Maďarsku
Třetí operace Konrad začala 18. ledna jižněji, v prostoru mezi Balatonem a Székesfehérvárem. Německé obrněné jednotky pronikly hluboko do sovětských pozic, část z nich dosáhla Dunaje a znovu obsadila Székesfehérvár, vojáci se však vzdalovali od vlastních zásobovacích tras a Rudá armáda nasazovala nové zálohy. Koncem ledna přešli Sověti do protiútoku a Němci museli většinu získaného území opustit. Dargesův pluk dál patřil k jednotkám, jejichž tanky se střídaly při útocích, obraně i krytí ústupu.
Budapešť padla 13. února 1945, většina domů bylo v troskách, tisíce civilistů zahynuly a německo-maďarská posádka utrpěla drtivou porážku. Divize Wiking dostala další bojové úkoly, v březnu se německé velení pokusilo o poslední velkou ofenzivu v Maďarsku, operaci Jarní probuzení. Zhoršené počasí, rozmáčená půda, sovětská obrana a nedostatek paliva rychle zastavily pohyb tankových jednotek. Když sovětské armády zahájily vlastní útok, německá vojska chaoticky ustupovala k rakouským hranicím. Pátého dubna 1945 obdržel Fritz Darges Rytířský kříž Železného kříže za velení tankovému pluku v Maďarsku.
Zbytky divize Wiking ustupovaly přes západní Maďarsko do Rakouska a bojovaly v oblasti východního Štýrska. Z některých rot zůstával jen zlomek původního počtu mužů, ztracené tanky nebylo čím nahrazovat a rozkazy k obraně přicházely i ve chvíli, kdy už se nacistické Německo fakticky nebylo komu velet. Hitler spáchal 30. dubna sebevraždu v berlínském bunkru a o několik dnů později německé ozbrojené síly kapitulovaly. Darges se po skončení bojů dostal do amerického zajetí a internován zůstal až do roku 1948.
Věrný Hitlerovi až za hrob
Po propuštění z internace se Darges usadil v Celle v Dolním Sasku. Začal pracovat u dopravní firmy a časem se zapojil do místního veřejného života, zastával například vedoucí funkci v organizaci Německého červeného kříže. Poválečné Německo se potýkalo s miliony vysídlených lidí, nedostatkem bytů a obnovou institucí a mnoho bývalých příslušníků nacistického režimu se znovu začleňovalo do běžných profesí. Darges patřil k těm, kteří dokázali začít novou kariéru, aniž by veřejně zavrhli staré přesvědčení.
Jeho manželství s Renate von Hadelnovou po válce skončilo, v roce 1952 se oženil podruhé, tentokrát s dětskou lékařkou Helenou Sonnemannovou, která už v Celle vedla dětskou kliniku místní nemocnice. Na veřejnosti vystupovala jako úspěšná odbornice a podílela se na rozvoji zdravotnického zařízení. Za sebou ale měla minulost, která se do obrazu vážené primářky příliš nehodila.
Za války působila Sonnemannová v dětské nemocnici Hamburg-Rothenburgsort a v letech 1942 a 1943 byla zástupkyní jejího vedoucího. V tomto zařízení zdravotníci v rámci nacistického programu vraždění postižených dětí usmrtili nejméně 56 malých pacientů a Sonnemannová se na zabíjení osobně podílela. Při poválečném vyšetřování přiznala několik případů a další jí vyšetřovatelé přičítali na základě výpovědí a dochovaných spisů. Trestní stíhání však neskončilo jejím odsouzením.
V Celle později vedla nemocniční dětské oddělení, podílela se na vzdělávání sester a zastávala také funkci zástupkyně ředitele. Pro řadu místních rodin byla lékařkou, která jejich dětem pomohla, její účast na nacistických vraždách začala být šířeji připomínána až po mnoha letech. Zemřela roku 1998, Darges její válečnou minulost dobře znal a přesto s ní po desetiletí sdílel život, zatímco si sám uchovával vlastní kontakty z dob SS.
V roce 1993 se podílel na organizaci setkání nositelů Rytířského kříže v Celle. Do města přijeli bývalí vojáci Wehrmachtu a Waffen-SS, které spojovalo válečné vyznamenání a členství ve veteránském spolku. Setkání vyvolalo protesty lidí, jimž vadila účast někdejších nacistických důstojníků na veřejné vzpomínkové akci. V říjnu proti srazu demonstrovaly stovky odpůrců, zasahovala policie a osmnáct lidí bylo dočasně zadrženo. Na slavnosti se přitom objevili také představitelé Bundeswehru, což jen vyvolalo další kritiku.
Darges do vysokého věku přijímal novináře a vyprávěl jim především o tom, jaký byl Hitler při osobním styku. V jeho vzpomínkách se vracely večeře na Berghofu, cesty zvláštním vlakem, setkání s Evou Braunovou a dlouhé vojenské porady, o nacistických zločinech mluvil podstatně méně ochotně. Když padly otázky na Hitlerovu odpovědnost za masové vraždění, přecházela ho předchozí sdílnost. Přitom šlo o muže, který se z vlastní vůle přidal k SS už roku 1933 a v těsné blízkosti diktátora sloužil v době, kdy probíhalo vyhlazování evropských Židů a dalších obětí režimu.
Zajímal také historiky, protože lidí s podobnou zkušeností postupně ubývalo. Jeho výpovědi pomohly popsat každodenní chod Hitlerova nejbližšího okolí, ale měly své hranice. Pobočník se účastnil porad a zajišťoval program, nemusel však být zasvěcen do každého politického či vojenského rozhodnutí. Jeho paměť navíc po desetiletí formovala vlastní loajalita k režimu a snaha zachovat si příznivý obraz někdejšího nadřízeného. Sám připravil také písemné vzpomínky, které si přál vydat až po smrti, kniha Im inneren Kreis (V nejužším kruhu) nakonec vyšla v roce 2014.
Ve svých posledních letech byl už odkázán na pomoc dalších lidí, ale názory na Hitlera si uchoval. Německým i zahraničním novinářům tvrdil, že na něj diktátor působil jako geniální a srdečný člověk. V říjnu 2009 v Celle zemřel, aniž by se od ideologie, jíž zasvětil většinu svého života, veřejně distancoval. Krátce před smrtí své rozhodnutí sloužit Hitlerovi vysvětlil slovy: „Všichni jsme snili o větší německé říši. Proto jsem mu sloužil. A udělal bych to znovu i dnes.“
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje
The Irish Times – Member of Hitler’s inner circle who remained loyal to the end
Allgemeine Zeitung – Dem Attentat entkommen
Spartacus Educational – Fritz Darges
Lexikon der Wehrmacht – Fritz Darges
Panther1944 – 5. tankový pluk SS Wiking
Holocaust and Genocide Studies – Ordinary Men or Ideological Executioners?
Operations & Codenames of WWII – Operation Konrad
Niedersächsische Personen – Helene Darges-Sonnemann
Cellesche Zeitung – Ehemaliger Celler Chefärztin 12 Tötungen zur Last gelegt
