Článek
Sál nad hospodou v Horním Lukavci voní každou první adventní sobotu stejně. Máslem, skořicí, mokrými bundami a svařákem, který starosta ohřívá ve velkém hrnci na elektrické plotýnce. Na stolech pod okny stojí desítky talířů a plechovek a u každé jen lísteček s číslem. Porota má totiž soudit chuť, a ne jméno.
Jenže ve vsi o pěti stech obyvatelích pozná jméno každý podle ubrousku.
Dvě kuchyně přes náves
Jana Horáková a Věra Šťastná bydlí naproti sobě přes náves a už dvanáct let se nepozdravily, natož aby spolu promluvily. Začalo to tújemi na hranici pozemku, z nichž dnes nezbyl ani pařez, ale ticho mezi oběma domy rostlo dál. Vzkazy si posílaly po manželech, později po vnoučatech a nakonec přes obecní skupinu na Facebooku. Tam si nepřímo vyčítaly parkování před vraty i pálení listí.
V jednom se ale shodly, aniž by o tom kterákoli věděla: obě pekly do soutěže vanilkové rohlíčky. Křehké, obalené v cukru, s podivnou slanou stopou, která se po jazyku rozlila až po chvíli a donutila porotce sáhnout po dalším kousku. Vyhrávaly střídavě. Jeden rok Jana, druhý Věra, a ves si na to zvykla jako na střídání zimy a jara.
Tu slanost si každá vykládala jako svou finesu. Jana o ní mluvila jako o „té špetce navíc, co dělá rohlíček“, Věra vnoučatům tvrdila, že slaný konec je její tajný trik, který nikomu neprozradí. Žádná z nich nikdy nepochybovala, že je recept správně.
Nová porotkyně
Letos do poroty přibyla Kristýna Málková. Šestadvacetiletá cukrářka se po letech v Brně vrátila domů a v bývalé trafice u zastávky otevřela malou cukrárnu, kam o víkendech jezdí i lidé z okresního města. Starosta ji do poroty pozval tak hrdě, jako by ji sám vyučil.
Dřív porota ochutnávala podle čísel. Šla od okna ke dveřím a rohlíčky ležely každé na jiném konci sálu, oddělené čtyřiceti talíři linecké, pracek a perníčků. Kristýna hned zkraje navrhla, aby se cukroví nejdřív seřadilo podle druhů. Poprvé tak čísla sedm a dvanáct stála vedle sebe.
Kristýna ochutnávala pomalu a poznámky si psala do telefonu. U sedmičky se zarazila. Pak vzala dvanáctku, kousla, chvíli žvýkala a znovu sáhla po sedmičce. Ostatní porotci se k ní naklonili. Kristýna jim tiše vysvětlila, že v obou těstech chybí cukr a místo něj je tam sůl, a ne zrovna špetka. Oba rohlíčky se navíc lámou úplně stejně a mají stejně vysušené špičky. Tohle se podle ní dvakrát náhodou nestane.
Pravidla soutěže, sepsaná kdysi na jednu stranu A4, říkala jasně: vlastní práce, vlastní recept. Porota se poradila u okna. Starosta pak do mikrofonu, který pískal jako každý rok, oznámil, že čísla sedm a dvanáct jsou pro podezření z opisování vyřazena.
V sále bylo slyšet, jak někdo odložil hrnek. Věra vstala první.
„No to je jasný, kdo komu léta kouká do kuchyně,“ řekla do ticha a dívala se přes celý sál jen na Janu.
Jana zbledla, pak zrudla a odpověděla, že recept má ve svém sešitě přes dvacet let, napsaný vlastní rukou, a kdokoli si ho může přijít přečíst. Za minutu už mluvili všichni přes sebe. Sousedé se rozdělili na dva tábory a nejméně tři telefony nahrávaly. Starostova žena mezitím potichu zavírala plechovky, aby se aspoň cukroví nehádalo.
Sešit s modrými deskami
Lenka Kalinová stála u svařáku a při slovech „sůl místo cukru“ ztuhla. Od jara třídila věci po mamince, paní učitelce Kalinové, která třicet let vedla zdejší mateřskou školu. Minulý týden jí v ruce zůstal starý sešit s recepty a nad jednou poznámkou na okraji se tehdy nahlas zasmála, protože nevěděla, komu patří. Teď si bez vysvětlení oblékla bundu a odběhla. Bydlela za kostelem, za deset minut byla zpátky.
Sešit měl modré desky s okraji zvlněnými od vlhka a na obálce vybledlé „Recepty – besídka pro maminky“. Lenka ho položila na stůl poroty a otevřela u vanilkových rohlíčků. Mouka, máslo, mleté ořechy, žloutek – a na řádku, kde měl stát cukr, stálo „sůl“. Vedle byla drobná poznámka tužkou: „Cukru!!! Opravit holkám.“
Pak Lenka vysvětlila, co si pamatovala jako desetiletá. Maminka každý prosinec zvala matky dětí na odpolední besídku, sešit položila na stůl a kdo chtěl, opisoval. Jana i Věra tehdy měly syny ve třídě Berušek a recept opisovaly u jednoho stolečku na židličkách pro děti. Opravu už paní učitelka nikomu nepředala.
Jana se nad stránkou zarazila podruhé. Recept si tenkrát z papírku přepsala do svého sešitu a za ta léta úplně zapomněla, odkud ho má. Teď se jí vybavila malá zelená židlička, kolena až pod bradou a vedle Věra, které nepsala propiska.
„Půjčila jsem ti tužku,“ řekla Jana tiše. „A nikdy jsi mi ji nevrátila.“
Věra se poprvé za dvanáct let zasmála směrem k ní.
Jeden stůl
Letos vyhrál devítiletý Tonda Bláha s lineckými srdíčky, která pekl s dědou a marmeládou je slepoval trochu nakřivo. Tleskalo se mu nahlas a dlouho, možná i proto, že si všichni potřebovali od hádky odpočinout.
Pak se stalo něco, co Horní Lukavec dvanáct let neviděl. Jana vzala svůj talíř s rohlíčky a odnesla ho na velký stůl uprostřed sálu, kde se po vyhlášení všechno cukroví ochutnává společně. Věra chvíli stála, pak vzala ten svůj a postavila ho hned vedle. Talíře se dotkly okraji. Sousedé brali z obou a nikdo nedokázal říct, který je který.
„Ty tvoje jsou slanější,“ řekla nakonec Věra, aniž by se otočila.
Jana pokrčila rameny, odpověděla, že nejsou, a na důkaz si vzala jeden rohlíček z Věřina talíře.
Možná se spolu po Novém roce zase přestanou bavit. Teď ale obě vědí, že se dvanáct let přely o něco, co dostaly ve stejnou chvíli od stejného člověka u stejného dětského stolečku. Jako vlastní poklad si často hlídáme něco, co nám kdysi dal někdo třetí, a nepřítele vidíme v tom, kdo seděl o židličku vedle. Lenka večer vyfotila stránku ze sešitu a poslala ji do obecní skupiny. Pod fotkou se neobjevil jediný hádavý komentář. Jen otázka, kolik soli tedy do toho těsta vlastně patří.






