Zázrak na Silvestra 1944: Dvě B-17 se za letu zaklínily. Piloti i tak dokázali přistát a přežít

Válka nezřídka přináší situace, které bychom bez znalosti skutečných událostí považovali za naprostý nesmysl nebo výplod fantazie filmových scenáristů. Jedna taková se odehrála poslední den roku 1944, kdy se při návratu z náletu na Hamburk srazily dva americké bombardéry B-17. Namísto okamžitého pádu se však obrovské čtyřmotorové stroje zaklínily do sebe a pokračovaly společně v letu. Tím ale zázrak teprve začínal.

Zaklesnuté bombardéry zůstaly částečně ovladatelné, a jejich posádky tak dostaly šanci zachránit si život. Někteří muži dokázali vyskočit na padácích, zatímco dvojice pilotů pokračovala v zoufalém zápase s řízením. Nakonec se jim podařilo dostat oba stroje až na zem a navzdory katastrofálnímu přistání přežít. Neuvěřitelný příběh měl ovšem ještě jednu absurdní dohru. Jednoho z pilotů musel krátce po přistání zachránit německý voják, který mu zabránil zapálit si cigaretu nad rozlitým leteckým benzinem.

Poslední ráno roku 1944 zastihlo americké letce na základně Thorpe Abbotts v anglickém Norfolku při přípravách na další velký nálet proti nacistickému Německu. Na západní frontě právě probíhala bitva v Ardenách, Luftwaffe stále představovala nebezpečného protivníka a spojenecké velení pokračovalo ve snaze ochromit německý válečný průmysl. Tentokrát dostaly americké bombardovací svazy za úkol zaútočit na ropné rafinerie v Hamburku. Německo se potýkalo s kritickým nedostatkem pohonných hmot a každé další poškození rafinerií zasahovalo novou ránu jeho válečnému úsilí.

Do operace se zapojila také 100. bombardovací skupina americké 8. letecké armády, známá pod přezdívkou Bloody Hundredth, čili Krvavá stovka. Pojmenování si vysloužila kvůli mimořádně těžkým ztrátám při předchozích operacích nad okupovanou Evropou. Její posádky létaly na čtyřmotorových bombardérech Boeing B-17 Flying Fortress, jejichž úkolem bylo pronikat hluboko nad německé území a útočit na strategické cíle. Přestože byly létající pevnosti vybaveny početnými kulomety a dokázaly snést značné poškození, proti soustředěné palbě protiletadlového dělostřelectva a německých stíhaček zůstávaly stále zranitelné.

Jedním z pilotů 350. bombardovací perutě byl dvaadvacetiletý nadporučík Glenn H. Rojohn z Pensylvánie. Za sebou měl jednadvacet bojových letů a spolu se svým druhým pilotem, podporučíkem Williamem G. Leekem, se už těšil na zasloužený odpočinek. Místo něj však přišel další bojový rozkaz a muži byli ve čtyři hodiny ráno probuzeni kvůli operaci označené jako „maximum effort,“ při níž mělo velení nasadit co největší počet dostupných letadel a posádek.

Rojohnovým strojem byl B-17G výrobního čísla 42-31987, pojmenovaný The Little Skipper. Čtyřmotorový bombardér běžně obsluhovalo deset mužů, avšak personální obsazení jednotlivých bojových letů se mohlo lišit. Na silvestrovskou misi odstartoval Rojohn s devítičlennou posádkou, jejíž členové měli na starosti navigaci, bombardování, obsluhu palubních zbraní, radiové spojení a provoz letounu.

Jejich cesta se začala komplikovat ještě nad Anglií, ranní mlha zdržela vzlet i sestavování bombardovacích formací a kvůli počasí se opozdil rovněž stíhací doprovod. Jednotlivé letouny se musely shromáždit nad oblačností, zařadit se na určená místa a teprve potom pokračovat společně k německému pobřeží. Sestavení takto rozsáhlé formace někdy zabralo téměř tolik času jako samotný bojový let. Bombardéry 100. skupiny zamířily nad Severní moře a poté k ústí Labe, odkud pokračovaly na Hamburk. Německá obrana byla připravena a nad městem čekala hustá protiletadlová palba. Leek později popisoval, že obloha nad cílem byla už z dálky černá od explozí a bombardéry prolétávaly hustou protiletadlovou palbou.

Američané úspěšně odhodili pumy a obrátili se k návratu, ale nejhorší část mise je teprve čekala. Bombardéry se dostaly do silného protivětru, který výrazně snížil jejich rychlost vůči zemi, a německé stíhačky využily příležitosti k opakovaným útokům. Messerschmitty a Focke-Wulfy útočily z různých směrů, prolétaly mezi americkými letadly a po odpoutání se znovu připravovaly k dalším útokům. Američtí střelci odpovídali palbou, zatímco piloti se snažili udržet sevřenou formaci, v níž se bombardéry mohly navzájem krýt svými kulomety.

Rojohn později vzpomínal, že německé stíhačky prolétávaly tak blízko, až viděl tváře jejich pilotů. Během několika minut začaly z formace vypadávat další a další B-17 a pro Bloody Hundredth se poslední den roku stal jedním z nejhorších v celé válce. Domů se nevrátilo dvanáct jejích bombardérů a více než stovka letců padla, zmizela nebo skončila v zajetí.

Rojohnova B-17 letěla přibližně ve výšce 6 700 metrů, když se poblíž dalšího bombardéru objevil německý stíhač. Letoun pilotovaný Charlesem C. Websterem dostal zásah, vzplanul a začal ztrácet výšku. Jeho výpadek zanechal mezi americkými stroji mezeru, kterou bylo nutné rychle zacelit. Rojohn proto zamířil se svým bombardérem do uvolněného prostoru, ve stejném okamžiku však zdola stoupala další B-17, jejíž pilot se pokoušel obsadit stejné místo. Šlo o stroj pojmenovaný Nine Lives, který patřil rovněž ke 350. bombardovací peruti. Jeho velitelem byl nadporučík William G. MacNab a na místě kopilota seděl podporučík Nelson B. Vaughan.

Blížící se katastrofu spatřil pilot další americké B-17 Ethan Porter. Okamžitě MacNabovi vyslal rádiem varování a naléhavě jej vyzýval, aby klesl. MacNab však upozornění nezachytil, Porter odvrátil hlavu, zatímco dva jeho palubní střelci sledovali, jak se oba obrovské bombardéry neodvratně přibližují.

Následoval prudký náraz, MacNabův bombardér narazil zespodu do Rojohnovy létající pevnosti a dvojice kulometů jeho horní střelecké věže prorazila hliníkový potah spodní části horního letounu. Současně se spodní kulová věž Rojohnovy B-17 zabořila do horní části MacNabova stroje, k poškození došlo také na křídlech, motorových gondolách a vrtulích, jejichž vzájemný kontakt přispěl k tomu, že se oba letouny pevně zaklínily do sebe.

Srážka měla pro MacNaba a Vaughana smrtelné následky a jejich bombardér zůstal pod Rojohnovým strojem, který na něj dosedal značnou částí své hmotnosti. Křídla obou B-17 se nacházela téměř nad sebou a ocas spodního letounu byl proti hornímu mírně vychýlený. Svědci přirovnávali podivný útvar ke dvěma pářícím se vážkám, zatímco mezi americkými letci se pro událost vžilo označení Piggyback Flight, přibližně „let na zádech“. Srážku vidělo několik posádek v okolí, pozorovatelé očekávali, že se letadla každým okamžikem převrátí, rozlomí nebo společně zřítí do moře. Jenže zaklesnuté létající pevnosti zůstávaly ve vzduchu a pokračovaly v pohybu, přestože se začaly rychle propadat.

V horní kabině Rojohn a Leek nejdřív mysleli, že byli zasaženi flakem, brzy však poznali, že jejich stroj narazil do jiného letadla. Teprve popis ostatních členů posádky jim však odhalil skutečný rozsah katastrofy. Pod jejich bombardérem visela další B-17, jejíž motory stále pracovaly, zatímco z jednoho z nich začínaly šlehat plameny. Rojohn se rozhodl pokusit o oddělení obou strojů a několikrát prudce zvýšil výkon motorů vlastního stroje. Pokusy byly neúspěšné, Rojohn navíc musel počítat s tím, že pokračující běh motorů může urychlit požár, protože z poškozené palivové soustavy mohlo unikat palivo.

MacNabova B-17 měla v té chvíli tři pracující motory a čtvrtý hořel, všechny čtyři motory horního letounu byly po srážce rovněž v chodu, ale Rojohn je nakonec vypnul, aby omezil nebezpečí požáru. Zůstali tak závislí na pohonu spodního bombardéru, jehož piloti již nemohli stroj řídit. Jediné použitelné řízení se nacházelo v horní kabině, kde oba letci zjistili, že výšková a směrová kormidla stále reagují na jejich povely.

Následující minuty byly mimořádně nebezpečné pro všechny, kteří zůstali na palubách zaklesnutých bombardérů. Rojohn s Leekem se snažili udržet stroje alespoň v přibližně vodorovné poloze, ale jejich celková hmotnost a rozložení působily proti nim. Obě letadla měla poškozenou konstrukci, jejich aerodynamické vlastnosti se zásadně změnily a řízení reagovalo velmi špatně a pomalu. Jakmile piloti povolili tlak na řídicí páky či pedály, spojené bombardéry začaly přecházet do prudkého klesání. Oba muži proto přitahovali řízení veškerou silou, aby vůbec dokázali udržet potřebný tlak, zapřeli se nohama o přístrojovou desku a knipl tlačili k břichu.

V ostatních částech obou strojů mezitím probíhal zoufalý boj o záchranu, palubní střelci, kteří po nárazu nepřišli o vědomí nebo nebyli přímo zraněni, se pokoušeli dostat ke svým kolegům a najít cestu ven. Nejhorší situaci měli muži v kulových střeleckých věžích umístěných na spodní straně trupů. Jejich pracoviště představovala malou kovovou kouli s dvojicí těžkých kulometů Browning, do níž se střelec musel nasoukat ve skrčené poloze. Za normálních okolností se věž otáčela pomocí elektrického pohonu a před jejím opuštěním musela být natočena do správné polohy.

Ve spodní B-17 seděl v takové věži seržant Edward L. Woodall. Při srážce ucítil prudké otřesy, kolem něj začaly padat úlomky kovu a současně vypadlo napájení i palubní komunikační zařízení. Věž se zasekla v nevhodné poloze a Woodall se náhle ocitl v prostoru, z něhož nemohl uniknout běžným postupem. Zachránil ho výcvik, při němž posádky opakovaně nacvičovaly nouzové opuštění svých stanovišť. Woodall uvolnil spojku pohonu, uchopil ruční kliku a začal věž pomalu otáčet do potřebné polohy. Když se mu podařilo otevřít průlez, protáhl se zpět do trupu. Teprve potom spatřil, co se vlastně stalo. Ze stropu MacNabova bombardéru vyčnívala kulová střelecká věž druhé B-17 a kolem ní byly vidět poškozené části konstrukce i zaklesnuté vrtule.

V této věži byl uvězněn seržant Joseph L. Russo z Rojohnovy posádky, ale jeho situace byla podstatně horší než Woodallova, protože kovová koule byla pevně vmáčknutá do konstrukce spodního letadla. Ani ruční otáčení nemohlo věž uvolnit, dokud oba bombardéry zůstávaly spojeny. Russo tak neměl přístup k nouzovému průlezu a nemohl se dostat ke svému padáku.

Jeho kolegové se ho pokusili zachránit, Orville Elkin, Edward Neuhaus a Roy Little se dostali k mechanismu věže a snažili se s ní otočit pomocí ruční kliky. Kovový mechanismus se však nepohnul a každá další minuta znamenala ztrátu další výšky. Pro Russa neexistovala žádná cesta ven.

V pilotní kabině mezitím Leek slyšel v palubním interkomu Russův hlas, uvězněný střelec se modlil Zdrávas Maria a připravoval se na smrt. Leek nedokázal nic udělat, a když si uvědomil, že naslouchá posledním okamžikům bezmocného spolubojovníka, sundal si leteckou přilbu se sluchátky. Podíval se na výškoměr, který v té chvíli ukazoval přibližně 4 600 metrů, pro druhého pilota šlo o nejtěžší chvíli celého letu.

Rojohn mezitím nařídil opustit letadlo, běžné únikové cesty byly poškozeny nebo zataraseny druhým bombardérem, a proto se muži museli dostat do zadní části trupu k bočnímu výstupu za křídlem. Střelec Elkin a radista Neuhaus patřili mezi první, kteří dostali rozkaz k seskoku. Následně se k nim připojili navigátor Robert Washington, bombometčík James Shirley, střelec Roy Little a náhradní zadní střelec Francis Chase.

Washington se ještě před opuštěním bombardéru dostal do pilotní kabiny. Uviděl Rojohna a Leeka, jak se zapřenýma nohama a řízením přitaženými k tělu snaží zabránit pádu obou letadel. Nemohli pustit řízení ani na několik sekund, protože posádka potřebovala dostatek času, aby se dostala k výstupu. Washington a Shirley potom prošli pumovnicí do zadní části trupu a vyskočili.

Část mužů vyskočila ještě nad studenými vodami Severního moře, zatímco další se dostali ven v prostoru nad německou pevninou. Padák jim sice umožňoval opustit poškozený bombardér, ale při prosincových teplotách nedával seskok do moře příliš šancí na přežití. Rojohn proto usiloval o to, aby se zaklesnuté stroje dostaly alespoň zpět nad pobřeží.

Největší problém představovalo zatáčení, řízení bombardérů bylo omezené, přesto se pilotům podařilo pozvolna stočit zaklesnutou dvojici směrem k jihu. Byl to riskantní manévr, který je vracel nad německé území, ale současně nabízel větší šanci na přežití mužům, kteří ještě nevyskočili. Rojohn s Leekem při něm pokračovali v zápase s řízením a neustále kontrolovali rychlost klesání.

Pod letounem mezitím sílil požár, plameny začaly zasahovat prostor pod levým křídlem horní B-17 a teplo pronikalo až do její kabiny. V hořících částech MacNabova bombardéru se navíc začalo samovolně odpalovat střelivo do palubních kulometů a náboje ráže 12,7 milimetru vybuchovaly působením vysoké teploty. Rojohn nakonec přikázal Leekovi, aby také opustil letoun, druhý pilot však rozkaz odmítl. Pochopil, že jeden člověk by nedokázal udržet stroje v potřebné poloze dostatečně dlouho, a pokud by se pokusil o seskok, Rojohn by nad oběma bombardéry rychle ztratil kontrolu. V prudce rotujícím stroji by se pak nebyl schopný dostat z kabiny k únikovému otvoru.

Na německém ostrově Wangerooge v Severním moři sledovaly americký nálet obsluhy pobřežních protiletadlových baterií. Ty se podílely na obraně důležitých přístavů a námořních zařízení v oblasti Wilhelmshavenu, kam se spojenecké bombardéry opakovaně vracely při svých operacích. Jedním z příslušníků místní protiletadlové obrany byl sedmnáctiletý Rudolf Skawran. Jeho jednotka zrovna střílela na americké formace, když se na obloze objevil mimořádně neobvyklý útvar. Dva čtyřmotorové bombardéry letěly těsně nad sebou, ale jejich vzájemná poloha se neměnila. Ze země se zdálo, jako by se někdo pokusil postavit jednu létající pevnost na druhou.

Velitelem jedné z protiletadlových baterií byl kapitán Dinkelacker, který viděl srážku obou amerických bombardérů a pochopil, že byly oba bombardéry vyřazeny z boje a jejich pád představoval pouze otázku času, rozhodl se proto, že další ostřelování je zbytečné.

V operačním deníku baterie se dochoval zápis, Dinkelacker v něm zaznamenal srážku dvou létajících pevností severovýchodně od německého pobřeží a jejich následný společný let směrem k jihu. Uvedl také vzdálenost přibližně 30 kilometrů, kterou měly zaklesnuté stroje urazit. Svůj rozkaz zdůvodnil tím, že obě letadla již nemohou pokračovat v boji a jejich zřícení lze očekávat, a proto na ně zastavil palbu.

Zatímco Dinkelacker správně rozpoznal příčinu neobvyklého letu, někteří další němečtí vojáci a civilisté dospěli k mnohem překvapivějšímu vysvětlení, na obloze podle nich letěl nový americký bombardér s osmi motory. Zaklesnutá křídla a trupy vytvářely tak podivnou siluetu, že pozorovatelé nedokázali určit, kde jedno letadlo končí a druhé začíná. Zvěsti o neznámém spojeneckém stroji později zaměstnaly také německé zpravodajské důstojníky.

Zvláštní pohled se nabízel rovněž Američanům, kteří již viseli na padácích, navigátor Robert Washington sledoval z výšky, jak se dvojice zaklesnutých bombardérů vzdaluje směrem k pevnině. Viděl za nimi černý kouř, ale žádné další otevírající se padáky. Stroje klesaly, až nakonec několik kilometrů od něj narazily do země a nad místem dopadu se objevil mohutný sloup ohně. Washington byl přesvědčen, že oba piloti zahynuli, podobně uvažovali němečtí dělostřelci, kteří již předtím přestali střílet a čekali na nevyhnutelný konec. Ve skutečnosti Rojohn s Leekem stále seděli v pilotní kabině a snažili se zvládnout poslední metry sestupu.

Zaklesnuté bombardéry se blížily k zemi nedaleko Wilhelmshavenu, piloti ztráceli i zbytek výšky a jejich jedinou možností bylo udržet stroje v co nejpříznivější poloze až do dopadu. Pod nimi se objevila německá pole a venkovské budovy. Leek později přiznal, že v posledních okamžicích začal propadat panice a dokonce se pokusil prorazit okno kabiny signální pistolí, aby si vytvořil novou únikovou cestu. Rychle se přibližující zem mu však nedávala žádnou reálnou možnost opustit letadlo a vrátit se k řízení bylo důležitější než pokračovat v pokusu o útěk. Oba piloti proto znovu soustředili veškerou sílu na řízení a připravili se na náraz.

K nouzovému přistání došlo krátce před 13. hodinou poblíž obce Tettens. Dvojice bombardérů se dotkla země stále zaklesnutá do sebe a okamžitě začala prudce poskakovat. Při nárazu se horní B-17 uvolnila z konstrukce spodního stroje, který následně explodoval. Výbuch MacNabova letadla vymrštil Rojohnovu létající pevnost vpřed a ta pokračovala po zemi vlastní setrvačností.

Horní bombardér několikrát tvrdě narazil do terénu, než jeho levé křídlo prorazilo dřevěnou budovu, její konstrukce se rozpadla a poškozený stroj se konečně zastavil. Za letadlem zůstaly trosky, plameny a kusy roztrhaného kovu. Z původní B-17 se dochovala především přední část trupu s pilotní kabinou a sedadly obou mužů.

Rojohn s Leekem přežili pouze s lehkými zraněními, první překvapení přišlo ve chvíli, kdy si uvědomili, že jsou stále při vědomí a mohou se pohybovat. Leek následně spatřil za kabinou otvor v rozlomeném trupu, kterým se dalo snadno dostat ven. Protáhl se jím na levé křídlo a čekal na svého velitele.

Po několika minutách extrémního vypětí sáhl Leek po cigaretě, vytáhl ji z krabičky, vložil do úst a chystal se zapálit, když se k troskám přiblížil mladý německý voják s puškou. Namířil na Američana a přikázal mu držet ruce nahoře. Potom mu cigaretu vytáhl z úst a s nadávkami ukázal dolů na povrch křídla. Leek teprve v té chvíli zjistil, že stojí uprostřed rozlitého leteckého benzinu. Palivo vytékalo z poškozené nádrže a pokrývalo část křídla, na které se právě nacházel. Škrtnutí zapalovače mohlo způsobit další požár, tentokrát přímo pod ním. Německý voják, který ho přišel zajmout, mu tak nejspíš zachránil život.

Rojohn s Leekem si následně mohli prohlédnout zbytky své létající pevnosti. Překvapilo je, jak málo z ní zůstalo a jak těžké poškození utrpěla konstrukce kolem kabiny. Jejich bojový let definitivně skončil. Oba muži byli zajati, ale na rozdíl od řady svých spolubojovníků se dožili posledních hodin roku 1944.

Němci nejprve Rojohna a Leeka prohledali, aby se ujistili, že nemají ukryté zbraně. Potom je vojáci naložili na nákladní automobil a postupně shromažďovali další letce, kteří přistáli na padácích v okolí. Nakonec je odvezli do staré školní budovy, kde se přeživší po dlouhých hodinách znovu setkali.

Teprve tam mohli zjistit, kdo skutečně unikl katastrofě. Z Rojohnovy B-17 přežilo šest z devíti mužů, zatímco z MacNabova bombardéru čtyři členové posádky. Celková bilance srážky a následného pádu obou strojů tak činila osm mrtvých a deset přeživších. Někteří zahynuli přímo v letadlech, jiní nepřežili seskok.

Mezi mrtvými byli pilot spodního bombardéru William MacNab a jeho druhý pilot Nelson Vaughan. Zahynuli také radista Henry Ethridge, střelec Duane Rench a zadní střelec Francis Seyfried. Z Rojohnovy posádky nepřežil uvězněný střelec Joseph Russo ani Roy Little a Francis Chase, kteří se pokusili zachránit na padácích. Chase přitom na tomto letu pouze zastupoval obvyklého zadního střelce Hermana Horenkampa, jenž měl po předchozí misi omrzliny a nemohl nastoupit.

Němečtí vojáci zatím stále řešili neobvyklé okolnosti pádu obou bombardérů, podle výpovědi některých svědků se totiž měl nad pobřežím objevit dosud neznámý americký stroj s osmi motory. V době, kdy spojenci vyvíjeli stále nové zbraně a Německo čelilo rozsáhlým náletům, podobná zpráva vzbudila zájem německé rozvědky. Neobvyklý vzhled zaklesnutých B-17 poskytl pro takové podezření dostatek podnětů.

Terčem pozornosti vyšetřovatelů se stal zejména navigátor Jack Berkowitz z MacNabovy posádky. Němci jej převezli do výslechového střediska ve Frankfurtu nad Mohanem a umístili na samotku a následující dva týdny se ho vyptávali na nový americký bombardér. Berkowitz jim opakovaně vysvětloval, že šlo o dvě obyčejné létající pevnosti, jež se náhodou srazily a zůstaly zaklesnuté do sebe.

Vyšetřovatelé nakonec jeho vysvětlení přijali a převezli ho do zajateckého tábora poblíž Severního moře. Pro Američany tím skončila nejpodivnější část jejich zajetí, ale před sebou stále měli další měsíce války. Rojohn a Leek se po přežití mimořádné letecké nehody ocitli ve stejné situaci jako tisíce dalších spojeneckých letců sestřelených nad Německem. Na svobodu se dostali až po porážce nacistického režimu na jaře 1945.

Glenn Rojohn se po válce vrátil do Spojených států, oženil se a založil rodinu. Společně se svým bratrem Leonardem pracoval v rodinném podniku zabývajícím se instalatérskými a klimatizačními prácemi v pensylvánském McKeesportu. Za svou válečnou službu obdržel Záslužný letecký kříž a Purpurové srdce. Jeho neobvyklé přistání se postupně stalo jedním z nejznámějších příběhů 100. bombardovací skupiny.

Rojohn však opakovaně odmítal připisovat zásluhy pouze sobě, podle jeho hodnocení mu život zachránil především William Leek, který pochopil, že v kabině musí zůstat oba piloti. Mohl vyskočit, ale rozhodl se velitele neopustit, Rojohn později otevřeně přiznával, že kdyby Leek uposlechl jeho rozkaz, sám by zaklesnuté bombardéry neudržel a nejspíš by zemřel.

Po návratu do civilního života však oba muži ztratili vzájemný kontakt, Rojohn se svého druhého pilota pokoušel opakovaně vypátrat, procházel úřední záznamy a využíval kontakty mezi válečnými veterány. Jeho pátrání trvalo zhruba čtyřicet let, teprve v roce 1986 se mu podařilo získat telefonní číslo Leekovy matky ve státě Washington.

Když na číslo zavolal, zjistil, že Leek právě přijel na návštěvu z Kalifornie. Bývalí piloti tak spolu po desetiletích znovu hovořili a v roce 1987 se konečně osobně setkali na srazu veteránů 100. bombardovací skupiny v kalifornském Long Beach a strávili spolu přibližně týden. William Leek následujícího roku zemřel, Glenn Rojohn se dožil roku 2003.

Navigátor Robert Washington, který je při posledním letu viděl zápasit s řízením, považoval jejich rozhodnutí zůstat v kabině za hrdinství a připomínal, že oba piloti svým úsilím umožnili části posádky opustit letadlo nad pevninou a zachránit si život. Jejich vlastní přežití přitom zůstávalo až do konce nepravděpodobné.

Silvestrovský nálet na Hamburk skončil pro 100. bombardovací skupinu těžkou porážkou a ztrátou desítek mužů. V rámci jediné mise se americké letectvo muselo vyrovnat také s několika srážkami vlastních strojů, které byly důsledkem chaotických bojových podmínek nad Německem. Ta mezi Rojohnovým a MacNabovým bombardérem však měla naprosto výjimečný průběh.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

100th Bomb Group Foundation – Silvestrovský nálet na Hamburk, 31. prosince 1944

https://100thbg.com/mission/?mission_id=272

HistoryNet – Bizarre B-17 Collision Over the North Sea During World War II

https://historynet.com/bizarre-b-17-collision-over-the-north-sea-during-world-war-ii/

100th Bomb Group Foundation – Glenn H. Rojohn

https://100thbg.com/personnel/?personnel_id=4454

100th Bomb Group Foundation – William G. Leek

https://100thbg.com/personnel/?personnel_id=3055

100th Bomb Group Foundation – Missing Air Crew Report 11550

https://100thbg.com/macr/?macr_id=162